V médiích

P. Adolf Kajpr jako svědek víry dvacátého století

Alena Rousová

Tento vzdělávací cyklus můžeme sledovat na Radiu Proglas od pondělí 28. května. Jeho autorkou je Kateřina Rózsová ve spolupráci s historikem Janem Stříbrným z České křesťanské akademie. Seznamují nás s kněžími, řeholními osobami i laiky, kteří s riskováním vlastního života svědčili o své víře v dobách nesvobody. Součástí je vždy ukázka z jejich díla, případně výpověď jiných osob o jejich životě.

Dosavadní díly se věnovaly Alfrédu Fuchsovi, spisovateli, novináři a překladateli, který z židovského prostředí konvertoval ke katolictví a byl umučen nacisty. Dále hovoří o augustiniánském knězi Augustinu Schubertovi, který zemřel v koncentračním táboře Dachau, a P. Jaroslavu Šumšalovi, který se staral o bohoslovce v olomouckém kněžském semináři a jeho život se dovršil v koncentračním táboře v Osvětimi.

Smýšlení P. Adolfa Kajpra o životě z víry ukazuje mimo jiné jeho promluva o modlitbách před svatým přijímáním, z níž část vybíráme. Svým slovům dostál v nacistickém i komunistickém vězení.

„Být sjednocen s Kristem, to je mystická stránka křesťanství. Je nesporné, že naše doba, zejména častým svatým přijímáním, má mnohem více pochopení pro tuto stránku než doby jiné, které prožívaly své náboženství mnohem vnějšněji. Pravá mystičnost však nikdy neznamená nasládlé povídání a zřeďování silného poselství Kříže. Mystika nám ukazuje Krista Pána jako nejněžnějšího Přítele, ale Přítele ukřižovaného, jenž svoje dílo v lidstvu ještě nedokonal. Pravá mystika nás musí tedy strhnout k následování tohoto Přítele ukřižovaného, chudého, pokořeného, žlučí a octem napájeného.

Chceme-li zkoumat, zda chodíme dobře ke svatému přijímání, neměřme to podle toho, jak slastně se potom cítíme, nesnažme se naslouchat žádným tajným vnitřním sdělením, nečekejme, že nás obklopí svatozář a že nám Kristus Pán ukáže své božské Srdce, nýbrž odhalujme to z toho, oč se vracíme nezávislejší na věcech tohoto světa. Oč klidněji dovedeme na př. vypít hořkou kávu, nemáme-li zrovna cukr, nebo oč klidněji se dovedeme tvářit, i když nás právě bolí hlava nebo zuby. Oč energičtěji se dovedeme vzdát nějaké zábavy a dát se do potřebné a užitečné práce. Oč klidnější a laskavější dovedeme být ve styku s lidmi, se sympatickými i nesympatickými. A oč více dovedeme toto vše dělat ne z nějakého cvičení vůle, ne z uspokojení, s kterým bychom mohli zálibně pozorovat sami sebe a obdivovat se, jak jsme již dokonalí, nýbrž z pouhé a jediné touhy dělat to, protože Kristus si to přeje, protože jemu chceme dělat radost. Všechno ostatní pak nám bude přidáno.

Usilujme o mystickou zbožnost, nechť se však podobáme při tom apoštolům, o nichž je psáno, jak je židovské úřady v počátcích jejich apoštolské činnosti daly zatknout a zmrskat a jak oni po tom všem „odcházeli a radovali se, že byli uznáni za hodné trpěti pro jméno“ Ježíšovo. Nechť se při tom podobáme jinému velikému mystikovi sv. Štěpánu, o němž rovněž je psáno, jak stojí uprostřed hlučícího davu, který skřípá zuby proti němu, který jej zahrnuje nenávistí a vztekem, a Štěpán uprostřed toho všeho neztrácí klid, cítí, že Kristus je s ním a vyjadřuje to slovy: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží.“ Tímto připomenutím Krista je dav sice ještě více rozzuřen a nemá pak pro Štěpána již nic než příval kamenů, Štěpán však zůstává i tehdy u svého Krista a jedná podle jeho božského vzoru i ve své nejtěžší hodině tím, že se modlí: „Pane, nepokládej jim to za hřích.“ – Tak vypadá vždycky pravá křesťanská mystika.“

Vybráno z knihy: Adolf Kajpr, Ministerium verbi (Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry), k vydání připravil Vojtěch Novotný, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, s. 195 – 196.

Zdroj: Radio Proglas.
Foto: Archiv.

 odeslat článek     vytisknout článek