Třetí Líznův poutnický deník v pořadí zachycuje ve skutečnosti druhou z celkového počtu již čtyř pěších poutí, které tento neúnavně putující jezuita v posledních letech vykonal. Po pouti z české Svaté Hory do španělského Santiaga de Compostela (roku 2004) se do téhož cíle vydal o dva roky později (2006) z portugalského mariánského poutního místa Fatima.
Oproti první pouti, čítající víc než 3000 kilometrů, se pouť po dvouleté pauze svou délkou něco přes 400 km může čtenáři v teple domova jevit jako pouhá procházka – i knížka je tenounká, takže ji zvládne přečíst na jedno posezení. Drama cesty, kterou zachycuje, však není o nic menší.
Líznovy lapidární zápisy občas zachytí i situace krajní vyčerpanosti, z nichž běhá mráz po zádech: „Zvracel jsem. Místo se mi zdálo pro život nebezpečné. Téměř se mě dotkla smrt. … Přespal jsem s obavami, jak pouť dokončím.“ (S. 26) Náročnost cesty je v takových záznamech odhalena až na dřeň. Čtenář musí na chvíli knihu odložit a po čase k ní přistoupit s mnohem větší pokorou a téměř meditativní schopností bázně a prodlévání.
Jako v předchozích poutnických denících je i v tomto zajímavá Líznova schopnost, s níž pár slovy zachycuje dojmy ze setkání s různými lidmi. Má štěstí na lidi vstřícné i obětavé, občas naopak narazí na lidi neochotné a netečné. Líznovo putování se tak stává i jakýmsi průřezem životních úseček těch, jež potkává, jakousi sondou zachycující stav lidské solidarity. Četba této knihy tak může nakonec vyznít i jako apel na čtenáře – ne nutně, aby prošel stejnou trasu, ale rozhodně, aby se pokoušel žít jako ten, kdo nepodceňuje životní význam byť jen letmého setkání s druhým člověkem.