Články / Rozhovory Dnes je 8. 12. 2016  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Jezuitou dnes
Domy, kontakty
Akce

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Rozhovory

         A     A     A

Vtisknout přítomnosti Kristovu tvář

Středa, 29.10.2014
Teolog Vojtěch Novotný o osobnosti mučedníka komunismu Adolfa Kajpra

Lenka Češková

Ve středu 17. září jsme si při mši svaté slavené v kostele sv. Ignáce v Praze „na poděkování za to, jak se Boží sláva projevila na P. Adolfu Kajprovi“ připomněli tohoto výjimečného jezuitského kněze, novináře a mučedníka komunismu. Jednou z osobností, které během setkání po mši svaté přiblížily význam Kajprova odkazu, byl teolog Vojtěch Novotný, autor knihy Maximální křesťanství, věnované Adolfu Kajprovi a jeho působení v listu Katolík. Při příležitosti zářijového výročí o Kajprovi také připravil výstavu, která je k vidění v kostele sv. Ignáce.


Jaký byl celkový význam setkání, které se v září konalo v kostele sv. Ignáce při příležitosti 55. výročí Kajprova úmrtí?

Mše, při níž jsme vzpomenuli výročí smrti P. Adolfa Kajpra SJ, byla sloužena z podnětu duchovní správy kostela sv. Ignáce. Právě v tomto chrámě totiž Kajpr sloužil svou primici. Zde působil od roku 1937 do roku 1942, kdy byl uvězněn v koncentračních táborech. Zde opět sloužil v letech 1945–1950 a odtud byl přímo ze zpovědnice odveden do komunistických žalářů, kde zemřel. Když potom byly roku 1968 jeho ostatky přeneseny z Leopoldova na Vyšehrad, byla u sv. Ignáce sloužena zádušní mše svatá. Kajpr prostě patří k tomuto kostelu. Proto je právě zde s vděčností připomínán a proto byla v kostele při mši svaté umístěna Kajprova fotografie. Vzniklo tak místo, kde mohou věřící žádat otce Adolfa o přímluvu u Nejvyššího.

To by ale předpokládalo, že by byl Kajpr považován za svatého!

Vždyť také je! Již roku 1959, ihned po jeho smrti, Alexander Heidler napsal: „Bylo mu teprve 57 let, zemřel předčasně na následky policejní vazby; trpěl za svou víru jako vyznavač, ano, aniž chci předbíhat rozhodnutí církve, odvažuji se říci: umřel jako jeden ze svatých mučedníků naší doby.“ Stejné mínění vyslovili – a dodnes vyslovují – i mnozí další. Také papež sv. Jan Pavel II. během svých cest do Prahy představil Adolfa Kajpra jako řeholníka, který dokázal i v podmínkách pronásledování dávat „příklad velké důstojnosti životem křesťanských ctností“ (26. 4. 1997) a který „zemřel v pověsti svatosti“ (20. 5. 1995). Mohla snad zaznít autoritativnější slova? Není divu, že již někdejší provinciál Jan Pavlík SJ prohlásil, že „provincie touží shromáždit materiál a odevzdat jej k beatifikačnímu řízení“!

Proces blahořečení tedy již začal?

Ne, to ještě nikoli. Otec provinciál Stuchlý o tom zatím uvažuje. Mám pocit, že už i on je přesvědčen o tom, že v případě Adolfa Kajpra by to bylo na místě. Od definitivního rozhodnutí ho ale zdržují dvě věci. Žádá především, aby bylo patrné, že je úcta k tomuto muži živá. Pokud uvidí, že ji věřící projevují a že není uměle vyvolávána, přesvědčí se, že je zahájení beatifikačního procesu namístě. Druhá věc, již musí provinciál uvážit, je veskrze praktická: kdo by se měl této nelehké a zdlouhavé záležitosti věnovat, aniž by došly újmy potřeby řádového života a apoštolátu.

Proč by ale vůbec měl být Kajpr blahořečen, je-li úcta k němu žádána už předem?

Církev rozlišuje osobní úctu věřících a veřejný kult. Ten musí být předem schválen papežskou autoritou – a tomu se říká blahořečení či svatořečení. Osobní úctou dávají věřící najevo přesvědčení, že byl dotyčný člověk s Kristem spojen tak silně a že byl jeho Duchem prostoupen tak výrazně, že ve svém životě a ve své smrti vyzařoval Boží svatost. Uznat to je věcí spravedlnosti a vděčnosti vůči našemu Pánu. A také důvěry v to, že Bůh, který skrze svého služebníka působil v době, kdy žil na zemi, skrze něho (tedy pro jeho přímluvu) působí i tehdy, když žije v nebi. Nejvíce jsou tím vším povinováni ti, kdo mají k Božímu služebníkovi nejblíže: jeho řádoví bratři, farníci od sv. Ignáce a věřící pražské arcidiecéze. Úcta má proto vždy začínat v daném místě, má mít lokální charakter.

Blahořečením Adolfa Kajpra by dala církevní autorita najevo, že se tito věřící ve svém úsudku nemýlí, a povzbudila by je, aby se od něj učili, co znamená být křesťanem, a aby se blížili k Hospodinu i s pomocí jeho modliteb. Nežli by tak ovšem Svatý stolec učinil, nechal by prozkoumat Kajprův život a posoudil by, zda byly jeho skutky a jeho psaná slova opravdu hluboce utvářeny vírou v Krista. Žádal by i zázrak, aby Bůh sám potvrdil, že je Kajpr jeho vyvolený. Případnou kanonizací by pak byl lokální kult rozšířen na celou církev.

O Kajprově svatosti jste očividně přesvědčen. Čím Vás osobně nejvíce oslovil?

Já jsem se ke Kajprovi dostal v okamžiku, kdy jsem se věnoval jiným výrazným osobnostem katolické církve v českých zemích doby nacismu a komunismu. Zjistil jsem, že tyto výjimečné osobnosti považovaly otce Adolfa za výjimečného. To mne přimělo, abych si v listu Katolík přečetl jeho texty. Zjistil jsem, že to byl muž hluboké víry v Krista a že měl neobyčejné nadání spojovat křesťanský, teologicky poučený pohled na svět s posuzováním dějinných událostí – praktikoval vlastně ignaciánské rozlišování duchů. Rychle a správně díky tomu posoudil nastupující nacismus i dobu poválečnou, zvláště vzrůstající moc komunistické ateistické a totalitní moci.

Jak vlastně Kajpr chápal úkol křesťana?

Měl samozřejmě především za to, že se má s pomocí Ducha svatého přimykat k Ježíši Kristu a tak i k Bohu Otci. A přitom zdůrazňoval, že „věřící křesťan by měl být člověkem opravdu dnešním, moderním“, protože „přítomnost je vlastním Božím časem, jí se třeba chopit oběma rukama, jí třeba hníst a vytvářet a vtisknout jí Kristovu tvář“. Uvědomoval si ovšem, že česká společnost je nesmírně odkřesťanštěná, že je jí třeba zvěstovat evangelium nově a překonávat přitom nejrůznější předsudky. Kladl si otázku, jak k ní mluvit způsobem, jemuž by rozuměla. Měl za to, že se tomu musíme učit přemýšlivou četbou novin, v nichž se zrcadlí smýšlení současného člověka. A používal týž prostředek, tisk, k tomu, aby lidem pomáhal rozlišovat pravdu a lež, dobro a zlo, a tak i to, „jak všechny denní události visí na věčnu“ a jak se v nich projevují „záblesky Boží slávy“, jejichž stále dokonalejšímu projevení je třeba pomáhat.

Kajpr byl tedy především publicista?

Myslím, že takto to říci nelze. Spatřoval sice pole svého specifického apoštolátu tam, kde se křesťanská víra stýká s ideovými proudy doby, kde církev prostupuje společnost, přitom však byl především řeholník a kněz. Byl oblíbený kazatel, zpovědník a exercitátor. Jeho homilie jsou dodnes fascinující tím, jak vykládal Boží tajemství, jímž je Ježíš Kristus ukřižovaný a vzkříšený z mrtvých. Zřejmé je z nich i to, jak hluboce prožíval mešní oběť. Říkal, že když slavíme mši svatou, jsme účastni Kristovy spásné oběti na kříži a zaujímáme k ní tudíž postoj právě tak, jako kdybychom byli na Golgotě. A právě proto byl Kajpr přesvědčen, že „jakákoliv obnova veškerého duchovního života a tím také veškerého života mravního a společenského, zkrátka celého života, začíná a končí právě v našem prožívání mše svaté“. To je blízké i nám, že?

Napsal jste o Kajprovi knihu, která nese název „Maximální křesťanství“. Co ta slova znamenají?

Užil jsem motiv, který jsem převzal z věty, již v Katolíku otiskl Josef Zvěřina a jež se mi zdá dokonale vystihovat otce Adolfa: „My víme, že nyní je třeba maximálního křesťanství, má-li být tento svět dnes obrácen ku pokání, posvěcen a vykoupen. Proto cítíme stále víc než kdy jindy, že křesťanství "středních poloh" dnes nestačí.“

Adolf Kajpr SJ byl křesťan, v jehož životě a díle je patrno působení Boží milosti a mimořádný projev víry, naděje a lásky. Dvakrát byl odsouzen do krutého žaláře ze zcela nespravedlivých, vykonstruovaných příčin, které jen nedokonale zakrývají příčinu skutečnou: totiž to, že byl souzen a týrán prostě proto, že jednal jako věřící, kněz, jezuita a že v něm byla v podstatě souzena církev. Celkem byl pro svou víru v Ježíše Krista a věrnost církvi vězněn třináct a půl roku, a právě ve vězení a jeho důsledkem zamřel.

To, co lze maximálním křesťanstvím myslet, vyložil v homilii při vzpomínkové bohoslužbě P. František Hylmar: „Dalo by se říci, že křesťanský život, nadpřirozený život, byl pro otce Adolfa Kajpra tou nejpřirozenější věcí na světě. Pro člověka je totiž nadpřirozeno jaksi přirozené, protože k němu jsme stvořeni, k němu se rodíme. Nadpřirozený život je život vedený rozumem, který je uzdraven Kristem, a poháněný vůlí posilovanou Boží milostí, Boží láskou. Je to život prožívaný z celého lidského srdce, které se připodobňuje Božskému Srdci našeho Spasitele. Otec Kajpr žil a hájil křesťanství jako cestu nabízenou všem lidem, jako pravou strukturu bytí, která přináší člověku a lidské společnosti to, po čem vědomě nebo nevědomě touží. A když proti křesťanství zuří, tak vlastně neví, co činí, jak řekl Pán Ježíš na kříži. Přiznejme si, že něco podobného – bytostného, maximálního, hlubokého, opravdového – hledáme i my. Něco, co by bylo opravdu naše a zároveň všech.“



 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
12.9.2016 Mučedník, který umřel smíchy
25.1.2016 Nová výstava u Ignáce představuje osobnost Adolfa Kajpra
18.9.2015 Děkovná mše za svědectví víry Adolfa Kajpra
14.11.2014 Adolf Kajpr oceněn in memoriam
1.10.2014 I v bolesti dokázal prožívat radost


Diskuse



UPOZORNĚNÍ
Vkládat příspěvky mohou pouze registrovaní čtenáři. Zaregistrujte se zde. Přečtěte si pravidla registrace.


Novinka z Refugia

Krásné slovo otce Špidlíka – 5. a 6. díl

Teologie ikony – 1. a 2. část

Tomáš Špidlík

V letech 1994–1995 vznikl pro Centrum Aletti obsahově hodnotný filmový záznam s kardinálem Tomášem Špidlíkem. Téměř dvacetihodinový nesestříhaný materiál pořízený Studiem Velehrad Olomouc si kladl za cíl uceleně zmapovat témata, kterými se celoživotně Tomáš Špidlík zaobíral a proslavil...
více »







Úmysly Apoštolátu modlitby

1. Aby byla z každé části světa odstraněna nákaza, kterou je zneužívání dětí k vojenské službě.
2. Aby evropské národy znovu objevily krásu, dobro a pravdu evangelia, které dává životu radost a naději.
3. Ať jako křesťané umíme druhé obdarovávat nejen věcmi hmotnými, ale hlavně bohatstvím pramenícím z naší víry: poznáním Boha, láskou k němu a k bližnímu.
více »

Nejbližší akce

Výstava o Josefu Steplingovi


více »

Nejbližší duchovní akce

Adventní duchovní obnova pro seniory a lidi středního věku


Individuálně doprovázené exercicie


Ignaciánská spiritualita: princip a fundament


Adventní duchovní obnova


více »

JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil