Jmenoval se Václav František a pocházel z rodu Libštejnských z Kolowrat. V šestnácti letech se stal univerzálním dědicem po svém strýci Františku Oldřichovi z Kolowrat, který zemřel bezdětný. Když mladý Václav vstoupil do jezuitského řádu, rozhodl se, že veškerý zděděný majetek věnuje na stavbu malostranského profesního domu jezuitů a nového kostela sv. Mikuláše. Toto zřeknutí se majetku učinil po dosažení plnoletosti roku 1654. Trvalo pak ještě dvacet let, než byla zahájena stavba domu (1674), a půl století uběhlo do zahájení stavby kostela (1704). Ani jedné ze staveb se Václav Kolowrat nedožil, zemřel mladý ve svých 25 letech jako student teologie v Římě. Jeho krátký život však zaujal už jeho současníky, a to nejen pro onu velkorysou malostranskou fundaci.

Život Václava z Kolowrat nese mnoho typicky „barokních“ rysů. Narodil se v Praze 14. března 1634. Zprávy hovoří o tom, že již od plenek jej jeho otec Zdeněk Lev Libštejnský z Kolowrat zaslíbil Bohu – když jej navštívil jeden z jezuitů, aby mu k narození syna blahopřál, prohlásil jeho otec: „Tohoto chlapce dávám vám, pro vás se narodil, váš bude.“
Malý Václav pak vyrůstal s tímto „předurčením“ k řeholnímu stavu, až se nám dnes zdá skoro neuvěřitelné, že je vzal opravdu za své. Kdykoliv se ho někdo ptal, čím chce být, až vyroste, odpovídal: „Jezuitou.“ A tento sen ho nikdy neopustil. Nakonec se mu splnil, když 22. října 1650 vstoupil v Brně do noviciátu. Zde po dvou letech složil své řeholní sliby. Následně učil v Brně na gymnáziu, pak studoval filozofii v Olomouci a Praze. Během těchto let dával mnohokrát najevo, že touží odejít na studia do Říma a poté na misie do zámoří, přesněji do Číny. Nakonec představení jeho přání vyhověli a roku 1658 začíná studovat teologii v pověstném Collegium Romanum. Avšak římské podnebí mu nesvědčilo, stejně jako strava, takže nakonec po roce pobytu ve Věčném městě a po několikaměsíční snaze o zotavení umírá. Pochován je v římském kostele sv. Ignáce, pod kaplí zasvěcené sv. Aloisi Gonzagovi a po boku sv. Jana Berchmanse, též dvou mladých studentů teologie, jimž se Řím stal bránou do nebe.

Z několika dochovaných Václavových listů a spisů se lze dodnes dozvědět mnohé o jeho duchovním hledání a zrání. Též očití svědci jeho života o něm zanechali několik kratších i obšírných zpráv. Stojí za to do nich nahlédnout.
V jeho době nebylo neobvyklé, že si malí chlapci vedle hry na vojáky hráli také na kněze. Ani malý Václav nebyl výjimkou. Autor jednoho z jeho životopisů nás zpravuje, že na stavbu a zdobení oltáříčků vydával kdejaký peníz, který dostal. Od šesti let malý Václav také ministroval. Jeho dětská zbožnost vzrostla poté, co začal v devíti letech docházet do školy při malostranském profesním domě jezuitů. Tam jej vždy zaujala vyprávění o misionářích a mučednících v dalekých krajích. Zprávy o jejich smrti při šíření evangelia byly v tehdejší době bestsellerem, mísícím v sobě exotiku, hrdinství a náboženský patos. Též v rostoucím Václavovi tyto příběhy vyvolávaly touhu jednou nastoupit na jejich cestu. Spolu s příběhy o mučednících jej ovšem zaujala i vyprávění o asketech a poustevnících. Sám v jednom listu přiznává, jak při hrách spolužáků o přestávce ve studiu, zvané rekreace, se stranil jejich společnosti, vyhledával samotu a někdy i odešel do lesa, kde snil o poustevnickém životě.
Jak se v něm během dospívání mísily nereálné dětské představy spolu s postupně zrajícími reálnými tužbami, lze vysledovat i ze zpráv o jeho životě v noviciátu. Na jedné straně se jeho touha po pokoře projevovala přáním být pokládán za blázna – přemlouval třeba představené, aby mu dovolili dělat hlouposti na brněnském náměstí, a pak aby pro něho přiběhli ostatní novicové a jako pomateného ho odvedli domů. Na druhé straně se jeho pokora projevovala i způsobem, který nebyl pouhou hrou. Když vstoupil do noviciátu, nechtěl, aby jeho jméno provázel šlechtický přídomek „z Kolowrat“, ani aby tak byl nadále oslovován, a sám se začal důsledně podepisovat „civilním“ příjmením Kolowrat. Též všechny projevy přízně a protekce, které mu chtěli výše postavené osobnosti projevovat, rozhodně odmítal. Snaha utéci před touto společenskou výlučností jej vedla i k tomu, že od zahájení studia filozofie pravidelně prosil představené, aby jej poslali studovat ven ze země, nejlépe do Říma, aby, jak píše v jedné ze svých žádostí, nebyl na očích svým přátelům a příbuzným, kteří by jej mohli zrazovat od jeho touhy žít své řeholní povolání co nejdokonaleji a odejít do zámořských misií.
Přání být misionářem Václava neopouštělo ani po letech, kdy postupně vyrůstal z dětských snů. Naopak, získávalo reálné obrysy. Nejvíce k tomu přispěla návštěva misionáře z Číny otce Bernarda Diestela SJ, který se v Čechách zastavil na své cestě po Evropě. Stal se pro Václava tím, kdo jeho pouhý sen proměňoval v reálnou možnost, kdo se mu stal rádcem a přímluvcem v jeho žádostech, které předkládal představeným, aby jej k misijnímu poslání vybrali. Svolení generálního představeného G. Nickela přijmout jej v Římě ke studiu teologie bylo nakonec motivováno právě touto neutuchající, upevňující se a dozrávající touhou.
Základy Václavovy zbožnosti je možno vystopovat už v době noviciátu. Během něho sepsal jakýsi traktát nazvaný Ocenění Tovaryšstva a povolání v něm. Sám pro sebe a pro představené v něm shrnuje osobní důvody, proč touží být členem řádu, řeholníkem a knězem. V jednom místě porovnává vztah mezi službou Bohu a přátelstvím s Bohem. „Je-li taková čest být služebníkem, což teprve být přítelem, druhem, rodinným příslušníkem, kteří mají vše společné.“ Je skutečně úchvatné vidět, jak asi osmnáctiletý novic je schopen rozlišovat mezi těmito dvěma typy vztahu k Bohu. Ve společnosti 17. století, jejíž život stál na dodržování vztahů nadřízenosti a podřízenosti, rozlišování mezi pány a služebníky, a který výrazně určoval i náboženské prožívání, takže Bůh byl viděn hlavně jako král, jemuž je nejvyšší čest sloužit, je způsob vidění, ke kterému dospíval novic Václav Kolowrat, projevem skutečné duchovní zralosti už v mladosti. Ji lze považovat za zdroj jeho neutuchající misionářské touhy i jeho projevů zaslíbení se Bohu a Panně Marii, které během let své formace několikrát učinil. A ji lze považovat též za odkaz jeho života, který i přesto, že nedošel naplnění svých tužeb, nese v sobě inspirující potenciál dodnes.