Články / Články Dnes je 26. 5. 2020  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Články

         A     A     A

Svatý týden prožitý s liturgií – vzhlížejme k Velikonoční vigilii

Středa, 1.4.2020
Malý „seriál“ osobní přípravy na Velikonoce

Pavel Ambros

Následující meditace P. Pavla Ambrose SJ hovoří o Svatém týdnu jako celku.


Po Kristově zmrtvýchvstání po nějakou dobu přicházeli apoštolové do chrámu modlit se jako ostatní zbožní židé. (Sk 3,1) První, co se změnilo, bylo slavení Velikonoc, které přestaly být památkou vysvobození Židů z Egypta, ale staly se připomínkou Kristova zmrtvýchvstání. Byla pro ně tak silná, že ji slavili každou neděli, která pro Židy byla pracovním dnem. Scházeli se, protože očekávali příchod Pána ve slávě. To byl duchovní, niterný rozměr čekání. Očekávání příchodu oddělilo definitivně křesťanství od židovství. „Vždyť náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován. Proto slavme svátky…“ (1Kor 5,7–8) Slavnost se stává obřadem, kde očekávání přijímá na sebe symbolický jazyk. Slovo a gesta vyjadřují niternost. Zde již je naznačen dvojí přístup: očekávání a památka. V Malé Asii ji slavili 14. dne měsíce nisanu (v den úplňku), jinde (v Římě, Alexandrii, Jeruzalémě a Galii) v neděli po úplňku. První tendence chce být věrná historické tradici památky Kristovy smrti, druhá památce Kristova zmrtvýchvstání. Tyto dvě tradice vedle spolu žily ne jako spor, ale dva pohledy, které zohlednily podhoubí křesťanského pohledu. Oficiální židovství sledovalo přesně lunární měsíční cyklus, podle kterého uspořádávalo své svátky. Dizidenti (eséni) se řídili pevným datem v týdnu (např. první den po sobotě; padesát dní po zmrtvýchvstání).
Spor nastal otázkou, co máme slavit o Velikonocích: den Kristovy smrti, nebo den Kristova vzkříšení? Obětování Beránka, nebo zmrtvýchvstání, kterým začíná naše čekání na Kristův druhý příchod? Nicejský koncil (325) rozhodl o dnu slavení: neděle po prvním jarním úplňku (v intervalu od 22. března do 25. dubna).
Ještě před tím, než liturgické prožívání tajemství víry vyústilo do velikonočního cyklu, tedy do jistého časového (chronologického) uspořádání, padesát dnů slavení Velikonoc bylo chápáno jako jeden mystický prožitek soustředěnosti na přítomnost Krista ohlášeného po jeho nanebevstoupení a čekání na jeho návrat ve slávě. V tomto soustředění bylo přítomnost vše ostatní pod názvem velikonoční tajemství. Všechny události byly prožívány ve stejné rovině uvažování. Ve 4. století se objevuje nový prvek: velikonoční třídení (triduum), tj. umučení, pohřbení a vzkříšení Ježíše Krista. Je to Origenes, který připisuje jednotlivým dnům specifický význam. Pátek je zasvěcen utrpení, sobota sestoupení do pekel a neděle vzkříšení. Tento nový vhled je spojen s tím, co prožívá církev s katechumeny, kteří s pohledem na neděli (den Páně) prožívají svoji osobní mystiku, že spolu s Kristem umírají a vstávají z mrtvých, což je podstata tajemství křtu. Prožívání křtu otevírá prožívání neděle. A to již naznačuje, jak Velikonoce souvisejí s přípravou na křest, přípravou, která je v poslední fázi katechumenátu soustředěna na slavení Velikonoc a velikonoční svátosti, které osvětlují hlouběji mystagogické katecheze v osmi dnech po Velikonocích. Původní jednodenní, později šestidenní půst se změní na čtyřicet dnů. Velikonoce se tak dostávají do středu dvou symetrických období (postní doba a svatodušní doba), kde uprostřed se nachází matka všech vigilií. Velikonoční vigilie ztratí svoji schopnost do sebe obsáhnout celé tajemství, tajemství v jeho totalitě. Liturgie začne být chápána chronologicky, jako plynutí cyklického času, který se každoročně opakuje. Letnice a Nanebevstoupení začínají být vnímány jako oddělené a samostatné skutečnosti jako to, co následovalo pro zmrtvýchvstání, a Vánoce a Zjevení Páně jako to, co předcházelo. Rozhodující však pro vytvoření Svatého týdne, jak jej známe my, byly postupy přejaté od zvyklostí poutníků v Jeruzalémě, kteří si přímo na místě samém připomínali jednotlivé události ze života Krista Pána.
Fáze, v níž se rozložil jeden okamžik slavení do jednotlivých dílčích připomínek konkrétních událostí (vjezd do Jeruzaléma, poslední večeře, Getsemanská zahrada, křížová cesta, smrt na kříži a zjevení zmrtvýchvstalého Krista ženám a apoštolům), vyústila do znásobení bohoslužeb a jejich rozložení do po sobě jdoucích událostí, takže původně jediné velikonoční tajemství je slaveno jako od sebe oddělené svátky. Jádrem je snaha napodobit na posvátných místech to, co se tam odehrálo za Kristova života. Liturgie je zde představena jako divadelní scéna, na které se jednotlivé události připomínají. Má napomoci stimulovat představivost věřících, která pak byla završena stavbou chrámů, ikonami a obřady, skrze které věřící, hlavně poutníci, mohou oživit vnitřní propojení na události Svatého týdne ve stejnou hodinu a na stejném místě, kde se odehrály. Může „vidět na místech Jeruzaléma znamení příchodu Pána v tělesné podobě“ (Řehoř Nysský). Není tak těžké si představit, že tento způsob slavení postupně dal zapomenout na původní smysl a obsah slavení, totiž celistvou anamnézu tajemství Krista. Dobře zde vidíme snahu, jak spojit harmonicky tři roviny paměti, které liturgie obsahuje. Sofronius Jeruzalémský vysvětluje důvody, proč je „slavena nejdříve nejradostnější a nejkrásnější slavnost vzkříšení (Anastasis), a teprve potom je slaveno „povýšení kříže“. Z hlediska historie je pravda, že „kříž předchází vzkříšení“, ale také je pravdivý pohled, totiž pravda z hlediska duchovní inteligence tajemství, že „nyní vzkříšení usměrňuje a jaksi uvádí ke kříži.“
Obrací se na poutníky, kteří se v dojetí nad tím, jak se mohou dotýkat míst Kristova utrpení, mohou zapomenout na jediné Kristovo tajemství. Jejich paměť je dovede do estetického vjemu založeného na historické imaginaci spojené s místy Kristova života, utrpení a smrti. Proto ve své homilii je povzbuzuje, aby se pozvedli do roviny anamneze tajemství a uvedli jej do třetího prvku paměti, který můžeme nazvat duchovním, který začne fungovat jako spojení, propojení a rozvinutí dvou předchozích rovin paměti. Sofronius tvrdí, že antičtí křesťané obrátili pořadí dvou svátků úmyslně (totiž nejdříve slavnost na místě zmrtvýchvstání, Anastasis, po které následovala slavnost povýšení sv. Kříže) „s cílem nechat ty, kteří přišli až z nejzazších koutů světa uctít oba památné svátky mocnou pamětí kříže, které si vezmou s sebou jako ctěný a hojivý lék; budou mít tudíž kříž vedle sebe, když budou putovat po zemi a plout po moři a zpřítomní-li ho na každém místě.“
Poutníci se tedy vraceli s křížem, který byl stálou připomínkou postoje, který rozšiřovali po celém světě. Liturgie se stala místem duchovního napodobování Jeruzaléma, v němž byl Kristův kříž postaven. Jeruzalémská liturgie začala spoluvytvářet vzor pro ztvárnění základního postoje ke kříži při slavení Velikonočního tridua. Zdejší liturgie byla spojena se vzpomínkou na místo utrpení, ostatní liturgická centra napodobovala při liturgii to, co bylo slaveno jako památka na posvátných místech. Slavili jako lidé, kteří žijí ve vyhnanství (1Petr 1,17), s tím, že zde existuje značné riziko, že zůstanou jen u vnějšího pohledu na slavení, že se z liturgie stanou pašijové hry. Proto radí sv. Řehoř Nysský tomu, kdo stojí na posvátném místě, ale je plný zlých myšlenek, protože ani blízkost místa fyzické smrti Kristovy mu nezaručuje blízkost Krista v jeho srdci. Říká: „Doporučuji tedy svým spolubratrům vyjít na pouť od těla k Pánu, a ne z Kappadocie do Palestiny. Jestliže máš Krista v srdci, obdržíš i Betlém, Golgotu, Olivovou horu, vzkříšení a všechno ostatní.“
Liturgie je pamětí Boží. Co to znamená? Když Bůh Otec dává najevo skrze slavení liturgie, že se rozpomíná na svého Syna, není to psychologicky postřehnutelný projev, ale je zde obnova bytostně přítomného obrazu Božího v nás. Když se Bůh rozpomíná na svého Syna a na nás kolem něj, znamená to, že dovolí, svolí a přistoupí na to, že tento Kristus je přítomen v mém srdci, že zde mohu potkat svého Spasitele, který je mi blíž než já sám sobě. Tato paměť vytváří podobu mých myšlenek, vnímání, cítění a jednání. Je to možné proto, že vnitřní člověk, který žije spolu s Kristem v jednotě (Gal 2,20), se stává mým autentickým Já a roste až do plné zralosti (Ef 4,13). Není zbožnou vzpomínkou na Kristovo utrpení, ale vytváří spojení s Boží pamětí, kde je všechno věčně přítomné. Liturgie nás přivádí k tomu, že se stáváme účastnými toho, co se odehrávalo jako tajemství Kristova života, co je nashromážděno v jeho osobě, abychom se mu mohli připodobnit a oživit v sobě. Liturgie nás „nechává vstoupit ne do abstraktní a statické věčnosti, ale do života, který přináší život, kde je všechno žijící, vše žije v oživující paměti Boží a kde je všechno naše, svět, život, smrt, přítomnost, budoucnost, vše je naše, ale my jsme Kristovi a Kristus je v Bohu (1Kor 3,22–23). Liturgická paměť je tvůrčí pamětí duchovní ve věřícím, který je veden Duchem, aby v sobě oživil tajemství Krista, aby se mu přizpůsobil a stal se svým způsobem alter Christus a pamětí Krista pro svět. Vede nás k tomu, abychom si osvojovali vnitřní pohled, abychom žili tím, že budeme nacházet ve svém životě připomínky (symboly), kterými z jedné strany k nám přichází, z druhé strany nám otevírají oči, abychom je viděli.

Odval kámen před Lazarem, aby ses naučil tomu, co je vzkříšení mezi mrtvými. (…). Plač, štkej a roň slzy s Marií Magdalskou a umývej jeho nohy svými slzami, abys uslyšel slova, která tě utěší; s Janem polož svoji hlavu do jeho náruče, abys slyšel tlouci jeho srdce, které bije láskou za celý svět. Vezmi onen kousíček chleba, který požehnal v hodinu poslední večeře, aby tě spojil se svým tělem a zůstal s tebou po celou věčnost. Nastav nohu, aby ti ji umyl, abys byl očištěn od svých hříchů a své nečistoty. Běž s ním na Olivovou horu, aby tě naučil se modlit a sklonit se na kolena, abys byl s ním pokryt krvavým potem; vstaň a přijmi s ním ty, kteří tě políčkují a křižují, s ním vztáhni ruce k řetězům a jako on skloň svoji tvář, abys přijal rány a plivance, nabídni svoje vlastní nahá záda k bičování. Vstaň, můj příteli, nepadej, nes svůj kříž, když nastane tupá hodina cesty. S ním vztáhni ruce k hřebům a nešetři ani svá chodidla; s ním pij hořkost žluči. Povstaň, když začne svítat a objeví se jitřenka, když je ještě temnota. Běž k hrobu, abys uviděl nezměrnou nádheru vzkříšení. Posaď se do horní místnosti a čekej na něj za zavřenými dveřmi. Otevři svůj sluch, abys jej naplnil slovy pokoje vycházejícího z jeho úst. Běž spolu s ostatními na opuštěné místo a skloň se před Pánem, abys přijal poslední požehnání, než vstoupí na nebesa.


Text ke stažení naleznete ZDE.

Foto: Alena Rousová.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
25.5.2020 Letnice
11.4.2020 Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (7)
10.4.2020 Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (6)
10.4.2020 Kde chceš, abychom slavili velikou noc, naši Paschu?
9.4.2020 Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (5)



Náš tip

Na počátku nebyl koronavir, ale Bůh

Michal Altrichter

Text komentuje události duchovního života v kontextu koronaviru. Podstatná je Pánova vznešená přítomnost a hluboká zúčastněnost. Autor je přesvědčen, že žijeme v bezprostředním očekávání slavného Pánova příchodu a je nezbytné se na tuto událost připravovat…...
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Evangelizační úmysl Jáhni
Modleme se, aby jáhni, věrní službě Slova a chudým, byli pro celou církev živým znamením.
Národní úmysl Za kněze, řeholníky a řeholnice – ať na přímluvu sv. Radima je dostatek Božích služebníků i dalších lidí, kteří rádi nasazují svůj život pro Krista a službu druhým.
více »

Nejbližší akce

Jarní setkání pro zájemce o jezuitský řád


Pouť za nová povolání


Jáhenské svěcení Petra Hrušky SJ


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení pro řeholní sestry


Duchovní cvičení Anamnéza - mimořádní termín


Ignaciánská duchovní cvičení


Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


více »

Kalendárium

Návrat jezuitů do Prahy


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil