Články / Rozhovory Dnes je 5. 12. 2022  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Rozhovory

         A     A     A

Papež František a Bůh, který překvapuje

Středa, 17.12.2014
Rozhovor s tiskovým mluvčím Vatikánu Federikem Lombardim

Lenka Češková

U příležitosti 78. narozenin, které papež František slavil ve středu 17. prosince, a prvního výročí svatořečení sv. Petra Fabera přinášíme překlad rozhovoru s jedním z papežových nejbližších spolupracovníků, jeho spolubratrem Federikem Lombardim. Od roku 2006 stojí tento dnes 72letý italský jezuita v čele Tiskového střediska Svatého stolce, a tak měl možnost blíže poznat jak osobnost papeže Františka, tak jeho předchůdce Benedikta XVI. Tento exkluzivní rozhovor otec Lombardi poskytl pro historicky poslední číslo časopisu Popoli, měsíčníku italských jezuitů.


Otče Lombardi, začněme večerem 13. března 2013: Jaké byly vaše první myšlenky, když jste se dozvěděl jméno nového papeže a zjistil, že se jednalo o jediného jezuitu na konkláve?

Přiznám se, že jsem byl ohromen, protože jsem na takovou možnost nebyl připraven; nikdy by mě ani nenapadlo, že jezuita by mohl být zvolen papežem. Věděl jsem, že kardinál Bergoglio je člověk, který má respekt a autoritu; také se říkalo, že v předchozím konkláve získal mnoho hlasů. Věděl jsem, že v průběhu přípravných kongregací vystoupil s významnými projevy, ale nepředstavoval jsem si, že by se kvůli tomu mohl stát papežem.

Jezuita se pro církev stal novým referenčním bodem. Měli bychom vždy mít na paměti, že jezuité mají zvláštní vztah k papeži. Skutečným představeným Tovaryšstva pro ně je papež, takto to viděl sv. Ignác z Loyoly. Skutečnost, že papež je také jezuita, tento vztah dále posiluje.

Pak na mě hluboce zapůsobily další dvě věci: jméno František a latinskoamerický původ. Jméno František, které bylo v dějinách papežství zvoleno poprvé, bylo znamením velké odvahy; myslím, že okamžitě ukazovalo, že Bergoglio je silná osobnost, která se necítí omezena tím, co bylo před ní, a která volbou tohoto jména odkazuje na jednu z nejvýraznějších postav křesťanské tradice. Latinskoamerický původ papeže pak ukazoval, že církev se rozhodovala přijmout odlišný pohled na sebe a na svět.

Znal jste Jorge Maria Bergoglia již z dřívějška?

Vzpomínám si, že jsem ho poznal v průběhu 33. generální kongregace Tovaryšstva Ježíšova roku 1983: tehdejší otec Bergoglio vystoupil s několika významnými proslovy, avšak neměl jsem tehdy příležitost se s ním osobně setkat. Tím méně později, když byl vysvěcen na biskupa a opustil běžný život Tovaryšstva. Osobně jsem se s ním setkal až během přípravných kongregací na konkláve roku 2013.

A kdy jste se s ním setkal poprvé po jeho zvolení papežem?

Následujícího dne ráno jsme se setkali v Santa Maria Maggiore, kam papež přišel, aby se v soukromí pomodlil. Doprovázela ho malá skupina lidí, mezi nimiž jsem byl i já: jakožto ředitel tiskového střediska jsem měl z co největší blízkosti sledovat události po konkláve. Když mě spatřil, velmi laskavě a srdečně mě pozdravil. Byl to krátký rozhovor, ale významný.

Setkáváte se s papežem často při své každodenní práci?

Mnozí si myslí, že tiskový mluvčí je ve velmi úzkém styku s papežem, ale není tomu tak. Nebylo to tak s Benediktem XVI., a není to tak ani s Františkem. Někdo si může myslet, že když nejsem neustále s papežem, je to znamením toho, že má služba je málo účinná nebo jen okrajová. Ve skutečnosti mi celá struktura, která spolupracuje s papežem, prokazuje velký respekt. V principu stojí Tiskové středisko, jehož jsem ředitelem, v čele státního sekretariátu. První poradci papeže jsou státní sekretář, substitut státního sekretariátu a sekretář pro vztahy se státy. Pak tu jsou vedoucí jednotlivých sekcí zaměřených na konkrétnější záležitosti. Pokud mám nějaké otázky, pošlu e-mail papežovu osobnímu sekretáři, on můj dopis předá papeži a odpověď mi pak přijde rychle. Sám nikdy osobně nevolám papeži, ani si s ním nesjednávám schůzky.

Je také jasné, že každý papež využívá svých zaměstnanců, jak sám uzná za vhodné. Papež Wojtyla často mluvil přímo s Navarrou-Vallsem a tak obešel, řekněme, byrokratickou strukturu. Naopak Benedikt XVI. raději zachovával institucionální cestu. Vztah s papežem Františkem je ještě trochu jiný: opouští veškerá zaběhlá schémata a pohybuje se s naprostou svobodou. Částečně je to proto, že pochází ze silně pastoračního prostředí, které se snaží zachovat i jako papež, a částečně proto, že chce ukázat, že se nenechá příliš svazovat strukturami.

Tak se děje, že některé z papežových iniciativ neprojdou přes institucionální kanály a on s nimi nakládá naprosto svobodně. Já se o nich dozvím díky tomu, že se na mě obrátí přímo papež nebo jeho sekretáři, aniž by se to dostalo do tradičních kanálů.

Specifičnost každého papeže je vidět například také v tom, jak pojímá audience hlav států, ke kterým připravuji tiskové zprávy. Benedikt XVI. se hodně zaměřoval na obsah rozhovoru a měl unikátní smysl pro detail a syntézu, zatímco František klade velký důraz na lidskou a duchovní stránku setkání.

Jak velkou roli hraje v tomto postoji papeže jeho charakter a nakolik je to naopak „politická“ volba, jak určitým způsobem vystupovat vůči institucím?

Neřekl bych, že je zde snaha zpochybnit instituce. Papež František často říká, že postupuje podle pokynů, které mu dali kardinálové při přípravě konkláve: od církve vnímané jako centralistická, ve které se v mnoha oblastech (disciplinární, doktrinální, atd.) vnímala určitá důležitost kurie, k církvi, ve které se více naslouchá jejím jednotlivým částem, a ony hrají větší roli při určování linií, které papežství sleduje. V tomto kontextu je zvláště důležité vytvoření rady osmi kardinálů, která při řízení církve poskytne více prostoru univerzální církvi.

Někteří lidé spatřují v tomto způsobu řízení církve adaptaci způsobu řízení Tovaryšstva Ježíšova. Souhlasíte s tímto výkladem?

Postup, podle kterého jezuitský generál nejprve naslouchá svým konzultorům a následně učiní samostatné rozhodnutí, je jistě podobný. Ale nemyslím si, že tento postup by byl výsadou Tovaryšstva. Naopak mi přijde velmi zajímavé a důležité úsilí využívat synod tak, že se stává místem reflexe a pastoračního vedení církve a spolupodílí se také na navrhování velmi důležitých témat. Synod jistě není výmyslem papeže Františka, ale on se snažil navrátit mu významnější úlohu.

Zdůrazňuji však, že Františkův projekt není alternativní organický projekt; je to spíše uvádění do pohybu tak komplexní reality, jako je církev. Je to církev putující. František nevnucuje svou vizi a svůj způsob jednání. Ptá se na různé názory a naslouchá jim. Neví, kam ho ta cesta zavede: svěřuje se do rukou Ducha svatého. Na této vizi řízení církve považuji za velmi důležitou dimenzi putování ve víře a v důvěře v pomoc Ducha svatého. Tento aspekt je důležitý, protože jinak se to stane chozením ve tmě a člověk má pocit, že je ztracený.

V čem se podle vás jasněji projevuje Bergogliova jezuitská identita?

Myslím si, že ji lze rozpoznat především ve spiritualitě, která prostupuje jeho způsob vyjadřování a jeho učení. Tuto spiritualitu nacházím zejména v kázáních, která František pronáší v domě sv. Marty. Naslouchá Božímu slovu, aby pochopil, co jemu osobně Pán říká, jak se ho táže a jak může ovlivnit jeho způsob života a myšlení. Je to velmi intenzivní způsob naslouchání, který se týká jeho samotného a má konkrétní vztah ke každodennímu životu. Připadá mi, že je to naprosto v souladu s tím, čemu nás učí Duchovní cvičení. A stejně tak je s nimi v souladu jeho neustálé apelování na věřící, aby navázali osobní vztah s Ježíšem a aby viděli Boha ve všech věcech.

Dalším velmi charakteristickým znakem jeho jezuitské formace je to, že hovoří o misijním poslání, o církvi, která překračuje hranice a dívá se, kam by mohla přinést evangelium, spíše než že by hleděla sama na sebe. Chceme-li, je typicky „jezuitská“ také určitá prostota životního stylu a odmítání jakékoliv formy triumfalizmu. To jsou samozřejmě aspekty, které jsou v souladu se samotným poselstvím evangelia, ale je pravdou, že v tradici Tovaryšstva jsou velmi přítomné, a proto mě vůbec nepřekvapuje, že je nacházíme ve Františkově způsobu chování.

Má papež obzvláště blízko k nějaké etapě dějin Tovaryšstva nebo některé z historických osobností řádu?

Již od začátku svého pontifikátu chtěl papež zdůraznit postavu Petra Fabera. A od počátku podnikal kroky k jeho svatořečení, které se pak konalo 17. prosince 2013. Faber, druh Ignáce z Loyoly, není příliš známý ani jezuitům. Skutečnost, že František rozšířil jeho kult na celou církev a nabídl jej jako vzor pro univerzální církev, nás zasáhla, a byl to výraz Františkova způsobu, jak prožívat zkušenost Tovaryšstva. Faber skutečně dokázal příkladným a hlubokým způsobem spojit svou apoštolskou činnost a kontemplaci. Byl opravdu „kontemplativním v činnosti“, tak jak to hlásá charisma jezuitů.

Nesmíme ani zapomínat, že papež svatořečil také jezuitu Josefa Anchietu, jednoho z velkých misionářů Tovaryšstva.

Pokud se týče jezuitských misionářů, jsou nějaké novinky ohledně blahořečení Mattea Ricciho, o kterém se již nějakou dobu mluví?

Vím, že postulátor Anton Witwer se začal ubírat tímto způsobem, zatímco předtím se mi zdálo, že záležitost stagnovala. Osobně si myslím, že by bylo velmi pěkné přidružit k Matteu Riccimu i Xu Guangqiho (Ricciho čínského společníka a spolupracovníka, který konvertoval ke křesťanství, pozn. red.). Zdá se mi, že postulátor se ubírá tímto směrem. Myslím si, že to bude mít hluboký význam, pokud se týče vztahů s Čínou; bylo by to skvělé poselství inkulturace.

Inkulturace, dialog s kulturami, dialog s jinými náboženstvími a s nevěřícími: to jsou další „klíčová slova“ jezuitů, která se zdají být papeži velmi blízká...

Ano, existuje určitý způsob, jakým jezuité jednají: jednoduchý, přímý, ne příliš omezovaný institucionálními zájmy. Velmi na mě zapůsobila skutečnost, že František již dvakrát zmínil repliku, která je připisován Athenagorovi a Pavlovi VI.: „Pošleme všechny teology na ostrov, ať si tam přemýšlejí, a my půjdeme cestou života.“ František podporuje dialog setkání, setkání mezi lidskými osobami. A pak nastoluje tuto otázku: Jak interpretovat službu římského biskupa tak, aby ji chápali a přijímali rovněž ostatní?

Dalším aspektem, ve kterém se velmi odráží „jezuitství“ papeže, je to, co bych nazval Bůh, který překvapuje: Bůh je vždy větší než to, co jsme si naplánovali a vypočetli, vždycky nás překvapí, otevírá nám nové obzory, staví nás před nové situace, dává nám pocit, že jsme na cestě. Odtud pochází myšlenka církve putující, synodality, nemít žádné předem napsané projekty, ale zkusit se řídit inspirací a Boží vůlí a každý den ji hledat. To je idea Ignáce–poutníka. Tovaryšstvo Ježíšovo se vždy cítí na cestě a otevřeno pro naslouchání Božímu slovu.

Další papež, Pavel VI., definoval jezuity jako „muže na hranicích“: spatřujete v tom paralelu s Bergogliovým naléháním na téma periferií?

Samozřejmě; to, co má na mysli František, když mluví o periferiích, je jen jiný způsob, jak říci, že církev má misijní poslání, nemá se soustředit na sebe samotnou. Je tu ještě jeden aspekt, trochu latinskoamerický, a jezuité ho velmi prožívali v Arrupeho době: jaká je perspektiva, ze které máme číst a interpretovat realitu ve vztahu víry a spravedlnosti? Tou perspektivou je solidarita s chudými. Jsi-li mocný, v centru ekonomického systému, nikdy nepochopíš, co ve světě nefunguje. Jsi-li solidární a blízko těm, kteří trpí, kteří na sobě nesou negativní důsledky zla ve světě, lépe pochopíš, co změnit. Důležité je místo, ze kterého vidíme svět. A možná, že pojem „periferie“ tuto dimenzi vyjadřuje lépe než pojem „hranice“.

Jít na periferie k tomuto slouží, a papež to potvrdil volbou svých cest: z Lampedusy do Albánie. Je zajímavé, že Albánie byla vybrána jako první evropská země, kterou navštívil. Papež nevyšel z Berlína, ale z Tirany.

Téma, které se rozhodně netýká jen jezuitů, ale všech církevních řádů, je pokles počtu povolání, zejména na Západě. Má smysl myslet si, že zvolení papeže–jezuity může zvýšit počet vstupů do Tovaryšstva Ježíšova?

Nemyslím si, že by to bylo automatické. Papež vykonává službu pro obecnou církev, ne pro Tovaryšstvo Ježíšovo. Pokles počtu povolání je fakt, alespoň na Západě, ale myslím, že je obtížné vysvětlit ho. Jistě je to problém, který se dotýká řeholního života jako celku, všechny kongregace jsou tím zasažené. Má to co do činění s konkrétní formou života, ve které se ztělesňuje křesťanské svědectví. V některých staletích byl řeholní život v klasickém smyslu přirozeným vyústěním určitého druhu intenzity křesťanského života, zatímco teď se může vyjadřovat v různých formách. Jistě, čelíme atmosféře sekularizace, absence smyslu pro Boha, osobního vztahu s Bohem. Počet jezuitů se snižuje také proto, že se snižuje počet křesťanů a věřících. Papež hovořil o „unavené“ Evropě, o Evropě, která nemá děti. Myslím si, že myšlenka papeže je tato: znovu vdechnout život a dát nový podnět církvi v Evropě ve službě národu, která je unavený a příliš netouží hledět s nadšením do budoucnosti.

Kromě věcí, o kterých jste již mluvil, jaké podobnosti a odlišnosti spatřujete mezi Františkem a Benediktem XVI.?

Když začneme podobnostmi, to, co na mě vždy zapůsobilo u Benedikta XVI., je jeho osobní vztah s Ježíšem, který se projevuje v knihách, jež napsal. Zdá se mi to jako krásné svědectví: papež, který ukazuje, že ve středu jeho života je Ježíš Kristus, studuje ho a snaží se s ním navázat osobní vztah. Tento aspekt najdeme u Františka, i když jiným způsobem, v kázáních v domě sv. Marty, ve způsobu, jak se vyjadřuje, jak učí modlit se, jak žádá, abychom se modlili. Takže zde vidím kontinuitu mezi oběma papeži, i když vyjádřenou různými způsoby.

Totéž bych řekl o pozornosti věnované způsobu řízení církve, který by měl brát v úvahu společenství v jeho celku. František se snaží obnovit způsob práce synodu, ale také Benedikt se o to snažil, snad s větším ostychem. Kdyby se kromě očekávaných zásahů do schémat pokusil o osobní intervence, také on by věnoval pozornost konsistořím, jako příležitosti, kdy se kardinálové setkají a mohou spolu hovořit. Tedy pozornost věnovaná kolegialitě ve službě církvi: je u Františka, ale byla také u Benedikta.

Rozdíly se týkají jejich osobností a také závisí na historii a charakteru osob. Benedikt je velký teolog, člověk kultury a v podstatě intelektuál, také pokud se týče jeho zájmů a životního stylu. Krátce zastával funkci arcibiskupa v Mnichově, zatímco František byl arcibiskupem Buenos Aires po mnoho let a intenzivněji působil v přímé pastoraci. Jeden papež teolog, druhý papež pastýř. To se výrazně odráží ve způsobu, jak se vyjadřují, v tom, jak strukturují své promluvy a učení. Benedikt je papež, kterého je potřeba poslouchat, číst a opětovně číst, abychom ho pochopili do hloubky. František není vůbec povrchní, ale má velkou schopnost být bezprostřední. Dokáže zasáhnout účinnými výrazy, což bylo pro Benedikta obtížnější.

To má mimo jiné přímý vliv na mou práci, protože papež František doslova „zahltil“ média, sociálními médii počínaje. Jistě, František je ideální papež pro svět komunikace. My všichni, kdo pracujeme ve vatikánských médiích, dobře víme, že si nemůžeme myslet, že evangelizace světa a komunikace Vatikánu probíhají pouze skrze tyto nástroje. Používáme je ve velké míře, ale nemyslíme si, že je to jediná cesta.

Co se po těžkém období okolo aféry Vatileaks změnilo z hlediska způsobu, jakým je papež vnímán a jak se o něm mluví v médiích?

Je tam cítit silný vliv Františka. Tato jeho mimořádná přitažlivost měla pozitivní účinek, tedy velmi mnoha lidem pomohla pochopit, že ve středu služby církve je křesťanské poselství o Boží lásce, milosrdenství, odpuštění a spáse pro všechny. Dříve ti, kdo měli zúžený či negativní pohled na církev nebo křesťanství, zuřili, takže se vždycky zdálo, že jediná věc, o kterou se papež stará, je říci ne homosexuálům, ne potratu, jako by nic jiného neexistovalo. Samozřejmě, že to není pravda, bylo to zkreslení, ale křesťanské poselství skutečně bývalo takto redukováno. Františkovi se neuvěřitelným způsobem podařilo tuto situaci zvrátit a církev se stala pozitivním referenčním bodem pro velmi mnoho lidí.

Snad z toho vytěžil i jeho vztah s tiskem: v posledních měsících se zdálo, že jste uvolněnější...

To závisí na změně klimatu. Papež František začal sám diktovat svou mediální agendu. Ostatní ho musí sledovat a mají krásný materiál, který rádi sdělí dál. Zatímco v situacích stagnace, potíží či negativních předsudků se novináři zaměřovali více na skandály. Pokud se týče vztahu s tiskem, je hezké, že když máte tyto pozitivní kroky, můžete také znovu objevit povolání komunikátora. Protože komunikátor, který může sdělit krásné věci, je obvykle spokojený, nemusí říkat špatnou věc, něco si vymýšlet, rozpoutat polemickou diskuzi.

Nemluvíte jako někdo, kdo by mohl zakrátko vytáhnout vesla na loď, jak říkají některé zvěsti...

Nevím... Už je mi 72 let, takže si nemohou myslet, že ještě budu pokračovat hodně dlouho, také proto, že moje činnost je náročná. Vždy jsem byl k dispozici superiorům. Všechny věci, které jsem dělal, jsem dělal tak dlouho, dokud se ode mě žádaly.

Také musím upřímně říci, že si myslím, že není jen tak jednoduché najít hotovou alternativu. Ne proto, že bych sám sebe hodnotil jako mimořádně schopného, ale proto, že zde hraje roli určitá akumulace zkušeností a vztahů s různými aktéry na scéně... Tedy, stále se cítím být na cestě, ve službě papeži a evangeliu.

Na závěr bychom se vás rádi zeptali právě na toto: ze svého pohledu kněze, jezuity a člověka, který pracuje v médiích, jaký je podle vás smysl toho být ve službách papeže?

Své působení v médiích, už od dob v redakci časopisu Civiltà Cattolica, jsem vždy považoval za misi, kterou jsem obdržel, ne kterou bych sám vyhledával. Není to tak, že bych se stal novinářem pro své osobní povolání. Pracoval jsem tvrdě, abych se naučil žít službu v médiích v návaznosti na službu zvěstování evangelia, tedy poslání církve jako sdělení Božího Slova. Na církev může být pohlíženo jako na přirozený sdělovací prostředek, apoštolové jsou lidé, kteří zvěstují evangelium, misionáři nejsou novináři, ale jistě jsou komunikátory. Skutečnost prohloubit a stále více spontánně vnímat kontinuitu mezi posláním hlásat evangelium a komunikací ve více profesionálním smyslu, to byl tak trochu jeden ze směrů mého života.

A pak, samozřejmě, je zde více specifický aspekt práce ve Vatikánu: a to je aspekt služby společenství církve a lidstva. Co dělá papež? Papež je služebníkem jednoty církve a křesťanského společenství. Já jako komunikátor, který má blízko k papeži, jsem pak také služebník – společně se sdělením – jednoty církve. Myšlenka komunikace pro společenství, pro dialog a pro jednotu je naprosto radikální. Považuji sám sebe za zapřísáhlého odpůrce takové komunikace, která chce rozdělovat, která má stavět jednoho proti druhému a vyvolávat polemiku. Sdělení slouží společenství nebo – jak se s oblibou říká František – setkání.


Redakčně upraveno.
Zdroj/ Foto: Popoli


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
3.10.2022 Osvobození od nenávisti
1.10.2022 Setkání jezuitů z postsovětských republik s papežem Františkem
27.9.2022 Papež František hovořil s jezuity v Kanadě
1.9.2022 Kardinál Jean-Claude Hollerich k synodalitě (2. část)
29.8.2022 Kardinál Jean-Claude Hollerich k synodalitě (1. část)



Náš tip

Vánoční dárky od Pána Boha

Adolf Kajpr

Vánoční dárky jezuitského svědka víry Adolfa Kajpra (1902–1959) přinášejí krátký výběr z jeho promluv a textů na téma vtělení a narození Ježíše Krista. Mistrný kazatel i redaktor…
více »

Breviář

Kompletní online verze jezuitského breviáře v češtině

Na webu breviar.cz nyní můžete najít kompletní online verzi jezuitského breviáře v češtině. Ve spodní části stránky vyberte v roletce možnost „s vlastními texty jezuitského řádu (SJ)“ a stiskněte tlačítko „Potvrdit“.





Úmysly Apoštolátu modlitby

Úmysl papeže Za organizace dobrovolníků
Modleme se, aby rozvojové a dobrovolnické organizace nacházely osoby ochotné zapojit se do společného dobra a neustále hledat nové způsoby spolupráce na mezinárodní úrovni.
Národní úmysl Za návštěvníky půlnočních bohoslužeb
Modleme se za ty, kteří o Vánocích navštíví naše kostely, aby se nechali proniknout radostnou zvěstí.
více »

Nejbližší akce

Osvícenská proměna náboženského života


Adventní koncert


více »

Nejbližší duchovní akce

Adventní duchovní obnova pro všechny


Ignaciánské exercicie


Duchovní cvičení pro všechny, kteří přijali svátosti církve v dospělosti


Kněžské exercicie


více »

JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil