Články / Dokumenty Dnes je 16. 12. 2018  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Dokumenty

         A     A     A

Jak se pozná povolání? Dá se vůbec poznat?

Čtvrtek, 15.2.2018
Přednáška P. Františka Hylmara při setkání mladých lidí s řeholníky

Alena Rousová

V úterý 6. února se v Praze v kostele Panny Marie Sněžné a přilehlém klášteře františkánů uskutečnilo již třetí setkání mladých lidí s řeholníky různých řádů s názvem„Jsme odvážní(?)“. V promluvě při mši svaté rozvíjel františkán otec Bonaventura určitý povzdech svého spolubratra, že se „vytrácí smysl pro posvátno“. Aplikoval ho tak, aby objasnil odlišnost zasvěcených osob od laiků. Následovala přednáška otce Hylmara koncipovaná jako odpovědi na otázky položené paulínkou sestrou Andreou, kterou níže přinášíme v plném znění. Po pohoštění s množstvím spontánních hovorů odpovídali čtyři řeholníci a dvě řeholnice na zaslané dotazy. Setkání ukončila adorace v kapli Čtrnácti mučedníků moderovaná Společností sester Ježíšových.


Otce Františka představím úryvkem z webové stránky, kde on sám o sobě říká: „Po studiu jsem osm let pracoval na výzkumném pracovišti. Třicáté narozeniny mě přiměly jednat. Ani po přijetí do řádu jsem nepřestal hledat a po bolestných námahách jsem nakonec s radostí zjistil, že nacházím, po čem jsem toužil, že jsem tam, kde mám být. Stále hlouběji vnímám, jakým tajemstvím je život, jakým pokladem je pro člověka a pro lidstvo křesťanská víra a jak Bůh čeká a odpovídá na každý projev naší dobré vůle.“

Otec František se hodně věnuje duchovnímu doprovázení a dávání exercicií. Proto jsme ho také požádali, aby se ujal dnešní „vykopávací“ přednášky, impulsu. Jak jste si asi všimli na plakátu, otázky, které mu chceme položit a které jsou posbírané od vás, se týkají toho, jak je to s povoláním. První otázka, kterou pokládám, zní:

Co si vlastně vůbec představit pod slovem povolání?

Povolání. Začneme šířeji a potom to zúžíme. Nejprve je dobré si uvědomit, jak vůbec chápu život: svůj a život jako takový. Dnes je mnoho lidí, kteří ho chápou zvláštně, jako něco, do čeho jsou vrženi, nějaké pole neosobních sil. Ano. Často se mluví o DNA a genech, o vývoji, ale je to chápáno neosobně. Vývoj ano, ale ne neosobní. Lidé si potom připadají jako automaty, jako součást nějaké mašinérie, nějakého běhu, ve kterém běží a nevědí pořádně, odkud a kam. To se týká i nás. Když se pokusíme trošku z toho vystoupit, a to nám právě umožňuje křesťanství, najednou vytušíme, že život lze chápat jako dar, který jsme opravdu dostali. Je něčím, co nemá žádný člověk v moci. Ačkoli je dost lidí, kteří se tak tváří a snaží se nás přesvědčit o tom, že to tak je. Ale ono to tak není. Začínáme také cítit, že za ten dar můžeme být nějakým způsobem vděční. Stane se úkolem nebo výzvou, jak se dneska říká, na kterou také můžeme odpovědět. Nejde tady jenom o otázku dobra a zla, ale spíš o otázku více a méně. Nejde jenom o to neprohrát nebo nezkazit, ale dokázat udělat něco pozitivního a pěkného. Tím jsme se dostali na pole povolání v tom nejširším slova smyslu: chápat život jako povolání.

V tomto poli si můžeme položit otázku po řeholním povolání. Proto jsme tady. Podle mého názoru už ten, kdo pochopí život jako povolání, dosáhl docela „vysokého stupně vývoje“ (úsměv). Je schopen položit si tuto otázku, vystoupit ze sebe a dívat se nejenom svýma očima, ale i trochu šířeji. To je pěkné, tam je potom možné se zabývat i řeholním povoláním.

Možná mnozí budou čekat, že nám povíš nějaké základní body: když za A, tak za B, když za C, tak tak, když za D, tak úplně jinudy.

Co je tou podstatou, než si začnu klást všechny ty otázky? Jsem to jenom já, kdo si ty otázky kladu, je ten impuls z mé strany?

Před chvílí se o tom zmínil v kázání P. Bonaventura. Je to obsaženo ve slově povolání. Když se řekne povolání, tak to znamená volání. Těžko můžu volat sám sebe. Mohu volat někoho, nebo někdo volá mě. V povolání je to možná obojí. My taky voláme. Prostě… do světa. Ptáme se, voláme, aby nás někdo uslyšel, aby nás někdo přijal, voláme po přátelství, po blízkosti, po smyslu. Voláme k druhým lidem, a nakonec zjistíme, že voláme taky k někomu vyššímu. Je to Bůh. A můžeme také zažít, že Bůh volá nás. My také můžeme naslouchat. Někdy v tom svém „zoufalství“ voláme tolik, že pak přestáváme slyšet. A v tom volání je právě ten „fígl“ - trošku se ztišit a zaslechnout, že někdo volá mě. Takže to nejsem jenom já, kolem kterého se točí svět, ale že je tady někdo, kdo volá mě, volá také druhé lidi a nějak svět také řídí a nějakým způsobem vede. Že tady nejsme sami a můžeme se vlastně k někomu přidat.

Uvedu tady ještě jeden obraz, který mám v mysli, že totiž život podle povolání, které zaslechnu a na které se pokusím odpovídat, se podobá jízdě nebo plachtění na plachetnici. Je to opak veslování na veslici nebo už přímo opak motorového člunu, do kterého naleju benzín a řídím ho a jedu tam, kam chci já, přímo. Veslař se zase musí strašně namáhat. Ten, kdo sedí na plachetnici, natáčí šikovně plachty. Musí něco dělat, ale to hlavní vlastně dělá vítr, tzn. duch - Duch Boží a Bůh. Tenhle obraz vystihuje něco důležitého v našem povolání, totiž že je v něm jakási míra nepředvídanosti. A my se té nepředvídanosti někdy bojíme, a s tím je potřeba počítat. V té nepředvídanosti je také jakási krása, cosi zvláštního, co člověka, který má smysl pro dobrodružství, může lákat. Povolání je jakási plavba plachetnicí, natáčení plachet na vítr Boží, na vítr Božího Ducha.

Jedna z otázek, které jsme dostali, byla i taková, jestli je už tedy všechno dané a my máme jenom najít tu správnou „plachetnici“, anebo jak je to se svobodou. Teď můžeme odpovědět více všeobecně a k té otázce se pak můžeme vrátit v druhém bloku v rámci osobních svědectví.

Takže jakou roli hraje v tomhle Božím volání lidská svoboda?

Lidská svoboda v tom hraje roli velikou, a dokonce podstatnou. Ukazuje se, že kdyby někdo ve svém povolání cítil příliš nutkání nebo nesvobody, tak se musí dobře zamyslet. Samo o sobě to neznamená, že povolání je špatně. Může být dobře, ale musí se na něm pracovat, protože Bůh nás vede ke svobodě. Dává nám svobodu od samého počátku. Co my s touto svobodou děláme, už je jiná věc. Bát se jí nemusíme, dokonce bychom po ní měli toužit a dál ji rozvíjet. Zjišťujeme, že svoboda není snadná. Ale to není to nejpodstatnější. Důležité je, že svoboda se od nás očekává i v přijetí povolání. Vezměme si příklad z běžného lidského přátelství nebo lidského vztahu, který potom může vyústit do manželství, do rodiny. V něm jsou vždycky dva. I v povolání jsou dva: Bůh a já. A když v lidském vztahu jeden říká ano a druhý neřekne nic, nebo dokonce říká ne, tak ten vztah nemůže fungovat. Je příliš jednostranný. Za nějakou dobu se jedna strana unaví a jsou s tím jenom problémy. Ve vztahu k Bohu je to podobné. Bůh volá, ale očekává, že my odpovíme. V otázce povolání není jenom to, co chce Bůh, jsou v něm chtění dvě: Boží chtění, Boží přání na jedné straně a pak na druhé straně moje chtění, moje přání a moje rozhodnutí. Bůh volá, ale rozhodnout se musím já. Často bývá při hledání povolání problém právě v tom, že si neuvědomím, že se i já musím rozhodnout, nebo se že rozhodnout neumím. Někdy také máme svou představu Boha, obraz Boha příliš přísného, který nedává moc svobody, a bojíme se rozhodnout se pro něj. Na druhé straně ani tohle nemusí zásadně vadit, protože na obrazu Boha můžeme pracovat a můžeme si ho rozšířit. Vlastně na něm musíme pracovat, protože život s takovým „bohem“ je docela nepříjemný. A pravý Bůh takový není. Znepříjemňujeme si život vlastně sami.

Musíme ale mít také správný obraz člověka. Jako lidé jsme voláni ke svobodě. A Bůh je zvláštní v tom, že nemluví jenom zvnějšku. Když se řekne povolání, máme dojem, že přichází zvnějšku. Ale Bůh bydlí i v nás, přebývá i v nás, takže on nás volá i zevnitř. Boží volání zevnitř - dá se říct, a je to odvážné, ale je to tak - odpovídá vlastně tomu, co my sami opravdu chceme. Čili jako by Bůh rád podepsal to, co my sami doopravdy chceme. Jenomže problém bývá s tím, že my to často nevíme. Víme, co se nám chce a co se nám nechce. Je ale dobré zamýšlet se nad tím a klást si otázku: „Co já vlastně doopravdy chci?“ Ta otázka není tak snadná, jak by se zdálo. Ale když si na ni odpovíme, můžeme tušit, že už jsme velmi blízko Božího volání pro nás a v našem životě.

Když jsem se s Tebou před chvílí bavila, líbilo se mi, že povolání poznáváme srdcem, ale zároveň i rozumem. Často se dává rada: „Volte srdcem!“, „Volte rozumem!“ Jak to je tady?

Řeknu to tak: musíme volit celým člověkem. V člověku je více aspektů nebo rozměrů nebo tváří. Srdce je první, to je jasné. Srdce, nebo jinak řečeno vnitřní prožívání, které začíná i jakýmsi obyčejným, běžným pocitem, má i jakési vyšší duchovní patro. Srdce, jakási intuice, mě vede, ale musí tam být přece jenom i rozum. Myslím si, že rozumy (to je „neoficiální“, co tady říkám), jako bychom měli dva. Jeden nižší, který kalkuluje. To je „ratio“. Poměřuje, hledá výhody a nevýhody. Na této rovině se také projevují různé pochybnosti. Ale když v sobě dobře pátráme, zjistíme, že někde, buď nahoře, nebo zase dole, je takový zvláštní prostor, kde je to trošku jiné. Tam se vlastně „vyšší rozum“ (nebo by se dalo říct vnitřní intuice) spojuje se srdcem. Tam se projevuje celý člověk. A tam se vlastně setkáváme s Bohem. „Vyšší rozum“ nám přikývne a říká, jdi dál, to je správná cesta. Takže jde o kombinaci nebo spojení srdce i rozumu. A ještě bych k tomu přidal vůli. Musíme být rozhodnuti, musíme něco chtít. Chtít něco rozumného není vždycky tak snadné, jak by se zdálo.

Stačí to, že při našem rozhodování jsme tedy tak zaujati Bohem, že řekneme: ano, odhazuji všechno a následuji pouze Boha? Nebo v tom hrají roli ještě nějaké další aspekty? Teď se vracím k tomu srdci, které možná hoří, ale hoří opravdu Boží láskou?

To je otázka, která je na místě. Sami tušíme, že někdy naše srdce hoří pro různé věci, a právě vyšší rozum nám někdy říká: Dobře!, a někdy zase říká: Pozor! Pozor! Tenhle plamen není zrovna plamen ducha nebo plamen Ducha svatého!

