Články / Rozhovory Dnes je 26. 9. 2017  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Rozhovory

         A     A     A

Cesta k Mlčení II.

Čtvrtek, 12.1.2017
Druhá část rozhovoru s režisérem filmu Mlčení Martinem Scorsesem

Redakce Jesuit.cz

V další části rozhovoru s americkým jezuitou a publicistou Jamesem Martinem přibližuje tvůrce snímku Mlčení Martin Scorsese, jakým způsobem se setkal s knihou japonského spisovatele Šúsaku Endó, jak jej dílo doprovázelo po další desetiletí i proč film vznikl teprve loňského roku. Zamýšlí se také nad tím, v čem spatřuje skutečnu podstatu příběhu.


Kdy jste narazil na knihu Mlčení?

Za dva či tři roky jsem skončil na škole Cardinal Hayes, která mě nasměrovala dál. V tehdejší době (kolem roku 1959/1960) se stala velmi reálnou možnost natáčet filmy. Celý průmysl se změnil. Mohli jste točit nezávislé filmy na východním pobřeží, což dřív nešlo. Tak jsem skončil na Washington Square College a má vášeň si nějak našla cestu k filmu. Film Špinavé ulice má velmi silný náboženský obsah a východisko, a do určité míry i Taxikář a pak jistě Zuřící býk, i když jsem to nevěděl.

Právě v tu dobu jsem se dostal ke Kazantzakisově knize Poslední pokušení Krista. Chtěl jsem ji natočit. Roku 1988, kdy film konečně vznikl a měl být uveden v kinech, kolem něj propuklo velké pozdvižení. Museli jsme ho promítat různým náboženským skupinám, abychom jim ukázali, jaký film je, spíše než abychom se s nimi o něm dohadovali, aniž by ho viděli. Newyorský biskup episkopální církve Paul Moore pak za námi přišel na malou večeři. Cítil, že film je – jak řekl – „christologicky v pořádku“. Vyprávěl nám mnoho příběhů, byl to velmi zajímavý člověk. Řekl mi: „Pošlu vám knihu.“ A popsal některé z příběhů vyprávěných v té knize, hovořil o konfrontaci, o nutnosti volby, o odpadlictví a víře. Knihu jsem dostal několik dní nato a o rok později, roku 1989, jsem ji přečetl. Když jsem tehdy točil Mafiány, slíbil jsem velkému japonskému režisérovi Akiru Kurosawovi, že budu účinkovat v jeho filmu Sny. Chtěl, abych hrál van Gogha. Mafiány jsem přetahoval o patnáct dní. Lidé ve studiu šíleli. Snažili jsme se film rychle dodělat, a Kurosawa na mě čekal v Japonsku. Bylo mu 82 let, právě dokončil většinu natáčení a chyběla už jen scéna se mnou, a čekal. Dva dny po dokončení filmu jsme letěli do Tokia a pak na Hokkaidó. Právě tam jsem knihu četl. Dočetl jsem ji v rychlovlaku z Tokia do Kjóta.

Takže jste četl Mlčení v Japonsku. To bylo roku 1989?

1989, v srpnu nebo v září. Tehdy jsem si pomyslel: „Z toho by někdy mohl vzniknout úžasný film.“ Když jsem knihu četl, nevěděl jsem hned, jak ji převést na plátno, protože jsem neznal její podstatu. Jinými slovy jsem nebyl schopen ji skutečně interpretovat. A myslím, že to trvalo celé ty roky, protože scénář jsem se pokusil napsat okamžitě, kolem roku 1990. S Jayem Coxem se nám roku 1991 podařilo koupit práva a chystali jsme se ten film natočit hned; dostali jsme se do půlky scénáře. A já jsem nevěděl, co dělám; prostě jsem to nevěděl.

Pak jsem dělal jiné filmy, Věk nevinnosti, který jsem dlužil Universalu, Kasino a nakonec Kundun. Mezitím jsem se ke knize stále vracel. Je důležité pochopit, že v období mezi léty 1989/1990 a 2014/2015, kdy jsme se konečně dostali k natáčení, se vyskytlo mnoho právních problémů; byl to jakýsi gordický uzel plný složitostí, komplikovaný právní chaos, a tak vzniku filmu stálo v cestě stále více zákazů. Někteří z lidí zainteresovaných ve filmu skončili ve vězení; ne kvůli Mlčení, ale kvůli jiným obchodním záležitostem. Nakonec se dala dohromady skupina lidí, kteří to opravdu dokázali. Ale trvalo nám to mnoho let, než jsme pochopili, jak příběh ztvárnit a jak se vypořádat s posledními sekvencemi filmu; nejen se závěrečnou konfrontací, ale s epilogem.

Což je dopis.

Ano.

Říkal jste, že vám to nějakou dobu trvalo, než jste pochopil podstatu knihy. Jak byste ji popsal?

Myslím, že je to hloubka víry. Je to zápas o samotnou podstatu víry, při kterém jde stranou všechno, co je kolem. Prostředek, který používáme na cestě k víře, může být velmi užitečný. Církevní instituce, svátosti − to všechno nám může hodně pomoci. Ale nakonec to musíte být vy sami. Vy sami musíte najít tu víru, musíte skutečně najít svůj vlastní vztah s Ježíšem, protože v konečném důsledku je to on, komu stojíte tváří v tvář.

Ano, otec Rodrigues je na konci velmi svobodný.

To ano. Ale jak to já chápu, nestaví se to proti těm, kdo se rozhodli žít svůj život v souladu s pravidly instituce, jako je katolická církev, nebo jakkoliv někdo žije svůj život podle vlastního přesvědčení. V konečném důsledku to ale nikdo nemůže udělat za vás. Musíte to udělat vy sami. To je ten problém.

A pozvání.

A pozvání, a stále vás volá.

To ano, každý den.

Stále vás to volá a je to v těch ostatních lidech kolem vás. Je to v lidech, kteří jsou vám nejblíž. To je to, a ono vám to najednou dá facku a vy si řeknete: „Probuď se.“

Nechci popisovat film nebo jeho konec, ale je to šok, když protagonista zjistí, že to, co se chystá udělat nebo co dělá, je v protikladu s tím, co by nejspíš podle všech představitelů křesťanské kultury v Evropě mělo být uděláno.

To je pravda. Právě to bylo na vyprávění příběhu tak podmanivé. Protože jak byste ho v tom mohli podporovat? Nebo jak byste mohli prosazovat jeho volbu, jeho rozhodnutí? Pak si řeknete: „Vžij se do jeho situace. Pomysli na slabost lidského ducha, na slabost lidství.“ Já jsem to viděl. Sám jsem to v průběhu let taky zažil, s lidmi, kteří znovu a znovu dělali ty stejné chyby, a jen někteří kolem nich byli připraveni jim pomoct nebo být s nimi. Je to zkouška. Problém je stejný jako ve filmu Špinavé ulice, jejichž protagonista Charlie si volí své vlastní pokání. To nemůžete udělat.

Často vám ho ukládá Bůh, nebo život.

Ano. Když to nejméně čekáte. A je to nepříjemné, jste naštvaní a říkáte si: „Ne; to je ono.“

Ano. Jednou jsem svému duchovnímu doprovázejícímu říkal: „Toto není kříž, který bych si sám vybral“, a on na to: „Pokud je to kříž, který si vyberete, tak je to sotva kříž.“

To je pravda, protože se v tom cítíte pohodlně. A právě to mě fascinovalo na rozhodnutí, které [Rodrigues] dělá. Je to také dalekosáhlé rozhodnutí. Je naprosto jasné, co dělá. Přesto to má výhradně v sobě. Je to v jeho srdci. A je to v knize, vím to.

Jak si diváci všimnou, [Mlčení] je velmi jezuitský film. Jako jezuita má [Rodrigues] svobodu volby. Věděl jste toho před Mlčením hodně o dějinách jezuitů nebo o jezuitské spiritualitě?

Ne, tedy do jisté míry ano, ale nezapomínejte, že jsem „katolík z ulice“. Vyrostl jsem mezi diecézními kněžími, kteří při potyčkách gangů říkali: „Děcka, přestaňte s tím!“ Někteří z mých přátel šli na Xavier College (jezuitská střední škola, pozn. red.) a někteří na Fordham (jezuitská univerzita, pozn. red.). Já jsem se tam nemohl dostat; moje známky tehdy nebyly moc dobré kvůli zmatku, který jsem nadělal v přípravném semináři. Tak jako tak mi to na Hayes trvalo dva až tři roky, než jsem se alespoň pokusil vzít tu práci vážně. Když jsem se dostal na Washington Square College, bylo tam pár zajímavých přednáškových cyklů o náboženství. Jeden vedl jezuita, [který] napsal knihu Dvousečný meč (John L. McKenzie, pozn. red.). Později jsem poznal nějaké jezuitské kněze, ale nikdy jsem se s nimi skutečně nesetkal.

No, teď toho o nich víte hodně.

Ano, vím.


Pokračování příště.

Připravil James Martin SJ pro časopis America. Zkráceno a redakčně upraveno.
Zdroj: America Magazine. Foto: Paramount.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
20.9.2017 Hledání srdce na cestách víry
15.9.2017 Cesty víry přiblíží nejstarší jezuitskou univerzitu
9.7.2017 Petr Vacík v Ekumenické porotě karlovarského festivalu
21.6.2017 Ocenění pro tvůrce dokumentů o jezuitech
26.2.2017 Cesta k Mlčení IV.


Diskuse



UPOZORNĚNÍ
Vkládat příspěvky mohou pouze registrovaní čtenáři. Zaregistrujte se zde. Přečtěte si pravidla registrace.


Náš tip

Teologie stvoření

Reflexe o ekologii

Robert Murray

Anglický jezuita Robert Murray (1925), proslulý biblista, profesor patrologie a znalec syrských otců na Heythrop College v Londýně, také osobní přítel J. R. R. Tolkiena, promýšlí dílo stvoření v souvislosti s dobře „uspořádaným domem“ lidských vztahů: s ekologií živého srdce. Životní prostředí, jak je teolog pojímá, poukazuje na zakotvenost ve vztazích Stvořitele...
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Evangelizační úmysl: Farnosti ve službě misiím
Za naše farnosti, aby se – živeny misijním duchem – staly místem sdílení víry a svědectví lásky.
Národní úmysl: Aby nám Pán dal pochopit zákon lásky a aby naše bratrská a usmířená společenství byla povzbuzením pro ostatní (EG, č. 100,101).
více »

Nejbližší akce

Raně křesťanské komunity v Řecku


Současné poznatky astronomie


více »

Nejbližší duchovní akce

Víkend pro seniory


Kněžské exercicie


Filmové exercicie (Kurz 213)


Duchovní cvičení pro mladé


více »

Kalendárium

Schválení Tovaryšstva Ježíšova

Památka sv. Františka Borgiáše


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil