Modlitba mlčení nebo klidu je prostým a láskyplným patřením na Boha, láskyplnou pozorností k jeho přítomnosti a sladkým spočinutím duše v něm.
Duše při pohledu na Boha, kterého považuje za jedinou bytost na světě, protože je pro ni vše ostatní ničím, na všechny věci také zapomíná a zbavuje se, nakolik je to jen možné, vzpomínky na každého tvora i afektu k němu. Zůstává před Bohem v mlčení a zastavuje všechny úkony svých mohutností vůči jakémukoliv předmětu. Rozum nedělá nic jiného, než že patří na Boha s vírou, zbavenou jakékoliv lidské úvahy; vůle nečeká na nic jiného než na spočinutí v Bohu. Hle, to je celé cvičení této modlitby.

Toto prosté patření na Boha nepůsobí vyhraněně žádné zvláštní poznání; jde o neurčitý a všeobecný pojem o svrchovaném Bytí, což však Boha představuje lépe než všechny vyhraněné ideje, jež bychom si mohli sami vytvořit. Také spočinutí vůle v něm vyžaduje analogii k tomuto neurčitému pojmu. Co do formy se nejedná ani o díkůvzdání, ani o obětování, ani o prosbu, ani o odlišný úkon nějaké ctnosti. Duch i srdce se nacházejí v úplném klidu, bez toho, že by je něco určitého mělo zaměstnávat. Duše pociťuje mnohem méně naplnění Bohem; ale stačí jí, že ho cítí, nepotřebuje zakoušet mnohost jiného. Ke spokojenosti jí postačuje souhlas s jeho působením v ní, aniž by ho zkoumala.
Neexistuje žádná jiná forma modlitby, která by lépe odpovídala Boží velikosti, a není nic vhodnějšího pro naši nicotu, než stát před jeho svrchovaným Bytím v mlčení. Duše, která tento postoj před Pánem udržuje, svým mlčením vyznává, že Bůh špatnekonečně převyšuje vše, co se o něm dá říci nebo myslet. V tomto pokorném postoji mu vzdává nejdokonalejší poctu, jakou tvor vůbec může vzdát. Aniž by pronesla slovo, vyjadřuje všechno, co by mu chtěla sdělit – chválou, vděčností, láskou, důvěrou nebo jakýmkoliv jiným afektem. Tím, že vylučuje vlastní nízké jednání, nehodné Boha, ruší zároveň nepravdivost toho, co naši činnost doprovází. Pokud se člověk osvobodí od vlastních úkonů, vstoupí do činnosti Boží a svěřuje mu své bytí a mohutnosti, aby žil a jednal jenom pro něho. (...)
O této modlitbě pojednávalo několik autorů. Svatý biskup ze Ženevy František Saleský o ní často přemítá ve svých listech. Rozlišuje v nich aktivní neboli přirozenou část a pasivní neboli nadpřirozenou část modlitby. Podle jeho slov je třeba se věrně udržovat v předsevzetí vytrvat ve velmi prosté jednotě, v opravdu jedinečné přítomnosti Boha, prostřednictvím úplného odloučení se ode všeho a v odevzdávání sebe samých do náruče jeho nejsvětější vůle. Kdykoliv odvedeme svého ducha mimo tento příjemný pobyt, máme ho přivést jemně nazpět, aniž bychom činili nějaký úkon rozumu nebo vůle. Tato láska plná prosté důvěry, odevzdanosti a odpočinku ducha v otcovském klíně Boží dobroty vynikajícím způsobem obsahuje všechno, po čem lze toužit, aby se člověk zalíbil Bohu. (...) Sám sv. Ignác o tématu pojednává na různých místech knihy Duchovních cvičení, když radí, aby se člověk zastavil a dále nerozjímal, pokud se jeho vůle již cítí Bohem pohnuta.

Tři druhy lidí se oddávají této modlitbě a docházejí k rozličným výsledkům díky různým dispozicím, v nichž se nacházejí.
První chovají neuvážený nárok na tuto modlitbu, které se chtějí oddat z vlastní iniciativy, avšak plni nedokonalostí, vášní a hříchů, bez usebranosti a vnitřní přitažlivosti. Poněvadž pak ze své strany nedělají nic hlubšího a Pán kvůli jejich špatnekonečně né dispozici ze své strany vůbec nepůsobí, ztrácejí čas a prodlévají ve falešném klidu a opravdové zahálce.
Třetí, kteří již učinili pokroky v duchovním životě a pronikli do poznání sebe sama, jakož i do praxe ctností a čistoty srdce, jsou v modlitbě tak zaujati Bohem pro zvláštní přitažlivost milosti, že v ní ztrácejí jakoukoliv vlastní iniciativu. Je to Pán, kdo je staví do své přítomnosti a kdo v nich všechno působí. Oni nedělají nic jiného, než že snášejí božské působení a souhlasí s ním v láskyplné odevzdanosti. Jejich modlitba je úplně nadpřirozená; téměř nikdy jí nezanechávají a i v největším shonu vnější činnosti se vždy těší z tohoto prostého pohledu na Boha v důvěrném a hlubokém pokoji. To neznamená, že by byli ve stále čiré pasivnosti; Bůh jim opět vrací, mají-li víru, užívání mohutností a vnuká jim způsob, jak mají jednat; ale to už pak nejednají nízkým lidským způsobem jako dříve. Jejich způsob jednání je mnohem dokonalejší: všechno je více nadpřirozené a božské.
Druzí, v prostředním stavu mezi dvěma popsanými, ne tak nedokonalí jako první a ani tak pokročilí jako druzí, protože se jim nedaří meditovat a protože v tom nenacházejí (navzdory všelikému úsilí) ani chuť, ani téměř žádný prospěch, cítí se být zavázáni k prostému usebrání; následují pak podnět a radu duchovního vůdce a podpíráni obvyklou pomocí Boží milosti vyloučí úkony rozumu a vůle, takže se nakonec zdržují před Bohem v uctivém mlčení.
Jejich modlitba je přirozená, co se týká způsobu, jakým ji konají. Může být praktikována bez obav z klamu a s velkým duchovním užitkem, jen když se odvážně umrtvují a věrně následují podněty milosti. (...)
Není možné podrobně popsat různé stavy, v nichž se duše člověka při této modlitbě před Bohem ocitá. Někdy zůstává jakoby pohlcená, bez poznání a úvahy o sobě samé; stává se také, že se cítí zalita světlem, které jí odhalí dno vlastních ubohostí. Pak je při pohledu na své hříchy proniknuta zkroušeností, anebo naopak vděčností za Boží dobrodiní, jindy láskou za jeho svrchovanou dobrotu či horlivostí pro spásu duší, anebo horlivostí, která ji vede k tomu, aby přiložila ruku ke každé možnosti uskutečnit dobro. Někdy se spojuje s Ježíšem Kristem a utíká se do svaté duše jeho lidství, aby spolu s ní vzdávala Bohu všechnu slávu, která z ní vychází. Jindy se přidruží k serafínům a k blaženým duchům, aby s nimi adorovala a milovala Boha v největší možné prostotě lásky. Často se cítí naplněna a jakoby sytá potěšením z Boha.