Bratr Václav Malý se narodil 18. srpna 1914 v Žiželevsi, tehdy v okrese Jaroměř, a pokřtěn byl 23. srpna 1914 ve farním kostele v Hoříněvsi. Jeho otec byl skladníkem. Václav měl čtyři sourozence – tři bratry a jednu sestru. Jejich rodina se po vzniku první republiky přestěhovala do Holešova-Všetul, kam odešel otec do cukrovaru za prací a kde také Václav navštěvoval základní školu. Po jejím ukončení se vyučil v Bystřici pod Hostýnem knihařem.
Dne 28. října 1937 vstoupil v Benešově do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Do noviciátu ho přijímal provinciál P. Bruno Restel a magistrem noviců byl P. Škarek a po něm P. Wamser. První sliby v Tovaryšstvu složil 29. října 1939 v Benešově. Po noviciátu pracoval v provinční tiskárně v Praze (1939–1944) a potom jako sakristián v Hradci Králové (1944–1947) a na Velehradě (1947– 1950). Na Velehradě také složil 2. února 1948 své poslední řeholní sliby v Tovaryšstvu.
V dubnu 1950 byl spolu s ostatními jezuity internován v Bohosudově a potom v Oseku u Duchcova, v Hejnicích a Bílé Vodě. Jako nevoják se nedostal do PTP, ale přesto byl poslán na práce při budování Klíčavské a Křímovské přehrady.
Po politickém uvolnění roku 1968 nastoupil bratr Václav Malý v březnu roku 1969 na Velehrad jako člen malé jezuitské komunity, kterou spolu s ním tvořili otcové Vašíček, Babíček a Pevný a bratr Heller. Všichni tito jezuité museli Velehrad v době normalizace zase opustit, jen bratr Malý zde jako sakristián zůstal a plných třicet pět let pečoval o baziliku a sloužil Bohu i potřebám farníků a poutníků. Nemálo tak přispěl k bohatství života víry, rozvíjejícího se kolem baziliky. Prožil zde památnou cyrilometodějskou pouť v roce 1985 a také návštěvu papeže Jana Pavla II. po pádu komunizmu v roce 1990. V roce 2004 odešel na zasloužený odpočinek. Na velehradském Marianu jej strávil tiše a trpělivě ve vytrvalé modlitbě za církev a Tovaryšstvo. Poslední dny svého pozemského života prožil v uherskohradišťské nemocnici, kde jej navštěvovali spolubratři a sestry cyrilky a odkud si jej 16. července ve večerních hodinách Pán povolal k sobě.
Na bratra Václava rádi vzpomínají všichni velehradští ministranti, protože v sakristii baziliky měli své útočiště. Když se vraceli ze školy a bylo špatné počasí, mohli v sakristii, která je dost prostorná, chvíli pobýt a dokonce si něco připravit na druhý den do školy. Z tohoto prostředí vzešlo několik kněžských a řeholních povolání, mj. jezuita otec Josef Horehleď. Vzpomínají na něho rádi také kněží, kteří na Velehradě působili nebo měli se službou v bazilice něco společného. Saleziána P. Jana Gacíka, kaplana na Velehradě v sedmdesátých letech, například bratr Malý povzbuzoval a bránil před obavami staršího pana faráře a farnic, když hrál s mládeží fotbal a oživoval jejich společenství.
Bratr Václav byl představitelem předválečného Tovaryšstva, které se tak dobře zapsalo do dějin Velehradu. Byl strůjcem pořádku a Velehrad měl opravdu rád. V bazilice muselo být všechno dobře připraveno na bohoslužby, a dokonce hodiny na věži musely jít podle rádia. Ty mu seřizovali jeho pomocníci. Každá bohoslužba začínala tím, že odbily hodiny na věži, pak se zazvonilo na zvonek u sakristie a šlo se k oltáři. Když se někdy stalo, že se kněz o několik minut opozdil, protože například zastupoval ve vedlejší farnosti a pro nesjízdnost cesty se nestihl včas vrátit, byl bratrem požádán, aby to lidem vysvětlil a poutní místo tím neutrpělo.
Jistě na něho rádi vzpomínají i ti, kdo přicházeli pomáhat při úklidu v bazilice i kolem ní a také při různých opravách. Úcta a láska velehradských farníků k „panu frátrovi“, jak se mu říkalo, se projevila i při důstojných pohřebních obřadech, které doprovázel pěvecký sbor, a při průvodu na hřbitov s dechovou hudbou. S bratrem Václavem Malým SJ jsme se na Velehradě rozloučili v pátek 24. července. U oltáře sloužilo pohřební mši svatou dvaadvacet kněží, eucharistii předsedal a promluvil provinciál otec Hylmar, který provedl i obřady u hrobu. Na hřbitově se s ním za bývalé ministranty rozloučil rodák z Modré dp. Vlastimil Vaněk.

Otec Vojtěch se narodil v Luboměři v okrese Nový Jičín. Jako student velehradského gymnázia vstoupil 14. srpna 1941 do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova v Benešově u Prahy a první řeholní sliby složil 15. srpna 1943 na Velehradě, kde také ještě během války prožil první dva roky studia filozofie. Po dalším roce studia v Brně pak do roku 1950 pracoval jako prefekt studentů gymnázia na Velehradě, odkud byl 14. dubna 1950 spolu s ostatními internován v Bohosudově. Následující léta prožil v pracovních táborech PTP v Komárně, Hájnikách a Banské Bystrici a v letech 1955–1960 byl vězněn. Kněžské svěcení přijal tajně 17. srpna 1951 ve Zvolenu z rukou biskupa Hnilici. Po propuštění pracoval v civilních zaměstnáních jako dělník a údržbář. Od října 1968 si pak mohl v Innsbrucku během tří semestrů doplnit studia teologie a vykonat třetí probaci. V roce 1970 nastoupil do duchovní správy v olomoucké arcidiecézi a působil jako administrátor farností Moravské Prusy, Dubany, Bystročice, Klenovice na Hané a Čehovice. Poslední řeholní sliby složil 15. srpna 1971 ve Velkém Újezdě u Moravských Budějovic. Po sametové revoluci se otec Vojtěch stal v roce 1992 členem obnovené jezuitské komunity na Velehradě. Na velehradském Marianu prožil i léta po odchodu na odpočinek v roce 2005, kdy byl postupně stále více odkázán na pomoc svých obětavých opatrovatelů. Poslední týdny strávil ve starostlivé péči sester sv. Cyrila a Metoděje. Pán si jej k sobě povolal v první hodině dne 7. října, památky Panny Marie Růžencové.
S otcem Vojtěchem jsme se rozloučili v pondělí 12. října mší svatou v bazilice na Velehradě, pohřben byl na místním hřbitově. Odešel v něm obětavý a poctivý Boží služebník, jezuita a kněz, kterému nikdy nechyběl smysl pro humor. R. I. P.