Články / Články Dnes je 7. 12. 2016  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Jezuitou dnes
Domy, kontakty
Akce

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Články

         A     A     A

Opona historie a Boží vedení

Sobota, 13.2.2016
Komentář teologa Pavla Ambrose k setkání papeže Františka a moskevského patriarchy Kirilla

Pavel Ambros

Historické setkání na mezinárodním letišti José Martího v Havaně mezi papežem Františkem a patriarchou Kirillem bylo nečekaným průnikem tajemství do dějin třetího tisíciletí. Otevírá – jak smíme umírněně doufat – nové možnosti vztahů mezi katolíky a pravoslavnými. Slovy Kirilla: „Teď je vše snazší“. Tak moskevský patriarcha odpověděl na Františkovo: „Konečně se vidíme. Jsme bratři. Je naprosto zřejmé, že to je Boží vůle.“


Tyto drobné repliky, aniž bychom přeceňovali okázalost vrcholných schůzek, ukazuje na to, v jak srdečné atmosféře se odehrálo první setkání těchto dvou církevních hodnostářů. Ale nejen to. Má v sobě potenciál nového začátku události, o které právem můžeme hovořit jako o události tisíciletí.

Chápeme dobře i ostatní okolnosti mezinárodně-politické a církevně-taktické, které jsou se setkáním spojené. Ale stopa setkání zůstává, dokonce je jistou pečetí toho, že do našeho ekonomickými, mocenskými a vojenskými zájmy zmítaného světa počátku třetího tisíciletí přece jen vstupuje plod Františkovy evangelní prostoty a důvěry. Papež to vyjádřil v krátkém vystoupení po podpisu společné deklarace, když podotkl, že si váží pokory patriarchy Kirilla. Kdo se orientuje více v celém zázemí životního stylu vrcholných představitelů moskevského patriarchátu, mohl být poněkud překvapen, proč papež hovořil právě o této ctnosti. Ale pokora je zde spojena více s důvěrou v Boží moc, než stylem života.

Náhlý průlom nebo chytrá taktika?

V minulých dnech byly prezentovány mnohé analýzy, které povětšinou mentorovaly klišé umně připravené dobrou PR strategií celého setkání. Není pochyb o tom, že schopnost přinášet novou agendu do mezinárodního společenství, je silnou stránkou současné ruské společnosti. Ta svou informační kampaní toto setkání nasvítila a dodala mu patřičný lesk, byť schůzka obou církevních představitelů je především výsledkem dlouhodobé, často skryté práce na poli pečlivé diplomacie. Papež František ukázal velkou ochotu se setkat „kdekoli a kdykoli“, jen aby se přetrhla niť stále se opakující věty z Danilovského kláštera: „Čas ještě nenazrál.“ To byla věta působící snad největší bolest Janu Pavlu II. Co se přihodilo, že se tak rychle čas změnil a dozrál, takže překvapil dokonce i ty, kteří důvěrně znají vnitřní poměry v Moskvě.

Nemůžeme si odmyslet důvody církevně-politické. Pozice Kirilla na připravovaném Všepravoslavném sněmu na Krétě v červnu tohoto roku bude jistě po tomto setkání silnější. Patřil by totiž mezi ty patriarchy, kteří se s papežem ještě nesetkali. Mnozí podtrhují souvztažnost geopolitické situace na Blízkém východě a rozhodnutí se s papežem setkat. Jiní zase ukazují – ne neprávem – na zájmy ruského vedení hledat cestu z izolace, kterou způsobily hospodářské sankce.

Ale je tu na druhé straně také zájem papeže Františka proniknout do Číny. Možná je zde i snaha najít spojence v otázce migrace, pomoci křesťanům na Blízkém východě, nebo sílící sekularizace. Nevyřešená otázka ukrajinské krize a postavení katolíků východního obřadu na území bývalého Sovětského svazu mohou být dalšími důležitými motivy. Když se však podíváme pozorně na Společnou deklaraci papeže Františka a moskevského patriarchy a vší Rusi Kirrila podepsanou v Havaně, dojdeme snadno k názoru, že historická opona nesoucí všechny rysy čistě lidského jednání přece jen skrývá něco, co můžeme nazvat průnikem tajemného Božího vedení do lidských dějin.

Cesta k jednotě a znamení doby

První okolností, která překračuje čistě pozemskou rovinu setkání symbolizovanou vzájemným lidským a autentickým objetím dvou hlav církví na začátku i konci setkání, je výrok papeže Františka: „Je to Boží vůle.“ Tato slova se vtiskla i do Společného prohlášení, především ve dvou přece jen překvapivých stanoviscích.

Prvním je jasně projevené odhodlání pokračovat v úsilí o znovuobnovení jednoty mezi křesťany (č. 6), „za kterou se modlil Kristus“. Boží Syn zůstává konečným cílem nejen teoretickým, ale cílem, ke kterému vedou konkrétní kroky: „Chceme v našem odhodlání učinit vše, co je nezbytné k překonání historických rozdílů, které jsme zdědili, a spojit se v úsilí svědčit o Kristově evangeliu a o společném dědictví církve prvního tisíciletí tváří v tvář výzvám současného světa.“ (čl. 7)

Nemůže být podceněna ani skutečnost, že Bůh sám již svoji vůli projevil ve svědectví mučedníků současné doby, kteří „sjednoceni společným utrpením jsou zárukou křesťanské jednoty.“ František i Kirill se společně sklání před jejich mučednictvím, jež tvoří jasné oboustranné svědectví o „pravdě evangelia“ (čl. 12). Jejich společně sdílenou poslušnost Kristu až k prolití krve můžeme číst jako znamení doby, doby dramatické a zároveň působivé svojí odzbrojující silou, v níž se zračí nejdůležitější znamení jednoty církve: přítomnost Ducha v dějinách.

Nemůže si nepovšimnout toho, jak přesně a výstižně jsou tyto věty formulovány. Pokud se podíváme do nedávné minulosti, mohlo by se nám zdát, že pravoslavná strana již zcela opustila myšlenku jednoty a místo ní přijala myšlenku strategického společenství křesťanských církví proti tomu či onomu společnému nepříteli. Ovšem Společná deklarace ukazuje, že obě církve sdílí zájem o takové křesťanské hodnoty, jako je tradiční rodina, právo na život a jeho ochrana od početí, mír a odmítnutí všech forem radikalismu, náboženská svoboda, křesťanské kořeny Evropy, boj proti chudobě, solidarita a spravedlnost (čl. 13–21). Tyto plody sdílené víry v Krista je nutné hájit. K nim patří i společné nerozdělené bohatství tradice prvního tisíciletí, vyznání vin za rozdělení a realistické přijetí toho, co brání, aby se tato jednota plně uskutečnila.

Citlivé téma vztahu mezi pravoslavnými a katolíky východního obřadu

Konečně je možné vyslovit mírnou naději i díky formulacím, které se týkají velmi křehkých a citlivých témat, totiž vztahu mezi katolíky východního obřadu a pravoslavnými. Konečně se nekličkuje, ale jasně pojmenovává situace katolíků východního obřadu, či politická a církevní situace na Ukrajině. Překvapující je především tón. Je mnohem umírněnější než v předchozích vyhlášeních Moskevského patriarchátu. Dokonce se hovoří o tom, že katolická komunita na Ukrajině (čl. 27) přispívá pozitivně k překonání schizmatu, který zde rozděluje pravoslavné věřící. Před deseti lety by bylo možné něco podobného číst jen stěží.

Určitě nemůžeme zastírat obtíže, které jsou často opakovány. Patří již k folklóru našich stereotypů. Bohužel se jim nevyhýbají ani jinak velmi uměření či vzdělaní katolíci v našich zemích, když ponecháme komentáře čerpající z agenturních zpráv a povšechných znalostí. Nyní můžeme střežit poselství, které zaznělo: „Teď je vše snazší.“ Ono snazší však vůbec neznamená, že něco se zázračně vyřešilo, nebo že se náhle sběhly politicko-církevní (a vlastně mocenské) strategie. Vše se událo tak rychle, že očekávání se nesla spíše v rovině nezávazných mediálních komentářů než tužeb Božího lidu.

Na každý pád už jen to, že jeden i druhý představitel tak rozdílných církví hovoří o společném hledání toho, co nám Bůh svěřuje jako naši vnitřní povinnost, je důvodem k vděčnosti a díkůvzdání. Vždyť kde dnes lze najít vrcholné světové představitele, jež by chovali úctu k těm, kteří dali přednost mučednické smrti před zapřením Krista? Aniž bychom malovali vzdušné zámky, můžeme v této chvíli poděkovat za příklad bratrského setkání, které otevírá novou etapu náročných teologických diskuzí. Vytváří ovšem také prostor pro angažovanost ve prospěch těch, kteří jsou na okraji, či jejichž život je ohrožen. Snad tato událost přinese nové možnosti, jak lépe prosazovat vzájemnou kulturní výměnu. Lze doufat, že objetí Františka a Kirilla napomůže i tomu, aby si jednou katolíci a pravoslavní stiskli ruku a společnými silami sloužili svým bližním.


Redakčně upraveno. Mezititulky redakce.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
24.8.2016 Papež k polským jezuitům: Církev se musí učit duchovně rozlišovat
31.7.2016 Papež František se v Krakově setkal s polskými jezuity
27.7.2016 Papež navštívil ústředí jezuitského řádu
27.1.2016 V Praze bude přednášet jezuitský psycholog Hans Zollner
9.8.2015 Papež opět naléhavě vyzval k míru


Diskuse



UPOZORNĚNÍ
Vkládat příspěvky mohou pouze registrovaní čtenáři. Zaregistrujte se zde. Přečtěte si pravidla registrace.


Novinka z Refugia

Krásné slovo otce Špidlíka – 1. a 2. díl

Slovanská spiritualita a Velehrad – 1. a 2. část

Tomáš Špidlík

V letech 1994–1995 vznikl pro Centrum Aletti obsahově hodnotný filmový záznam s kardinálem Tomášem Špidlíkem. Téměř dvacetihodinový nesestříhaný materiál pořízený Studiem Velehrad Olomouc si kladl za cíl uceleně zmapovat témata, kterými se celoživotně Tomáš Špidlík zaobíral a proslavil...
více »







Úmysly Apoštolátu modlitby

1. Aby byla z každé části světa odstraněna nákaza, kterou je zneužívání dětí k vojenské službě.
2. Aby evropské národy znovu objevily krásu, dobro a pravdu evangelia, které dává životu radost a naději.
3. Ať jako křesťané umíme druhé obdarovávat nejen věcmi hmotnými, ale hlavně bohatstvím pramenícím z naší víry: poznáním Boha, láskou k němu a k bližnímu.
více »

Nejbližší akce

Výstava o Josefu Steplingovi


více »

Nejbližší duchovní akce

Adventní duchovní obnova pro seniory a lidi středního věku


Individuálně doprovázené exercicie


Ignaciánská spiritualita: princip a fundament


Adventní duchovní obnova


více »

JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil