Články / Dokumenty Dnes je 21. 8. 2019  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Dokumenty

         A     A     A

Šel sloužit těm nejpotřebnějším

Úterý, 8.1.2019
Promluva P. provinciála Josefa Stuchlého při pohřbu P. Jana Palackého

Alena Rousová

V sobotu 5. ledna se v jezuitském kostele v Brně konalo poslední rozloučení s P. Janem Palackým. Hlavním celebrantem byl generální vikář Mons. Jiří Mikulášek. Po obřadech bylo tělo zesnulého uloženo do krypty kostela.


Všechny vás srdečně vítám. Skutečnost, že je vás zde tolik, svědčí o tom, že otec Palacký byl drahý v mnoha srdcích.

Proslovy častokrát začínají nějakým obrazem. Mně připadá, že základním obrazem pro P. Palackého je, že to byl velký syn velkého otce. Nemůžeme totiž pochopit otce Palackého bez toho, že bychom znali jeho rodinu. Jeho otec byl zakladatelem pediatrie v Uherském Hradišti. V té době to bylo něco nového. Lékaři se setkávali v Uherském Hradišti na kongresech a hovořili o různých klinických případech. Tímto způsobem se zasloužil tatínek otce Jana o to, že dětské lékařství bylo již v padesátých letech na úrovni, kterou nám závidí celý svět. Dodnes vyjíždějí naši pediatři do zahraničí, a když říkají, jaké máme v tomto oboru statistiky, tak jim kolikrát kolegové ze zahraničí ani nevěří. U zrodu těchto úspěchů stál tatínek P. Palackého.

Stejně jako jeho tatínek i otec Jan měl velkou touhu, a tou byla medicína. Od mládí byl tatínkem inspirován a chtěl se dostat k medicíně. Protože však celá rodina byla křesťanská, už v těch padesátých letech toto zakotvení ukázalo cestu, která vede k hrdinství. Cestu, která vede k pravdě, ne ke kolaboraci a lehčímu životu. Toto provázelo otce Jana také. Kdybychom chtěli zfilmovat jeho život, byl by to thriller. Ještě před maturitou chtěl utéci do Rakouska, ale to se nepodařilo. Chytli ho, šel do vězení, potom nesměl dokončit žádnou střední školu. Nakonec díky různým vztahům, které rodina měla, mohl dokončit střední zdravotní školu, a potom pracoval v různých zdravotních profesích.

Mezitím se potkal s člověkem, který ho inspiroval ke vstupu do jezuitského řádu. Myslím, že si vybral dobře. Protože jak ho známe, měl takovou jednu základní jezuitskou vlastnost: měl svou hlavu. Tak dokázal jít proti proudu stejně jako jeho otec, když prosazoval něco, co ještě nebylo populární. Konečně v roce 1968 se mu podařil útěk do Itálie, začal studovat teologii a později medicínu. Studoval v Neapoli v situaci, kdy v šedesátých a začátkem sedmdesátých let byla západní Evropa levicová. On přichází se zkušeností z levicového státu, a i mezi jezuity vznikala určitá napětí, která ukazovala na odložení svěcení. Přesto nachází cestu dál. Neříká, proč něco nejde, ale nachází cestu, jak jít dál. Toto nachází díky Russicu a díky byzantskému obřadu, kde se mu dostalo daru kněžství. To nebylo tak samozřejmé a on si toho velice vážil. Říkal sám o sobě, že je poslední z rusopetů, tzn. těch, kdo poslali otci generálovi osobní žádost, aby byli posláni do Ruska na misie. Je pravdou, že Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova měla velkou historii těchto lidí už za Rakouska a ještě za první republiky. On se považoval za jejich pokračovatele, za jednoho z posledních, kteří měli tuto touhu. Dnes víme, že jezuité už v Rusku působí a snaží se vytvářet jednotu církve se Svatým Stolcem. Otec Palacký dostal dar kněžství z rukou řeckokatolického světitele a vážil si toho. Svědectvím je i skutečnost, že po příchodu do Brna sloužil řeckokatolickému společenství a přítomnost řeckokatolických spolubratří svědčí o jejich respektu a úctě k našemu zesnulému.

Po svěcení vystudoval medicínu a odchází na misie. Tady bych opět viděl analogii s jeho otcem, který se jako křesťan nenechal zlákat vidinou lepšího postavení v komunistické diktatuře, pokud by nějakým způsobem kolaboroval. Otec Jan se přimkl ke Kristu a celý svůj život vložil do jeho rukou skrze své představené. Šel sloužit těm nejpotřebnějším, těm nejmenším, těm, kteří jsou na okraji společnosti. Nedělal si kariéru, že by mohl být přednášejícím, když měl znalosti v teologii, filozofii či medicíně. Šel sloužit tam, kde Kristus nachází svou církev: mezi opuštěnými, mezi vyhoštěnými, mezi těmi, které společnost odvrhla.

Dostává se na Madagaskar a jde tam mezi lidi, kteří mají lepru. Jak to tak bývá mezi lidmi, kteří se nasazují, sám se ocitá v ohrožení života. Nakazil se malárií a je tam i podezření na tuberkulózní lepru. Z toho důvodu ho musí představení poslat na léčení do Itálie. Jestliže jednou onemocníte malárií, máte ji celý život. To se nedá vyléčit, jen potlačit. Otec Jan toto snášel. Potom se dostává do Španělska, kde mu diagnostikují tuberkulózu, ale lepra byla vyloučena. Byl vyléčen, nicméně dále nemohl působit tam, kde jsou komáři coby přenašeči malárie.

Jeho vydanost do Božích rukou se projevuje tím, že potkává spolubratra z Bolívie, který mu říká: „My tě bereme všemi deseti. Nestarej se, já to zařídím.“ Otec Jan odchází roku 1989 do Bolívie, kde je patnáct let v pralese, ale v takové nadmořské výšce, že ho komáři neohrožují. Pracoval tam, jak sám říkal, šest dní jako lékař a jeden den jako kněz. Také si vypracoval specializaci v pediatrii právě v pralese, kde nejbližší letiště bylo vzdálené sedm set kilometrů. Cestovalo se tak, že se jelo korytem řeky, káru táhli dva voli. V takovém prostředí on působil. Šel opět k těm, kteří byli druhými zapomenuti, kteří byli druhými vytlačeni a o které se nikdo nestaral. To je něco, co dělal Kristus, co dělá ten, kdo následuje Krista. Dá se říci, že předběhl svou dobu tím, že již před třiceti roky dělal to, co dnes prosazuje papež František: abychom byli blízko chudým, blízko těm, kteří jsou vytlačeni na okraj společnosti.

Stalo se, že když vezl někoho autem, měli autonehodu. Poranil si hlavu, čímž u něho vznikla epilepsie. To byl důvod, proč se musel vrátit z Bolívie zpět do Itálie. Pak odchází ještě na misie do Albánie, kde působí jako lékař. Poté už přišel do Brna, kde jsem ho poznal já. Když přijel, měl epileptický záchvat, tak jsem ho vezl do nemocnice. Tam ho napojili na přístroje a říkali: „Tady je to nějaké zvláštní. Neprožil on nějaký stres?“ Já říkám: „Ne.“ Ale pro něj obrovský stres byl návrat do Česka. On měl velkou lásku k Itálii a Neapoli, kde prožil léta, na která se vzpomíná. Tento stres on z poslušnosti přijal, byla to jeho další vydanost do Božích rukou. Skrze představené přijímal to, co dostával, a v tom byl příkladem pro všechny. Tehdy, když přijel, tak já jsem byl jeho představeným. Ptal se mě, jestli znám teorii svaté neposlušnosti, a sice že každých deset kroků je potřeba udělat svatou neposlušnost. Je to výzva pro všechny představené, jak jednat s těmito lidmi, jak je respektovat, jak dovolit a umožnit, aby byli k Boží chvále a k dobru lidí.

Na začátku mše svaté jsme slyšeli lurdskou píseň. Proč? Otec Jan byl velký ctitel Panny Marie Lurdské. Rád do Lurd jezdil. Ještě když byl v Brně, tak si vždycky vyžádal dovolení, aby směl jet do Itálie. Z Říma cestoval vlakem s postiženými do Lurd. On tam zase mohl působit jako kněz a jako lékař. To byla také část jeho života. Takže když se podíváme na jeho život, vidíme Božího blázna, blázna pro Boha. Proto je nás tady tolik, že on svou jinakostí nikoho neohrožoval. Všichni ho měli rádi, protože byl tak jiný, že jsme věděli, že je to blázen pro Krista. Myslím si, že tito lidé jsou vždycky přínosem, výzvou a svědomím nás ostatních, protože být Boží blázen není lehké, ale člověk je v Božích rukou. Určitě bych nám všem přál, aby nás Kristus přijal s takovou radostí, jako přijal otce Jana. Jak jsme slyšeli v prvním čtení: Kristus povolával k životu všechny, kteří se k němu přihlásili. Nemám pochyb, že otec Jan byl povolán, a upřímně řečeno si užívá, že přišlo tolik lidí, a může se radovat z toho, že žije ve věčnosti a že stále má rád lidi, které měl rád; stále se modlí za lidi, za které se modlil, s o to větší účinností. A stále pamatuje na chudé a vybízí k Božímu bláznovství. K tomu ať nám pomáhá Bůh sám.


Foto: Karel Pažourek (Člověk a víra).
Fotografie z pohřbu naleznete ZDE.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
18.4.2019 Byl obdarován charismatem duchovního vedení duší
9.4.2019 Zemřel jezuita P. Robert Kunert
31.12.2018 Zemřel jezuita P. Jan Palacký
30.10.2018 Modlíme se za zemřelé
22.10.2018 Žil poctivý a bezúhonný kněžský život



Novinky z Refugia

Bajky. O moudré sově

Tomáš Špidlík

Třetí vydání oblíbených Špidlíkových bajek – krátkých příběhů s douškem moudrosti. Předmluvu napsal biskup Josef Hrdlička. Text je doprovázen kresbami akademického malíře Jana Jemelky...
více »


Prameny světla

Tomáš Špidlík

Duchovní život je přítomnost a činnost Boží Osoby v osobě lidské. Tato jednoduchá pravda je základním motivem příručky křesťanské dokonalosti napsané vynikajícím znalcem křesťanské spirituality, kardinálem Tomášem Špidlíkem. S užitkem si ji může číst začátečník i pokročilý...
více »





Úmysly Apoštolátu modlitby

Evangelizační úmysl: Rodiny – školy lidského zrání
Aby se rodiny zásluhou života modlitby a lásky stávaly stále více „školami“ skutečného lidského zrání.
Národní úmysl: Ať věrnost, láska a odpovědnost doprovázejí všechny manžele, stejně jako vytrvalost při společné modlitbě v rodinách.
více »

Nejbližší akce

Varhanní hudba jezuitů a pro jezuity


Uložení ostatků P. Adolfa Kajpra SJ


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení pro všechny


Duchovní obnova pro mladé


Duchovní cvičení pro vysokoškoláky


Duchovní cvičení pro všechny


více »

Kalendárium

Jezuité přicházejí do Haliče


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil