Jsem křtěný Svratkou, jednou ze dvou řek, na jejichž soutoku leží Brno. Bystrc, má rodná ves (nyní je to obrovské předměstí Brna), patřila už od 14. století pánům z hradu Veveří (první záznam je z roku 1373). Moji rodiče se tam přistěhovali z Rodrojovic, z obou stran ze selských rodin, neokázalé, ale hluboké víry. Dostali jako výbavu po dvou kouscích polí, a tak navzdory tomu, že otec byl jen poštovním zřízencem, jsme nikdy neměli bídu, ani za války. Život víry v naší rodině byl tak samozřejmý jako dýchání čerstvého vzduchu: modlitby, čtení Písma, účast na nedělní mši svaté i požehnání, na poutích na Vranov k Panně Marii a průvodech o Křížových dnech byly naprostou samozřejmostí. Já sám pak jako ministrant jsem chodíval na mši svatou denně, i v adventu na roráty v 6 hodin ráno. Přesto na mne udělala nezapomenutelný dojem poslední slova babičky Josefy krátce před smrtí, když jsme se s ní jeden po druhém loučili. Já byl poprvé sám s umírající milovanou osobou: „Víš, Jozo, nemám, co bych ti dala. Jedno však přece: Já nemusím věřit, že je Bůh. Já vím, že je. Celý můj strastiplný život to dokazuje.“

Nežil jsem doma v žádné náboženské idyle. Bystrc byla plná masarykovců, antiklerikálů a komunistů, ale to byl jen ostrý vítr, který rozehříval tváře naší samozřejmé a hrdé víry. Musím se hodně namáhat, abych pochopil člověka, zvláště mladé, kteří mají desítky potíží a námitek proti víře v Boha. My viděli, ba nazírali Boží dobrotu a přítomnost ve všem a všude, a to je snad onen neblahý posun, který vyúsťuje do moderní intelektuální rakoviny – relativizmu a nihilizmu.

Nikdy jsem si nepředstavoval, že má cesta ke kněžství bude tak spletitá. Do noviciátu SJ jsem vstoupil po komunistickém uchopení moci, ale to ještě šlo hladce. Hned první zádrhel nastal v noci ze 13. na 14. dubna 1950, kdy jsme byli všichni na Velehradě (70 jezuitů, z toho 33 noviců) přepadeni a odvlečeni do Bohosudova, potom na Osek a odtud „k rychlopalným krompáčům a tryskovým lopatám“, tedy do PTP. Tam jsme byli pohromadě řeholníci z různých kongregací a řádů, takže se potají pokračovalo ve studiu i řeholním životě.
Dne 31. prosince 1953 nás konečně propustili do civilu. Měli jsem na vybranou práci v dolech, v hutích nebo na stavbách. Já díky nemoci, kterou jsem si z PTP přivezl, jsem se dostal do brněnské Zbrojovky jako pomocný dělník. Byli jsme sledováni špicly, já sám věděl o třech, pak při výslechu na StB jsem se dověděl, že jich bylo pět. Dokázali vyrobit docela tlustý fascikl o mé „podvratné činnosti nepřítele socializmu a ohrožení republiky“.
Teprve na konci roku 1965 jsem se dověděl od MUDr. L. Kubíčka o možnosti dojít ke kněžskému svěcení. Ihned jsem se zapojil do tajného studia v Brně v okruhu kněží kolem P. Felixe Davídka. Žasli jsme, co dokázal zorganizovat pro tajné studium, i kurzy hebrejštiny. V té době byl pro nás – tajné bohoslovce – nespornou autoritou, s velkými znalostmi teologie, filozofie i historie – a opěrným bodem proti malomyslnosti. Církev neodumírá, žije dál a přežije i tento komunistický režim. Už náš provinciál P. Pavlík měl k němu výhrady, ale dimisoriálky ke svěcení (pověřovací listinu – pozn. red.) mi dal. Až v zahraničí jsem se dovídal jiná fakta o jeho působení.
Po příchodu do Innsbrucku na dokončení teologických studií, která jsem konal po dvacet let soukromě, mi tamní biskup Rusch nabídl kněžské svěcení „sub conditione“. Dotčeně jsem odmítl. Byl jsem si jist platností svěcení s ohledem na svědectví P. Davídka: „Vše vychází od Pavla VI. přes mons. Giovanni Benelliho, substituta státního sekretáře kardinála Villota; odtud je záruka o právoplatném svěcení tajných biskupů“ – tedy i P. Davídka.
V této blahé jistotě jsem žil tak deset let. Ale pak byl mons. Bukovský ze Státního sekretariátu poslán do ČSSR na průzkum situace. Od komunistů měl dovolení hovořit se všemi kněžími, s nimiž si přál. Naivně se domníval, že se dozví pravdu o situaci. Netušil asi nic o odposlouchávání, o němž věděli předvolaní kněží, a vyjadřovali se tedy velmi opatrně. Bral jsem jeho slova o situaci s velkou rezervou. Nevěřil jsem jim. Jenom ta část, kde zpochybňoval právoplatnost biskupského svěcení P. Davídka, mě zneklidnila. Sehnat nějaká ujištění od tajných biskupů nebo kněží bylo krajně obtížné, a tak jsem nakonec požádal o kněžské svěcení „sub conditione“. Šlo to přes mons. Silvestriniho až k Janu Pavlu II. Ten situaci u nás znal. Sám tajně světil mnoho českých a slovenských kněží. Hladce jsem dostal souhlas a náš biskup Jaroslav Škarvada mi tedy udělil tohle svěcení přesně 15 let po prvním, jak se později ukázalo, platném.

Přišel jsem do Říma za pontifikátu Pavla VI. Upřímně jsem obdivoval jeho odvahu, jak uskutečňoval dekrety a konstituce 2. vatikánského koncilu. Jako v závětří Petrova stolce jsem zažíval bouři, která vznikla po vydání jeho encykliky Humanae vitae, jeho odpověď na falešné výklady koncilu „Vyznání víry Pavla VI“. Pak už jsem viděl, zažíval a obdivoval neochvějnou věrnost pravdě víry v různých dokumentech a zásazích magisteria. Až při návštěvách evropských zemí jsem se dovídal, že existují nějaké přelomové momenty v jejich učení. A jenom jsem se divil.

Přišel jsem z vlasti s velkými výhradami k vatikánské Ostpolitik, a hromosvodem kritik naší podzemní církve byl mons. Casaroli, obviňovaný z naivity, pro nás nepochopitelné ústupnosti vůči komunistickým požadavkům a z toho, že nás, podzemní církev, prostě hodil přes palubu. Až při četbě jeho vzpomínek, kde titul o jednání s komunisty v ČSSR nadepsal „Nemožná vyjednávání“, jsem leccos na své averzi vůči němu změnil.

Uvědomoval jsem si, že pronásledování církve u nás zbavilo katolíky téměř všech prostředků informovanosti a evangelizace. Bylo tedy nutno podle možností to doplňovat či nahrazovat. Pondělní vysílání bylo věnováno filozofii, teologii a kultuře, úterní katechezi, postupně pro děti, školáky, dospívající, pro dospělé, manžele, pro starší lidi atd., středeční program pak proslovům Svatého otce při generálních audiencích, čtvrtek informacím a myšlenkovým proudům v jednotlivých zemích světa, pátek od roku 1957 relacím P. Tomáše Špidlíka, nyní kardinála, nejprve o východní spiritualitě, ale pak i celé cykly pořadů z homiletiky, dogmatiky, historie a morálky. Sobotní program byl věnován mládeži a jejím problémům v situaci pronásledování víry. A neděle byla vyhrazena celkovému pohledu na život Božího lidu v pořadu „Církev a svět“, který byl doplněn proslovem Svatého otce před modlitbou Anděl Páně.

Bylo vrcholně obtížné dostat nějakou zprávu přímo z vlasti. Takže jsme se tak trochu opírali o průzkum rozhlasové stanice Svobodná Evropa, který zachycoval i počet našich posluchačů – kolem 600 tisíc denně. Leccos jsme se dovídali od náhodných návštěvníků jiných zemí, kteří nám odtud napsali, nebo od jezuitů i jiných kněží, kterým se podařilo dostat se za železnou oponu.

Cenzura v přísném slova smyslu existovala jen na počátku českých vysílání. Tehdy P. Feřt musel připravit zprávy, přeložit je do italštiny a přinést na cenzuru do Vatikánu (mons. Baffile). To P. Feřta také dovedlo k nervovému zhroucení, takže na několik let musel vysadit. Já sám jsem předběžnou cenzuru nezažil. Pouze nám bylo pravidelně ze Státního sekretariátu doporučováno, v jakých otázkách máme být opatrní, opatrnější, nejopatrnější.

Poslušnost učitelskému úřadu církve, rozhodnutí Petrova nástupce a konkrétní životy svatých všedního dne. Ono pokukování po kdejakých „pokoncilních“(!) novotách v okolních zemích (Rakousko, Německo, Francie atd.) mě odrazuje od další četby.

Při pohrdlivém až nenávistném vyslovení jména „Vatikán“ od našich lidí nebo novin mi okamžitě vytane námitka: Vatikán je stát jako každý jiný na světě včetně České republiky, kde to také nevypadá nijak růžově, a i od našich lidí slyším jen nadávky a spílání. Sami se s kardinálem Špidlíkem bavíme všelijakými historkami z kuloárů římské kurie, ale při vší ironii jsem rád, že Svatý stolec, tedy správní aparát řízení církve Petrovým nástupcem, existuje, přes všechny neduhy, jaké při svém fungování má. A když pak člověk pozná konkrétní monsignory, biskupy, kardinály, stane se pro vás instituce římské kurie víceméně sympatická, s tím dodatkem kardinála Tardiniho, který jako státní sekretář odpověděl na chválu vatikánské diplomacie, že je nejlepší na světě: „To na tom musí být svět opravdu mizerně.“

Začalo to jako mnohé věci v Tovaryšstvu docela nenápadně. Zemřel P. Jan Krajcar, náš jediný historik v zahraničí. Historický institut SJ v Římě rozjel obrovskou práci na Encyklopedii dějin Tovaryšstva. Každá provincie si měla zpracovat soupis svých slavných členů, tedy napsat krátký životopis, jejich činnost a díla, pro představu: 400, 600, 800 slov. To ale vyžadovalo mnoho práce v archivu, každý údaj musel být ověřen. P. Špidlík tehdy rozhodl: „Já udělám nové Tovaryšstvo (tedy po obnovení v roce 1814 do roku 1990) a ty staré (od roku 1556 do zrušení v roce 1773). Když jsem splnil úkol a odevzdal ty miniživotopisy, zůstalo mi moře materiálu, které dosud nikde nebylo publikováno anebo jen spoře. Tak začaly mé studie – edice „Čeští jezuité“ – celkem 22 studií. Vedle toho životopisy svatých a překlad téměř celého díla sv. Terezie z Avily.