My Američané máme sklon, založený samozřejmě i na zdravém rozumu a zkušenosti, posuzovat něčí vhodnost pro nějaké povolání nebo kariéru tak, že podáme výčet jeho silných stránek. Jane je výřečná, velmi chápavá, umí diskutovat a vést debaty – byla by výbornou právničkou. John má skvělý úsudek, orientuje se na přírodní vědy, je manuálně zručný a má zájem o lidi – byl by z něho skvělý chirurg.
Občas máme sklon přenášet tuto metodu hodnocení na kněžství, hodnotit člověka podle jeho nadání a talentů, podat výčet dosažených úspěchů a odhadnout jeho schopnost se dále zlepšovat, chápat jeho příslib do budoucnosti na základě minulých úspěchů, podmínit jeho životní povolání tím, čeho dosáhl v osobním či duchovním životě. A tak když někdo bere náboženství vážně, hodně se modlí, dobře se sociálně orientuje, je inteligentní, má vnitřní integritu, zdravý rozum a je zvyklý tvrdě pracovat – byl by z něho dobrý kněz.
Myslím, že toto přenesení je nešťastné. Je zde totiž jiná – ne-li jediná – správná otázka, otázka týkající se samé podstaty kněžství: Je ten člověk dost slabý na to, aby byl knězem? Je ten člověk dost nedokonalý na to, aby se ve svém životě nedokázal vyhnout utrpení, aby prožil určitá selhání, a tak aby pocítil, co to znamená být obyčejný, průměrný člověk? Prožil v minulosti zmatky, pochybnosti o sobě samém a vnitřní úzkost? Musel se potýkat se strachem, vyrovnávat se s frustrací nebo zklamaným očekáváním? Toto jsou rozhodující otázky, neboť jsou určitým testem slabosti. Proč právě slabosti? Protože podle listu Židům právě v nedostatečnosti, ve vnitřním deficitu, ve slabosti spočívá účinnost Kristovy kněžské služby.

„Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky. (…) Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. (…) Má mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí, protože sám také podléhá slabosti.“ (Žd 2,18; 4,15; 5,2)
Je pro nás nesmírně důležité pohroužit se do tohoto zjevení, tohoto spojení mezi kněžstvím a slabostí, a chápat tak nedostatečnost jako součást našeho povolání! Jinak se naše životy sekularizovaně rozpustí v amalgámu našich tužeb a talentů a začneme pociťovat naši slabost jako ohrožení našeho kněžství; jako ukazatel, že bychom si měli znovu rozmyslet to, k čemu jsme se dříve rozhodli; jako náznak toho, že naše povolání nikdy nebylo opravdové, že nemáme síly dosáhnout toho, co jsme dříve chápali jako náš cíl a co oslovovalo naši velkorysost a věrnost.
Co míním slabostí? Ne zkušenost hříchu – spíše skoro naopak. Slabost je zkušenost zvláštní náchylnosti ke snášení hlubokého pocitu neschopnosti, neschopnosti – i přes velké úsilí – vytvořit nebo vykonat něco tak, jak bychom chtěli, uskutečnit to, co jsme si stanovili, celkově uspět tak, jak jsme doufali. Slabost je otevřenost k utrpení, která vede k tomu, že nejsme schopni si sami zabezpečit vlastní budoucnost, ochránit se před jakýmkoliv neštěstím, žít s jednoduchou jasností a jistotou, odvrátit od sebe potupu, bolest nebo vnitřní úzkost.
Když je někdo dostatečně inteligentní, vychytralý nebo duševně vyrovnaný, může si omezit své obzory a očekávání a dosáhnout docela hodně z toho, co by chtěl. Může si zabezpečit své hranice a žít bez pocitu neúspěchu a marného úsilí, bez pocitu selhání, bez pocitu nedostatečnosti nebo studu před svou povahou nebo úkolem – jinak bude zakoušet slabost v samotném středu svého života. Ale tato zkušenost slabosti kněžství neohrožuje, je spíše součástí jeho podstaty. Tato náchylnost k utrpení vytváří nesmírně důležité znamení Božího povolání, onen děsivý a skličující pocit neschopnosti, který zažil Mojžíš tváří v tvář svému poslání a Jeremiáš v okamžiku svého povolání, ono hluboké vědomí vlastní hříšnosti, když se Izaiášovi zjevila Boží sláva a vyžadovala si odpověď.

V současné filozofii se často setkáváme s porovnáváním Sókrata a Krista, posuzováním, kdo z nich je lidsky více na výši. Sókratés šel na smrt v tichosti a s rozvahou. Přijal rozsudek soudu, rozvažoval nad alternativami spojenými se smrtí a nad dialektickými známkami nesmrtelnosti, zjistil, že není proč se bát, vypil jed a umřel. Ježíš – to je úplný opak. Ježíš byl takřka přemožen hrůzou a strachem: „s bolestným voláním a slzami úpěnlivě prosil toho, který ho mohl zachránit před smrtí“ (srov. Žd 5,7). Opakovaně hledal u svých přátel podporu a útěchu a modlil se za vyváznutí před smrtí. A nedostalo se mu ani jednoho. Nakonec se ovládnul a podstoupil smrt v tichosti a osamělém odloučení, dokonce ve strašném vnitřním utrpení skrytosti božství, nepřítomnosti Boha.
Kdysi jsem si myslel, že tomu tak bylo proto, že Sókratés a Ježíš snášeli každý poněkud jinou smrt, jeden mnohem strašnější než druhý – bolest a agonie kříže přece zastiňuje vysvobození bolehlavem. Ale nyní si myslím, že toto vysvětlení, ačkoliv v mnohém správné, je povrchní a druhořadé. Nyní věřím, že Ježíš byl mnohem hlubším způsobem slabý člověk než Sókratés, mnohem více podrobený fyzické bolesti a únavě, citlivější k lidskému odmítnutí a opovržení, více pohnutý láskou i nenávistí. Sókratés nikdy neplakal nad Athénami. Sókratés nikdy nedal najevo zármutek a bolest nad zradou přátel. Byl vyrovnaný a ovládal sám sebe, byl přesvědčen, že spravedlivý člověk nikdy nemůže utrpět opravdovou bolest. A z tohoto důvodu Sókratés – jeden z největších a nejodvážnějších lidí, kteří kdy žili, příklad toho, čeho může lidství dosáhnout v jedinci – byl filozof. A ze stejného důvodu Ježíš z Nazareta byl kněz – nejednoznačný, trpící, tajemný, spasitelský.
A tak je to i s námi: kněz musí také podléhat utrpení a slabosti, neboť se musí stávat tím, čeho se dotýká – tělem Krista. Běžný člověk samozřejmě chápe kněze primárně a obrazně skrze eucharistii. Ale co je eucharistie? Tělo Kristovo? Ano, určitě, ale jak chápané? Jak Kristus chápe a předkládá své tělo? To je důležitá otázka, protože psychologové tvrdí, že člověk hodnotí sám sebe podle spontánního obrazu, který má o svém těle, neboť jak pociťuje své tělo, tak pociťuje sám sebe, jak vnímá své tělo, tak vnímá sebe.