Je třeba si ještě uvědomit, že centrální místo v povolání má Ježíš. To je důležité. S ním najednou řeči a slova o Bohu a o Duchu dostávají tělo. Uvědomíme si, že řeholní život je opravdu zvláštním způsobem následování Ježíše. Ježíše následují všichni křesťané a dělají to různým způsoby. Ale řeholníci nebo prostě ti, kdo jdou cestou zasvěceného života, touží být podobní Ježíšovi v tom, co by se dalo vyjádřit slovy: „žít pro Boha na plný úvazek“. Najděte si sami nějaký obraz, který by se vám samotným líbil, který vy sami máte v srdci a který vás motivuje. Protože obrazy a představy máme různé, ale míří ke stejnému jádru. Prostě jít s Ježíšem takovým způsobem, jakým on se jako člověk blížil Bohu.

Tady už máme před sebou konkrétnější tvar řeholního povolání, říká se mu „evangelní rady“. V křesťanství známe přikázání a rady. Když Pán Ježíš mluvil s lidmi, tak připomínal přikázání. Potom říkal, je zde ještě něco, co je jakoby nepovinné, ale může to být a je v tom jakási zvláštní hodnota, krása, jiskra. Zkuste to vnímat. Tři evangelní rady se tradičně nazývají chudoba, čistota (celibát) a poslušnost (ochota se podřídit). Tyto tři rady - tři způsoby, rozměry, aspekty života - v některých lidech vzbuzují spíš jakýsi odpor, napřímí se a trochu se načepýří. Tušíme proč: v běžném světě chudoba, čistota – život bez manželství – a poslušnost jsou považovány za známky neúspěchu. Vnímá se to jako hanba, projev neschopnosti, neštěstí. Lidi, kteří takto žijí, druzí litují. Jsou ale jiní lidé, kteří když toto slyší, tak nějak „šestým smyslem“ říkají: „Hm, na tom něco je... Na tom něco je! To by mohlo být něco pro mě.“ Cítí, že je to jisté omezení, ale zároveň vnímají jakousi hloubku, jakýsi prostor svobody. Něco, co je lákavé. Něco, co má velkou cenu. Co třeba druzí nechápou nebo tomu nerozumí, ale co oni sami vnímají jako velikou hodnotu, protože to nějakým způsobem otevírá jiné možnosti. Můžete se ptát, jaké možnosti nám to otevírá. Ptát se můžete řeholníků a řeholnic o přestávce v zákulisí, na chodbách, v kuloárech. Já bych řekl asi toto: dává nám to možnost žít život v prostředí, které nám umožňuje hlubší duchovní život, s lidmi, kteří podobně smýšlejí a jsou ochotni vytvářet spolu s námi prostředí, které hlubší duchovní život umožňuje. Potom je tam ještě další rozměr společné práce pro druhé, služby druhým lidem. A to také na Ježíšovi vidíme.

Zní to pořád všechno tak hezky, ale co když jsou pořád ještě nejistoty a chodí se okolo: je to tak, není to tak.

Nejistoty, pochybnosti – patří k rozhodování, nebo nám mají dát stopku? Jak s nimi nakládat?

Pochybnosti a nejistoty nám určitě stopku dát nemají a nemohou. Z vlastní zkušenosti už víme, že kdybychom dali na své nejistoty a pochybnosti, tak bychom neudělali nic, ani bychom někdy ráno nevylezli z postele. Víme, že nejistoty a pochybnosti byly, jsou a budou. A že se s nimi musíme naučit vyrovnávat. To jde. Bylo by to na delší povídání. Prostě to jde a je zde také možnost se na to ptát. Takže pochybností a nejistot se nebojíme, ale nějakým způsobem se s nimi vyrovnáváme.

Jsou tu dvě možnosti. Někdy pochybnost nebo nejistota pochází tzv. od dobrého ducha. Zpochybňuje něco v našem způsobu života, jednání nebo myšlení, co nám vlastně neslouží k dobru a nevede k životu. Tato nejistota je správná nejistota. Cítím to jako nejistotu, ale mohu se v ní odvolat na „vyšší rozum“ - určitou intuici, můžeme říci „periskop“. Když ho vystrčím nad rozbouřenou hladinu a podívám se, musím uznat, že vyšší rozum má pravdu. Opravdu dělám něco, kde bych měl brzdit. Prostě tudy cesta nevede.

Potom je druhý druh nejistot, o kterém tradice duchovního života říká, že jej působí nepřítel nebo zlý duch. A ten nám zase brání v cestě za dobrem. Když chceme jít k dobru, objevují se různé pochybnosti a nejistoty, které nás matou, pletou, oslabují nás. Když už nás nezastaví, tak se nás aspoň snaží znechutit, pokazit nám náladu. Ale my to zase můžeme vyšším rozumem rozeznat. A kdyby se někomu zdálo, že na takové rozlišování nemá nebo se mu to nedaří, je zde jedna rada: S někým rozumným si o tom povídejte. Dá se to rozmotat a rozklíčovat. Ta „patra“ ve svém vnitřním životě si dokážete uvědomit. Lze rozeznat, co nám prospívá, za čím máme jít. Tradičně se tomu říká dobré vnuknutí. Naopak pokušení je to, co se nás snaží brzdit nebo unavit, otrávit nebo znechutit, nebo dokonce zastavit a přimět k ústupu. Což nikdy nedopustíme. (úsměv)

Tím jsi vlastně udělal reklamu na styl vašeho duchovního doprovázení, na možnost účastnit se různých ignaciánských rekolekcí, exercicií... Netýká se to jenom bratří jezuitů, ale je dobré využít možnosti nechat se doprovázet někým, kdo sám už povolání žije. A v jistém smyslu i tento dnešní večer je takovou nabídkou. Rozhodování je potřeba dělat, pustit se do toho a sejít se s někým, pobavit se o tom s někým. Takže znovu zopakuji: Buďte odvážní, stejně jako jsme kdysi byli a stále musíme být odvážní i my, a nebojte se ptát sebe, Boha a případně i těch, ke kterým máte důvěru.


Videozáznam přednášek a fotografie můžete shlénout ZDE.
Foto: Jakub Šerých.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
4.12.2018 Setkání pro zájemce o jezuitský řád bude v Olomouci
16.11.2018 Setkání mladých lidí a řeholníků Pražské arcidiecéze
6.11.2018 Letos přibylo v evropských jezuitských noviciátech čtyřicet dva mladých mužů
27.8.2018 Pouť ke svatému Stanislavovi za povolání do Tovaryšstva
22.7.2018 Duchovní cvičení pro mladé muže



Novinka z Refugia

Dějiny filosofie IV.

Od Descarta k Leibnizovi

Frederick Copleston

Čtvrtý díl jedenáctisvazkových Dějin filosofie jezuity Frederica Coplestona s podtitulem Od Descarta k Leibnizovi se zabývá racionálními systémy filosofie v kontinentální Evropě v období před Kantem. Autor, dlouholetý vyučující v Římě a hostující profesor na jiných univerzitách (USA, Německo aj.), se těší ve vědeckém světě mimořádné oblibě. Jeho text zohledňuje jak vlastní životopis pojednávaného filosofa, tak i analýzu díla a odkazu…
více »







Úmysly Apoštolátu modlitby

Evangelizační úmysl: Ve službě předávání víry
Aby všichni, kdo slouží při předávání víry aktivně, v dialogu se světem kultury nacházeli jazyk vhodný pro naši dobu.
Národní úmysl: Aby křesťané pěstovali ve svém srdci hlubokou touhu po živém Bohu (srv. Žl 63/62).
více »

Nejbližší akce

Adventní dny víry


Magis Panama 2019


více »

Nejbližší duchovní akce

Adventní duchovní obnova s filmem


Duchovní cvičení pro mládež JERICHO


Filmové exercicie


Duchovní cvičení pro všechny, kteří přijali svátosti církve v dospělosti


více »

Kalendárium

Památka sv. Petra Kanisia


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil