Články / Rozhovory Dnes je 25. 7. 2017  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Rozhovory

         A     A     A

Cesta k Mlčení III.

Pondělí, 30.1.2017
Třetí část rozhovoru s režisérem filmu Mlčení Martinem Scorsesem

Redakce Jesuit.cz

Ve čtvrtek 16. února bude do českých kin uveden nový historický velkofilm Mlčení. Pražští diváci jej budou moci shlédnout například ve středu 22. února v 19.00 hodin v Městské knihovně v rámci cyklu Film a spiritualita, kde bude hostem také dlouholetý jezuitský misionář v Japonsku Ludvík Armbruster. V další části rozhovoru tvůrce filmu, americký režisér Martin Scorsese, mimo jiné přibližuje postavení křesťanství v japonské kultuře a situaci, ve které se ocitli jezuitští misionáři v Japonsku v první polovině 17. století.



Zajímali vás misionáři a to, co vytrpěli. Film také vypráví příběh japonských křesťanů. Jak se podle vás diváci vypořádají s představou lidí, kteří jsou ochotni podstoupit pro svou víru tolik utrpení? Myslíte si, že je to něco, čemu dnešní člověk rozumí nebo co oceňuje? V jistém smyslu by to pro něj mohlo být něco cizího, co ocení asi tak jako cizí kulturu.

Záleží na tom, o jaké kultuře mluvíme. Myslím tím − máme takovou víru tady v Americe? Odráží se v naší kultuře? Nevím. Myslím, že to, v co dnes věříme, je technologie, ale když odpojíte technologie, musí tam ještě něco být. Bude tam ono naplnění či konfrontace sama se sebou. Skutečně si myslím, že rozhodnutí a volba těch, kdo zemřeli pro své přesvědčení a pro svou víru, jsou něčím, co musí být respektováno. Byla to záležitost individua. Utrpení bylo individuální. Jinými slovy, nebyla to situace, kdy někam přijdete a kromě sebe necháte zabít dalších sto lidí. Ve filmu se říká, že křesťanství přineslo lásku, protože [Japonci] žili skoro jako zvířata. Toto stanovisko v knize zaujímá Rodrigues; říkal, že čelili duchovní prázdnotě či nicotě. A tak jim křesťanství dalo něco zvláštního, co se týká každého jednotlivce, každé lidské bytosti: posvátnost jejich životů a rovnost všech lidí v jejich duších. Což se velmi liší od pojetí šintoizmu.

Popsal jste katolicizmus či křesťanství jako jakési útočiště [Japonců] a ještě předtím jste mluvil o křesťanství a katolicizmu jako o svém vlastním útočišti, kam jste utíkal ze špinavých ulic. Vidíte nějakou paralelu mezi tím, co křesťanství v Mlčení nabízí Japoncům a co nabídlo vám?

Myslím, že ano. Nicméně opět si myslím, že musíme respektovat místní kulturu. Před několika týdny jsem byl [v Japonsku] a jeden z herců, který o sobě tvrdil, že není moc zbožný, říkal: „Opravdu mám pocit, že moji předkové na mě dohlížejí.“ Byl jsem překvapený. Je to jiný způsob myšlení, a myslím si, že ho musíme respektovat. Jak můžeme představit prvky křesťanské víry v kultuře, která je tak odlišná a tak naprosto protikladná k tomu, čím žijeme my?

Kniha i film přesto ukazují, jak se o to jezuité s námahou snaží…

Určitě se snaží, a to s těmi nejlepšími úmysly. Otázkou v konečném důsledku je, zda to byl ten nejlepší přístup? Nevyhnutelně je to spjato s ekonomickými a politickými záležitostmi mezi Anglií a Holandskem, Portugalskem a Španělskem, katolíky a protestanty, zvláště tehdy v 17. století.

Ano. Na kněze bylo pohlíženo jako na něco, co bylo importováno společně se zbytkem kultury…

Rozhodně, a zvláště během povstání ve městě Shimabara (1637–1638). Nezapomínejte, že v Japonsku právě skončila několik set let trvající občanská válka a Japonci se sotva usazovali. Je to dlouhý příběh, ale křesťané se nějak ocitli na straně šóguna, který podněcoval jakousi vzpouru. Týkalo se to území mimo Nagasaki, a namísto toho, aby využili jiné možnosti, si [Japonci] řekli: „Uzavřeme hranice, zastavíme každého. Nikdo nevejde dovnitř, nikdo neodejde.“ Tak to trvalo až do vlády císaře Meidžiho. Dvě stě let.

V knize je popsáno mnoho konfliktů a mučení. Bylo těžké vyobrazit japonskou kulturu jako utiskovatelskou? Měl jste z toho obavy?

[Japonci] žili na ostrově. Nedaleko se nacházela velká země jménem Čína, která se vždy snažila převzít nad Japonskem vládu. Měli tam kamikaze, božský vítr, který zničil všechny lodě Kublaj-chána, když se snažil ovládnout Japonsko. Chci tím říci − je to posvátné místo; je vším, co [Japonci] mají. Musejí chránit svou kulturu a svůj způsob života a myšlení, protože jakmile začnou být narušovány, Japonsko přestane existovat. Japonská kultura už nebude. A tak to, drsným způsobem, museli dát zcela jasně najevo. Spíše než zabíjet lidi a mučit je, šlo v konečném důsledku o to, aby ti, kdo nauku přinesli, ji popřeli, čímž by se vyřešilo všechno ostatní. Je to velmi represivní a není možné to omlouvat, ale [Japonci] se opravdu obávali ztráty své identity a svého ostrova. Je to velmi malé místo, lidé na něm žijí v souladu s přírodou. My nepřemýšlíme tímto způsobem, v přírodní terminologii. Je to tragické, protože vychází na povrch ta nejhorší část lidského bytí.

8 Položím vám osobní otázku. Je tu kniha, která pro vás duchovně tolik znamená, jste schopen na ní pracovat a nyní vidíte výsledek. Co pro vás tento proces znamená po duchovní stránce?

Nakonec se to stalo jakousi poutí. Je to pouť. Stále jsme na cestě a nikdy to neskončí. Chvíli jsem myslel, že skončí, ale jakmile jsem tam byl, uvědomil jsem si, že ne. Ani ve střižně to není hotové, nikdy to nebude hotové. Měl jsem pocit, že je snadné vydat se na pouť způsobem, jakým já chci, ale nebylo to snadné. Není snadné natočit film. Stálo to hodně obětí; některé z věcí, které se staly na osobní rovině, se ani nedají zachytit. Zda je to dobrý film nebo ne, to už je na druhých, ale mně spiritualita do určité míry pomohla a chtěl bych, aby se v této oblasti i mé děti v budoucnu cítily dobře.

Křesťanská spiritualita obecně?

Ano.

Co myslíte tím, že film je stále nehotový?

U některých pasáží knihy jsem si přál, abych je mohl natočit. Ale je to jiná forma, literatura se velmi liší od vizuálního obrazu a filmu. Mohl jsem natočit téměř stranu po straně? Skoro to dosahuje bodu, ve kterém věci pouštíte, než že byste přibíral nové, a doufáte, že věci, které už tam jsou, rezonují. Pokud se tedy týče mě, nemyslím si, že jsem to chtěl dokončit. Nyní je ale čas to dokončit, vypustit ven a nechat lidi, aby se na to dívali. To bude dobré a přijmu, co přijde, ale je to téměř velmi soukromá věc.

Samozřejmě. Jsem si jist, že když nyní tu knihu čtete, některé scény jsou pro vás velice působivé a opravdu se vás dotýkají na velmi hluboké rovině. Když se díváte na svůj film, jak na tyto scény reagujete? Je to stejné? Liší se to?

Ve filmu je několik scén, které mě velmi zasahují. O tom není pochyb. Zvláště scéna s mučedníky v oceánu.

To je krásná scéna.

Když jsme ji natáčeli, mohl jste cítit krásu a spiritualitu toho, co jsme se snažili zahrát. Bylo to možné díky hercům, Šin-ja Cukamotovi a Joši Oidovi, který hrál Ičizóa, a Andrewovi a Adamovi. Bylo to spontánní natáčení, smutné, a krásné. Ty jeskyně byly krásné. Když jsme se na to místo šli podívat, viděli jsme ženu, která tam meditovala. Je to neobvyklé místo. Strávili jsme tam hodně času, bylo to zvláštním způsobem uklidňující. Bylo to velmi dojemné. Když to vidím ve filmu, ano, myslím, že jsem z toho něco získal. Některé věci vyšly opravdu silně, to jsem nečekal. Také zpovědi. Zvláště scéna, kdy je Kičidžiró ve vězení, Rodrigues se k němu otočí a říká: „Rozumíš vůbec, co je to rozhřešení?“ A Kičidžiró se k němu obrátí a řekne mu: „Rozumíš, co říkám? Musím se vyzpovídat. Jsou to ty stejné hříchy, já vím, ale já to musím říct a ty mě musíš vyslechnout.“

To je velmi realistická scéna.

A výrazy jejich tváří a Rodriguesův vnitřní monolog, když říká: „Jak by Ježíš mohl mít rád takového ubožáka?“ No, kdo jste, abyste mohl říci něco takového?

Když jsem slyšel, jak to říká, nebo když jsem to četl ve scénáři, pomyslel jsem si: „To je něco typicky jezuitského.“

Opravdu?

No, je v tom trochu jezuitské pýchy.

Já vím. Ubohý muž. Je mi líto Rodriguese, je mi líto Kičidžiróa, kvůli tomu, čím procházejí. Chudák Kičidžiró pak musí znovu odpadnout, šlápnout na fumie. Prostě to pokračuje dál a dál. Také poslední zpověď je velmi krásná, monolog a Rodriguesovy myšlenky, když říká: „Tvůj hlas byl v mlčení.“


Pokračování příště.

Připravil James Martin SJ pro časopis America. Zkráceno a redakčně upraveno.
Zdroj: America Magazine. Foto: Paramount.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
9.7.2017 Petr Vacík v Ekumenické porotě karlovarského festivalu
21.6.2017 Ocenění pro tvůrce dokumentů o jezuitech
26.2.2017 Cesta k Mlčení IV.
22.2.2017 Japonská misie německých jezuitů ve 20. století
17.2.2017 Případ Ferreira


Diskuse



UPOZORNĚNÍ
Vkládat příspěvky mohou pouze registrovaní čtenáři. Zaregistrujte se zde. Přečtěte si pravidla registrace.


Náš tip

Teologie stvoření

Reflexe o ekologii

Robert Murray

Anglický jezuita Robert Murray (1925), proslulý biblista, profesor patrologie a znalec syrských otců na Heythrop College v Londýně, také osobní přítel J. R. R. Tolkiena, promýšlí dílo stvoření v souvislosti s dobře „uspořádaným domem“ lidských vztahů: s ekologií živého srdce. Životní prostředí, jak je teolog pojímá, poukazuje na zakotvenost ve vztazích Stvořitele...
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Evangelizační úmysl: Odloučení od víry
Za naše bratry, kteří se víře odcizili, aby i skrze naši modlitbu a evangelní svědectví mohli znovu objevit blízkost milosrdného Pána a krásu křesťanského života.
Národní úmysl: O sílu k hlásání evangelia, protože mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy plynoucích z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů a smyslu života (EG, č. 49).
více »

Nejbližší akce

Živé kameny na Svatojakubské cestě


Koncert k výročí úmrtí sv. Petra Kanisia


Živé kameny v Santiagu de Compostela


Gotické katedrály ve Francii


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení pro všechny


Duchovní cvičení pro pedagogy a katechety


Ignaciánské exercicie


Ignaciánské exercicie


více »

Kalendárium

Smrt sv. Ignáce


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil