Články / Články Dnes je 12. 7. 2020  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Články

         A     A     A

Třetí krok cesty: Ježíš a samařská žena

Čtvrtek, 26.3.2020
Malý „seriál“ osobní přípravy na Velikonoce

Pavel Ambros

Nad texty třetí neděle postní se zamýšlí P. Pavel Ambros SJ.


3. neděle postní

První krok se dotýkal nutnosti zkušenosti, zakoušení jako při novém začátku. Druhý krok otevřel téma naší vděčnosti za ztráty. Jestliže jsme dobře porozuměli tomu, co znamená tento nový začátek, jestliže je v nás silně přítomné „ono vědomí našich ztrát, za které jsme vděční“, můžeme se přiblížit k třetímu kroku – k touze, která z nás teprve činí křesťany. Touha v člověku není nic jiného než projev jeho nejvnitřnější svobody, které odpovídá v řádu milosti slovo Boží. Vnitřní zrání člověka probíhá mezi těmito dvěma póly – touha slyšet a síla Slova.

LECTIO

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak, jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne.
Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. .
Samařská žena mu odpověděla: „Jakže? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. .
Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ’Dej mi napít’, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ .
Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ .
Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ .
Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ .
Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ .
Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: ’Nemám muže’; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ .
Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: ’Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat’.“ .
Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ .
Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, ten, který s tebou mluvím.“ .
Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. .
Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ .
Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: ’Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.’ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: ’Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.’“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“

MEDITATIO

V této meditaci si můžeme být vědomi zvláště silně jedné skutečnosti: Katechumeni jsou uváděni do křesťanského života postupně uprostřed společenství věřících. Můžeme se zamyslet nad tím, jestli jsme takovým společenstvím věřících, v němž mají naši katechumeni možnosti a příležitosti hluboce ocenit význam velikonočního tajemství, obnovovat své obrácení k Bohu a setkat se s takovým příkladem vnímání a cítění, který je přivede k ochotnějšímu naslouchání Duchu svatému. .
Perikopa o pramenu vody tryskající do života věčného, která je zarámována do rozhovoru Ježíše se Samaritánkou, se čte o třetí neděli postní. Jejím tématem je křest. Křestní obnova a příprava ke křtu spolu těsně souvisejí. Vždyť cílem postní přípravy je okamžik, kdy budeme na Bílou sobotu při noční liturgii stát s rozžatými svícemi a budeme vyznávat, že jsme křtem byli spolu s Kristem pohřbeni, abychom s Kristem vstali k novému životu. Z toho plyne, že účinnost křtu roste s tím, jak se v křesťanském společenství obnovuje život ze křtu svatého.

1. Byli jsme pokřtěni
Můžeme si aspoň kratince připomenout, co se stalo, když jsme byli pokřtěni. .
Křestní obřady začínají litaniemi ke všem svatým před svěcením křestní vody. Je to Duch svatý v církvi, který působí to, že jsou někteří lidé vyvolení uslyšet vnitřní hlas, a když s ním vnitřně souhlasí, stávají se povolanými k Boží službě. Ve společenství vyvolených a povolaných se už vzývá Nejsvětější Trojice, aby voda dostala nový význam, náboženský, a před naše oči se staví počínající Boží působení. Počínající Boží tajemství se pak dále v životě rozvíjí. Křest není od člověka, od rodičů, od jednotlivého kněze, je od církve. Církev nás rodí. Není to plození biologické. Víme dobře, že učitel má radost, když dostane nadaného žáka a ten se nejen naučí, ale i předčí svého učitele. Stejně tak učitel hudby nebo trenér ve sportu. Zrodit dítě biologicky je veliká věc, ale zrodit člověka tím, že všechna charizmata a obdarování se v dítěti rozvinou, je ještě větší věc. Hovoří se zde o zrození, které se uskutečňuje zvěstováním evangelia. Církev rodí tím, že zpřítomňuje Krista, který rodí své děti skrze její kázání. Skrze jeho kázání. Jeho slovem. Rodit prostřednictvím světla slova. Společenství církve, když se takto modlí, rozvíjí toto duchovní otcovství, když prostřednictvím slavení křtu rodí z mateřského lůna křestní nádoby, z křestní nádrže nové syny pro církev. .
Jsou dvě důležité podmínky, které jsou nutné pro rozvíjení působení Božího tajemství v životě člověka. Vyjadřuje to opět krásně liturgie křtu: Zřeknutí se zla a mazání olejem. Odříkat se zla znamená říkat tomuto zlu: Nebojím se již tvé síly, neboť ji zrušil Kristus, který přijal mou krev a tělo, aby skrze tyto útrapy zničil smrtí smrt, abych byl navždy zbaven otroctví. Odříkám se tvého přátelství, ať bude jakkoliv úkladné – toho, čím mě tyranizuješ a zbavuješ svobody Božího dítěte. Odříkám se vší jeho slávy – toho šílenství, kterému lidé propadají jenom proto, aby byli ve vážnosti druhých, odříkám se sebeprezentace, které lidé propadli, a vnitřní závislosti na tom, co si o nich druzí myslí. Především však se člověk musí odříci bezbřehé služby mamonu a proti rozumu jdoucímu obžerství, které se před ním otevírá jako potřebný a nutný standard života. .
A druhý moment je mazání olejem. To naznačuje potřebnost Boží síly, aby katechumen i křesťan měl vždy potřebnou sílu přetnout vazby s minulým životem a po překonání protivenství ze strany Ďábla učinil krok vyznání víry s plným rozhodnutím a aby podle něho bez váhání upravil svůj život. Když je člověk mazán olejem na těle, před oči se mu staví nutnost, aby Bůh sám vypálil a očistil všechny stopy hříchu a zapudil i neviditelné mocnosti zlého. .
Když je člověk křtěn, je nahý, svléká ze sebe starého člověka. Nemusí se člověk stydět, když je svlečen z šatů starého člověka a oblečen do nového šatu. Podobá se člověku v ráji. Když je člověk takto vnitřně připraven, pak už je jen tázán, zda věří ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého, a je ponořen třikrát do křestní vody. Jako byl náš Spasitel tři dny a tři noci v hrobě, tak pokřtěný člověk byl ponořen do noci, je jakoby položen do hrobu, umírá a spasitelná voda ho opět přivádí k životu. Pak je oblečen do nového křestního šatu. Samozřejmě, že toto je obraz. Symbol – my jsme nebyli opravdu pohřbeni, nebyli jsme opravdu ukřižováni a nevstali jsme z mrtvých. Ale Kristus byl pohřben, byl opravdu ukřižován a vstal z mrtvých. On prošel tuto cestu za nás. Křest není jenom k tomu, abychom prošli tímto symbolem. Ale abychom se setkali natolik živě se zmrtvýchvstalým Kristem, nakolik jsme s ním žili, napodobovali jej, žili v něm, že se na nás začne uskutečňovat jeho život, jeho smrt a jeho zmrtvýchvstání. Tajemství Božího působení bude pokračovat i v nás skrze živé a stále prohlubované přátelství, které s ním uzavřeme a budeme mít. „Neboť jestliže jsme s ním srostlí, protože jsme mu podobni v jeho smrti, budeme mu podobni i v jeho zmrtvýchvstání“ (Řím 6,5). Klíčové je ono slovo srostlí.

2. Srůstáme s Kristem
Podívejme se, jak toto srůstání může probíhat. Uvádí nás do něj rozhovor Samaritánky s Ježíšem. Samaritánka nejdříve potkává neznámého židovského poutníka – je pro ni neznámým Židem, který žádá o vodu (Jan 4,9). Objevuje v něm někoho většího, než koho předtím považovala za největší autoritu – je někým větším než Jákob (Jan 4,12–15). Pak je schopna uvidět v Ježíši proroka, vidoucího, působícího to, že se začne odehrávat v jejím životě to, co chce Bůh (Jan 4,19). Až nakonec dojde k tomu, že Ježíš se v jejích očích stane Mesiášem, Spasitelem, zachráncem jejím (Jan 4,25.29), Spasitelem světa (Jan 4,42). Židé i Samaritáni důvěřovali řádu, který chránil jejich život – byl vyjádřen v Zákoně, v jeho dodržování a naplňování. Věrnost Boží byla spojena s věrností člověka. S příchodem Ježíše však přichází nová doba, doba tvořivá, kdy člověk je veden k tomu, aby sám hledal, spolupodílel se na srůstání s Ježíšem Kristem.

3. Proměna srdce.
Nakonec si všimněme, co se při tomto srůstání děje s člověkem. Jeho rození je spojeno s proměnou jeho osoby. Srůstá s Kristem, ale sám se mění. Prožívá mnohem důležitější proměnu srdce. Podobně jako Samaritánka. .
Postupně se v ní probouzí vědomí člověka bezvýhradně přijatého – je zde Ježíš, který jí říká: Dej mi napít. Jsi můj partner, nejsi věcí v mých rukou. Ježíš s ní jedná jako s člověkem, který své výhrady nejen může vyjádřit, ale který tím prokazuje autonomii, která je v Božích očích něco nesmírně cenného (Jan 4,7). A to i navzdory tomu, že je „hříšná“. Bůh vidí hlouběji než hříšnost, vidí v každém člověku obraz, který mu vtiskl, i když je nyní momentálně pokřiven a těžko k rozpoznání. I zraněný a znetvořený člověk je partnerem, miláčkem Božím (Jan 4,17n). Základní otevřenost člověka je dána jeho osobou, která tíhne k tomu být viděna jako jedinečná, nezaměnitelná, láskyhodná pro sebe samu. A to ji vtahuje do hledání. Hledání je důležitější než její momentální stav. Hledání je výrazem touhy života. A pak – žena je schopná obdarovat i ostatní. .
V tomto jediném příběhu je zakódována cesta k plnosti křtu. A kdo v sobě obnoví křestní milost, připraví se tímto znovuzrozením k přijetí eucharistie.

ORATIO

Bože, studnice milosrdenství a dobroty, ty nám dáváš příležitost, abychom svou hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí; pohleď, jak ve svědomí cítíme svou vinu a pokorně se z ní vyznáváme, ukaž na nás své veliké slitování, odpusť nám a pozvedni nás k sobě. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Máme se dívat na Ježíše Krista jako toho, kdo žízní po spáse světa. Co kdysi slíbil samařské ženě, slíbil všem, kdo v něho uvěřili – že v nich otevře studnici živé vody, tryskající do života věčného (preface 3. neděle postní).

Kdo se napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, praví Pán.

Nastává hodina, kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě.

Také my jsme uvěřili, a víme, že Ježíš je skutečně Spasitel světa.

Přichází žena. Obraz církve dosud neospravedlněné, jíž se však spravedlnosti již záhy dostane. O tom se totiž jedná v této řeči. Přichází, setkává se s neznámým a ten s ní začíná rozmlouvat. Oč vlastně jde? Podívejme se, proč vůbec přichází samařská žena navážit vodu. Samařani nepatřili k židovskému národu, byli pro Židy cizinci. Je příznačné, že tato žena, která je obrazem církve, pocházela z jiného národa. Církev totiž měla vzejít ze všech národů, židovskému národu zůstala cizí.
Snažme se tedy v této samařské ženě slyšet sami sebe, snažme se v ní poznat sami a v ní za sebe Bohu děkovat. Ona totiž byla jen obrazem, ne skutečností, protože předem naznačovala, co se mělo stát. Uvěřila totiž v toho, který z ní učinil pro nás předobraz. (Z výkladu svatého Augustina, biskupa, na Janovo evangelium, in PS 15,10–12)

Pane Ježíši, prameni vody živé,
otevři se pro ty, kteří po tobě žízní;
učiteli života, zjev svou pravdu těm, kteří touží po tvém slově.
Ty, jenž jsi byl bez hříchu, Svatý a Silný,
shlédni na slabost a hříšnost,
shlédni na nás, kteří ti s důvěrou otvíráme své srdce,
kteří před tebou obnažujeme rány své duše
a přiznáváme se ke svým hříchům.
Vysvoboď nás z naší slabosti,
uzdrav naše nemoci,
utiš naši žízeň
a naše srdce naplň pokojem.
Přikaž, ať je spoután duch zla,
ten, nad nímž jsi svou smrtí a svým vzkříšením zvítězil,
a dej, ať nás vede tvůj Svatý Duch po cestě spásy,
abychom se v duchu a v pravdě klaněli Otci.
Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.
Amen.

CONTEMPLATIO

Touha jako řeka vyrůstající z osamělosti a stesku
O čem lidé rozmlouvají? Co nás vede k tomu, že se rozhovoříme a že se zaposloucháme do slov příběhu, vyprávění, sdílení? Jak to, že v nás je ono – „musím mu to říci“? Nebo musím zmlknout, protože tato slova vyžadují velkou pozornost? Protože zjišťujeme, že to, o čem chceme hovořit, a to, co slyšíme, jsou věci, které jsou si blízké, které již známe. Sdílíme spolu s druhými jakousi tajemnou, společnou lidskou zkušenost – touhu překonat cizotu a dalekost, touhu je přemoci. Náboženství není nic jiného než dosažení blízkosti, příbuzenství.
Podívejme se trochu blíž, jak se rodí pocit osamělosti postupného zrodu a zrání našeho dospělého života. Jsou to dvě skutečnosti: rod, z kterého pocházíme, a způsob našeho života ve světě, v kterém žijeme.
Náš rod, to je naše rodinné zakotvení v generacích před námi, je to pouto, které nás vnitřně zakotvuje, ale které nás i spoutává. Pro život v dospělosti života je tato vazba do jisté míry určující. A lidské zrání k dospělosti začíná jistým povstáním osobnosti proti rodu, když člověk jako jednotlivec začne překonávat osamělost, která má svůj kořen v pasivním setrvávání a přebývání v rodu. Rod pro dítě znamená silný vztah rodičů a širší rodiny k dítěti, které si činí nárok na to být určující, formující silou jeho života. Víme dobře, že narození dítěte je dnes více méně „kontrolováno“ či „programováno“. Rodiče dnes usilují o to, aby stanovili čas příchodu dítěte. Mohou určovat, kdy jejich manželské objetí má význam symbolický – vyjádření lásky – a kdy se otevírají své plodnosti. Naprogramovatelnost narození se dnes chápe jako typická známka odpovědného jednání – oplodnění a těhotenství je stále více spojeno s medicínskou pomocí. Ideálem je, aby ty děti, které se mají narodit, byly dětmi očekávanými a chtěnými, s dobrými ekonomickými podmínkami. Ale ne vždy se tento ideál naplní. Narození dítěte je obklopeno úvahami o nárocích, které tato událost přináší – jeví se být příliš velkým břemenem a jeho příchod znamená přílišné zatížení (nechtěné dítě). Je neseno atmosférou obavy a úzkosti z nároků výchovy (nevítané dítě). Je předmětem mnohých snů – dokáže v životě to, co jsme sami nedokázali (dítě, uskutečňovatel snů rodičů). Rodiče se obávají, do jaké míry dítě ovlivní či naruší jejich plány a zda neohrozí, co budovali (dítě jako narušitel). Dítě se chápe jako majetek, s kterým se nikdy nerozloučíme a nedáme mu možnost samostatně žít a které zůstává na rodičích emocionálně silně závislé. A přitom každý člověk má touhu po přebývání ve svém vlastním světě. Jeho hrdinové, o kterých sní, se mu zdají reálnější než lidé, kteří žijí v jeho okolí. Dítě rádo obdaří hračku vlastnostmi, které se mu líbí. Má svoji vlastní obrazotvornost a fantazii, které jsou jednou z cest protržení ze světa „rodu“ do světa jiného. Vyvolává v sobě obraz jiného světa. Vnímá, jak se ten jiný svět odráží v jeho srdci. Cítí, že jeho sny a touhy v něm probouzejí aktivitu, tvořivost a činnost. Hloubka osamocenosti se rodí v této konfrontaci vlastního, rodícího se světa se světem jeho rodu (rodičů), kterému se zrající člověk nemůže jen pasivně přizpůsobit. Tento zápas člověk prožívá jako trýznivý zápas cizosti rodového prostředí s jeho vlastním vnitřním světem. Nechce být zařazen do nějaké určité kategorie, člověk se podvědomě tomu brání tím, že si nasazuje určitou masku, aby tím chránil svoji intimitu. Ale tato tendence k uzavřenosti a zdrženlivosti, ohledy na druhé – především na rodiče a nejbližší rodinu – ho přivádějí k osamělosti jako zdroji hloubání o sobě. Mladý člověk se nemůže spokojit s tím, co přichází jakoby z jiného – pro něj vnějšího světa a co mu nedovoluje přebývat ve vlastním světě. Ještě těžší to mají úspěšné děti, které si užívají příznivé náklonnosti druhých a kdy je ostatní považují za „miláčky žen a bohů“ a někdo je prohlášen za dítě štěstěny. Zde prožívání osamělosti a stesku je zvláště ostré a člověka šťastným nedělá. Základní nepřijetí vlastního světa vede k odporu, protestu, vzdoru, ke křiku z hloubi bytosti, k hlubokému odporu ke každodennosti, kterou člověk prožívá, a touze po protržení se za všední svět. Život prožívání není tvořen splynutím s kolektivem, rodem, ale s prožitkem svobody. Osamělost a stesk ho vede k tomu, aby hledal nová východiska, odpovídající jeho vnitřnímu prožívání. Stesk, který prožívá mladý člověk, je zaměřen k vyššímu světu a je doprovázen pocitem nicotnosti, pustoty, tlení tohoto světa. Stesk vypovídá o osamělosti – probouzí jednak uvědomění, že nic není jako Bůh, ale zároveň pocit, jak je Bůh vzdálen. Stesk je pravým opakem nudy. Člověk se může postavit proti strachu – vím, jaké zlo mi hrozí a čemu mám čelit, i když se mi při tom třesou kolena. Hrůza života je však něco jiného – je projevem toho, že se náš stesk, který ztratí svoji nadějnost, dotýká dramatu našeho života. Stesk v mládí je obvykle silnější než ve stáří. Je to stesk z nerealizování nadbytečných životních sil, z nejistoty, podaří-li se tyto síly realizovat. V mládí je naděje, že život bude zajímavý, pozoruhodný, bohatý na neobvyklá setkání a události. Mládí je naplněno tesknotou mnohem více, než jsme ochotni připustit – obsahuje v sobě nemožnost smířit se s pomíjivostí. Stesk – to je touha po tvůrčím rozmachu, rozhodnutí se pro to, co je v mém životě zajímavější, významnější, originálnější, hlubší než ve „skutečném všedním životě“, v každodennosti. Osamělost se nás dotýká především tehdy, když si člověk připustí, že je jen velmi zřídka zcela šťastný. Říkáme si v tom nejzazším koutku své duše: Život by byl krásný a radostný, kdyby zmizela tato „jediná“ příčina toho, co mě trápí. A když zmizí tato jediná, znovu se objeví nová. Dokonce máme tendenci považovat plné uspokojení za hříšné.


Text ke stažení naleznete ZDE.

Foto: Alena Rousová.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
18.6.2020 Červen – měsíc Božského Srdce Ježíšova
5.6.2020 Ruah
1.6.2020 Trojmocný máj
25.5.2020 Letnice
11.4.2020 Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (7)



Náš tip

Na počátku nebyl koronavir, ale Bůh

Michal Altrichter

Text komentuje události duchovního života v kontextu koronaviru. Podstatná je Pánova vznešená přítomnost a hluboká zúčastněnost. Autor je přesvědčen, že žijeme v bezprostředním očekávání slavného Pánova příchodu a je nezbytné se na tuto událost připravovat…...
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl Naše rodiny
Modleme se, aby rodiny dnešní doby byly doprovázeny s láskou, úctou a radou.
Národní úmysl Za rozpadající se rodiny a manžele v krizi – ať na přímluvu sv. Zdislavy vzájemnou láskou, úctou a věrností najdou cestu k sobě i k Bohu.
více »

Nejbližší akce

Výstava projektu "Telč a jezuité"


Poutní mše svatá


Koncert Pocta svatému Ignáci


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


Filmové exercicie


Duchovní cvičení pro všechny


Duchovní cvičení pro lékaře a zdravotníky


více »

JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil