Články / Články Dnes je 26. 5. 2020  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Články

         A     A     A

Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (1)

Sobota, 4.4.2020
Malý „seriál“ osobní přípravy na Velikonoce

Pavel Ambros

Meditace P. Pavla Ambrose SJ nad pašijemi.


Květná neděle

LECTIO

Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Jana.

Zmocnili se Ježíše a svázali ho.
Ježíš vyšel se svými učedníky za potok Kedron, kde byla zahrada. Vstoupil do ní, on i jeho učedníci. To místo znal i jeho zrádce Jidáš, protože se tam Ježíš často scházel se svými učedníky.
Jidáš si tedy vzal vojenskou četu a od velekněží a farizeů služebníky a šel tam s pochodněmi, s lucernami a se zbraněmi. Ježíš věděl všechno, co na něj má přijít. Vystoupil tedy a zeptal se jich: „Koho hledáte?“
Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“
Řekl jim: „Já jsem to.“ Stál s nimi také zrádce Jidáš. Sotva jim tedy Ježíš řekl „Já jsem to,“ couvli a padli na zem. Znovu se jich zeptal: „Koho hledáte?“
Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“
Ježíš odpověděl: „Už jsem vám přece řekl, že já to jsem. Hledáte-li mne, tyto zde nechte odejít.“ To proto, aby se splnilo jeho slovo: „Z těch, které jsi mi dal, nenechal jsem zahynout nikoho.“
Šimon Petr měl při sobě meč; vytasil ho tedy, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ten sluha se jmenoval Malchus.
Ježíš však Petrovi řekl: „Zastrč meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“

Napřed Ježíše vedli k Annášovi.
Tu se četa s velitelem a židovští služebníci zmocnili Ježíše a svázali ho. Napřed ho vedli k Annášovi. Annáš totiž byl tchán Kaifáše, který byl v tom roce veleknězem. Byl to ten Kaifáš, který dal Židům radu: „Je lepší, když jeden člověk umře za lid…“
Šimon Petr a jiný učedník šli za Ježíšem. Tento učedník se znal s veleknězem, proto vešel s Ježíšem do veleknězova dvora; Petr však zůstal u dveří venku. Ten druhý učedník, který se znal s veleknězem, vyšel tedy ven, promluvil s vrátnou a přivedl Petra dovnitř. Vrátná se Petra zeptala: „Nepatříš také ty k učedníkům toho člověka?“
On odpověděl: „Nepatřím.“ Stáli tam sluhové a služebníci velerady, kteří si rozdělali oheň, protože bylo chladno, a ohřívali se. Také Petr u nich stál a ohříval se.
Velekněz se vyptával Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení. Ježíš mu odpověděl: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Já jsem vždycky učíval v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni Židé, a nic jsem nemluvil tajně. Proč se ptáš mne? Zeptej se těch, kdo slyšeli, co jsem k nim mluvil. Ti dobře vědí, co jsem říkal.“ Sotva to vyslovil, jeden ze služebníků velerady, který stál při tom, dal Ježíšovi políček a řekl: „Tak odpovídáš veleknězi?“
Ježíš mu odpověděl: „Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ?“
Annáš ho pak poslal svázaného k veleknězi Kaifášovi.

Nepatříš také ty k jeho učedníkům? Nepatřím.
Šimon Petr stál u ohně a ohříval se. Řekli mu: „Nepatříš také ty k jeho učedníkům?“
On zapíral: „Nepatřím.“
Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, kterému Petr uťal ucho, řekl: „Copak jsem tě neviděl v zahradě s ním?“ Petr to však znovu zapřel. Vtom právě kohout zakokrhal.

Moje království není z tohoto světa.
Od Kaifáše vedli Ježíše do vládní budovy. Bylo časně ráno. Sami do vládní budovy nevstoupili, aby se neposkvrnili, ale aby mohli jíst velikonočního beránka. Pilát tedy vyšel k nim ven a zeptal se: „Jakou žalobu vznášíte proti tomuto člověku?“
Odpověděli mu: „Kdyby to nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.“
Pilát jim řekl: „Vezměte si ho vy sami a suďte ho podle vašeho zákona!“
Židé mu odpověděli: „My nemáme právo nikoho popravovat.“ Tak se totiž mělo splnit Ježíšovo slovo, kterým naznačoval, jakou smrtí zemře.
Pilát se vrátil do vládní budovy, dal Ježíše předvolat a zeptal se ho: „Ty jsi židovský král?“
Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?“
Pilát odpověděl: „Copak jsem já Žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?“
Ježíš na to řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán Židům. Ne, moje království není odtud.“
Pilát se ho zeptal: „Ty jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“
Pilát mu řekl: „Co je to pravda?“
Po těch slovech vyšel zase ven k Židům. Řekl jim: „Já na něm neshledávám žádnou vinu. Je však u vás zvykem, abych vám k velikonočním svátkům propustil jednoho vězně. Chcete tedy, abych vám propustil židovského krále?“ Oni znovu začali křičet: „Toho ne, ale Barabáše!“ Ten Barabáš byl zločinec.

Buď zdráv, židovský králi.
Potom Pilát vzal Ježíše a dal ho zbičovat. Vojáci upletli z trní korunu, vsadili mu ji na hlavu, oblékli ho do rudého pláště, předstupovali před něj a provolávali: „Buď zdráv, židovský králi!“ a bili ho.
Pilát vyšel znovu ven a řekl Židům: „Hle, dám vám ho vyvést, abyste uznali, že na něm neshledávám žádnou vinu.“ Ježíš vyšel s trnovou korunou a v rudém plášti.
Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“
Když ho však uviděli velekněží a služebníci, začali křičet: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“
Pilát na to řekl: „Vezměte si ho vy sami a ukřižujte, neboť já na něm neshledávám žádnou vinu.“
Židé mu odpověděli: „My máme zákon a podle toho zákona musí zemřít, protože dělal ze sebe Syna Božího.“ Když Pilát uslyšel to slovo, ulekl se ještě více. Vešel proto zase do vládní budovy a zeptal se Ježíše: „Odkud jsi?“ Ježíš mu však nedal žádnou odpověď. Pilát mu řekl: „Se mnou nechceš mluvit? Nevíš, že mám moc tě propustit a že mám moc dát tě ukřižovat?“
Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou vůbec žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shora. Proto má větší vinu ten, kdo mě vydal tobě.“

Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!
Pilát se proto snažil ho propustit. Ale Židé křičeli: „Když ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se dělá králem, staví se proti císaři!“ Jak Pilát uslyšel ta slova, nařídil vyvést Ježíše ven a zasedl k soudu na místě zvaném Kamenná dlažba, hebrejsky Gabbatha. Byl den příprav na Velikonoce, kolem poledne. Pilát řekl Židům: „Hle, váš král!“
Ale oni se pustili do křiku: „Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!“
Pilát jim namítl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, ale jen císaře!“ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován.

Ukřižovali ho a s ním ještě dva jiné.
Vzali tedy Ježíše. On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním ještě dva jiné, každého po jedné straně a Ježíše uprostřed. Pilát dal také zhotovit a připevnit na kříž nápis v tomto znění: Ježíš Nazaretský, židovský král. Tento nápis četlo mnoho Židů, protože místo, kde byl Ježíš ukřižován, bylo blízko města; byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky.
Proto židovští velekněží říkali Pilátovi: „Nepiš: ‘Židovský král’, ale: ‘On tvrdil: Jsem židovský král’.“
Pilát odpověděl: „Co jsem napsal, napsal jsem!“

Rozdělili si mé šaty.
Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho svrchní šaty a rozdělili je na čtyři části, každému vojákovi jednu; vzali i suknici. Suknice byla nesešívaná, v jednom kuse setkaná odshora až dolů. Řekli si tedy: „Netrhejme ji, ale losujme o ni, komu připadne.“ Tak se měl splnit výrok Písma: ‘Rozdělili si mé šaty a o můj oděv losovali.’ Právě tak to vojáci udělali.

To je tvůj syn. To je tvá matka.
U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“ A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě.

Dokonáno je.
Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: „Žízním.“ Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: „Dokonáno je.“ Pak sklonil hlavu a skonal.

Chvíle tiché modlitby vkleče.

A hned vyšla krev a voda.
Protože byl den příprav, takže mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu – tu sobotu totiž byl velký svátek – požádali Židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati. Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda.
Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili. To se stalo, aby se splnil výrok Písma: ‘Ani kost mu nebude zlomena.’ A na jiném místě v Písmě se říká: ‘Budou hledět na toho, kterého probodli.’

Zavinuli Ježíšovo tělo s vonnými věcmi do pruhů plátna.
Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před Židy jen tajným, požádal potom Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil. Přišel tedy a sňal jeho tělo.
Dostavil se tam i Nikodém, ten, který k němu přišel jednou v noci, a měl s sebou směs myrhy a aloe, asi sto liber: Vzali tedy Ježíšovo tělo a zavinuli ho s těmi vonnými věcmi do pruhů plátna, jak mají Židé ve zvyku pohřbívat. Na tom místě, kde byl ukřižován, byla zahrada a v té zahradě nová hrobka, kde nebyl ještě nikdo pochován. Tam tedy položili Ježíše, protože u Židů byl den příprav a hrobka byla blízko.

MEDITATIO

Kristovo utrpení podle Jana
Jsou tři možnosti, jak můžeme meditovat Kristovo utrpení:
1. Způsob historicko-afektivní (je běžný v modlitbě křížové cesty – papež u Kolosea, křížová cesta na Hostýně) – představíme si situaci a chceme ji vnitřně prožít, probudit v sobě city na základě lidské sounáležitosti; některé okamžiky se opírají o jednotlivé epizody z Kristova utrpení, jiné přidala lidová zbožnost později.
2. Způsob existenciálně-spásonosný – čteme text a ptáme se (s odkazem na apoštola Pavla): jaký má toto pro mě význam? Nebo ještě lépe: Všechno to, co se mi otevírá a odhaluje mojí četbou (lectio), mi otevírá oči. Co pro mne znamená tento velkolepý projekt spásy, který mi Bůh dává poznat? Jak říká apoštol Pavel – Vydal sám sebe pro mě a pro moji spásu. Najednou začnu vnímat, jak hluboká je důstojnost člověka v jeho individualitě a jeho osobní identitě. Takováto četba prohlubuje pochopení celého textu. Nejenže prožívám na rovině citu to, co pro mě Ježíš udělal, ale uvnitř srdce roste vděčnost a uznání, které se stává stále hlubším, když pronikám do tajemství Kristova utrpení.
3. Způsob trinitární – spočívá v tom, že samotný příběh o Ježíšově utrpení je zjevením Božím, a my tak můžeme říci: Bůh tak miloval svět, že poslal svého jediného Syna, aby jej zachránil. Taková četba a meditace se dotýká rozhovoru, který vede Otec se Synem.

Pro Janovo evangelium je typické, že některé části – které známe z evangelií synoptických – vynechává: nemluví o Ježíšově modlitbě v Getsemanské zahradě, Jidášově polibku, o brutalitě vojáků a stráže při procesu, nedává téměř žádný důraz procesu před veleknězem v synedriu. Zcela vynechává popis přírodních úkazů spojených s Ježíšovou smrtí, včetně jeho výkřiku. To, co bylo důležité pro synoptiky, nemá žádnou či téměř žádnou důležitost u sv. Jana.
Jan podtrhává, že v zahradě je Ježíš zatčen. V této zahradě se odehrává také střet mezi ním a jeho nepřáteli. Zpočátku se zdá, že Ježíš je ten, kdo prohrává. Ale v Janově pohledu je tím, kdo vyhrává. Říká své známé: Koho hledáte – a opakuje tuto výzvu. Jeho Já jsem to zní slavnostně. Podobně si všímá velmi podrobně procesu před Pilátem. Pro Jana je to příležitost, aby Pilát slavnostně prohlásil dvě veliké pravdy, které se Ježíše dotýkají: Je skutečným člověkem (ejhle člověk) a je králem (hle, váš král). Z tohoto hlediska můžeme číst Janovo podání procesu před Pilátem. Jsou tři okamžiky, které jsou pak pro Jana typické: odkaz na nesešívanou suknici, scéna s Ježíšovou Matkou a probodnutí Kristova boku, z kterého vytéká krev a voda. O tom se synoptická evangelia vůbec nezmiňují.
Především si však Janovo evangelium všímá Kristova utrpení z hlediska jeho budoucí slávy. Vidí v Kristově utrpení postupné přicházení jeho oslavy.

Janovo vyprávění o Kristově utrpení se dotýká tří hlavních témat:
1. Kristovo utrpení je nahlíženo jakoby z výše Kristovy oslavy, o které Jan mluví v celém svém evangeliu. To se zvláště projevuje v Ježíšových řečech na rozloučenou. Je zde stále přítomný paradox: Termín sláva obvykle znamená čest, projev úcty, přízeň, úspěch. Ježíšova sláva však přichází skrze potupu, urážky, pronásledování, políčky ze strany lidí. Paradox, který předpokládá přijetí jiného paradoxu – totiž, že Bůh je mezi námi a nyní se vyjevuje ve vrcholné míře, nejsilněji. V duchu Ježíšových slov: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24). Ježíš sám vysvětluje: „Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný“ (Jan 12,25). To je přesné vyjádření paradoxnosti Janových pašijí.
2. Druhým tématem, které je přítomno v Janově evangeliu, je téma povýšení. Jan vidí v Ježíšově ponížení, které začíná odsouzením k smrti a zdvihnutím kříže s jeho tělem k potupné smrti, zjevení Ježíšova povýšení jako Syna Božího (krále a soudce veškerenstva, kolem kterého je shromážděno dvanáct izraelských kmenů, tak jak předpověděl prorok Daniel). Cesta utrpení je pro Jana výstupem k jeho korunovaci na krále nebe a země (to, co synoptici vidí až při Kristově nanebevstoupení). Jan nahlíží Kristův kříž jako anticipaci Kristovy oslavy. Jan už v této chvíli vidí Kristovu smrt, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, darování Ducha a jeho oslavenou přítomnost v církvi v jediném celku. Povýšení na kříž je zároveň jeho oslavením.
3. Třetím tématem je téma času, hodiny, která přichází. Odkaz na hodinu, která přichází, je přítomný v celém Janově evangeliu – Ježíš ji toužebně očekává, směřuje k ní celým svým životem. Hodina, která Ježíše doprovází od začátku až do konce, touha po této hodině, hodina, která přichází, hodina, kdy Ježíš oznamuje – už je tady, vyjadřuje vůli darovat celý svůj život v plnosti vědomí a cítění – naprostém sebevydání, darování sebe sama.

Struktura textu
Janovo evangelium má jednolitou stavbu. Můžeme si všimnout dvou zorných úhlů, které nám pomohou textu porozumět: první je perspektiva exodu a druhá perspektiva vychází z pátého dne stvoření v knize Genesis. Vyprávění o Ježíšově utrpení může být rozděleno na pět částí. Jejich vnitřní sounáležitost je uchována zásadou typickou pro antickou tragédii: Uznávat jednotu času a jednotu místa v každé jednotlivé události. Když čteme souvisle tento text, může se nám zdát, že Ježíšovo utrpení a smrt je skutečnou tragédií, která se odehrává v pěti dějstvích, a jednotlivé události pak v jejich rámci.
První se týká události v zahradě na břehu řeky Kedron (Jan 18,1–11).
Druhá scéna se odehrává v paláci Annáše, kde dojde k Petrově zradě (Jan 18,12–27).
Třetí scéna je umístěna do vládní budovy a na vrcholu celého příběhu na místě zvaném Kamenná dlažba, hebrejsky Gabbatha (Jan 18,28–19,16).
Čtvrtý příběh nás zavádí na Golgotu, kterou obvykle nazýváme Kalvárií (Jan 19,1–37).
Pátá scéna nás přivádí opět do zahrady (Jan 19,38–42).

1. Ježíšovo zatčení v zahradě (Jan 18,1–11)
Přečtěme si nyní první epizodu. Jestliže se díváme jen trochu pozorně, můžeme text rozdělit do tří částí: Jan 18,1–3, Jan 18,4–6, Jan 18,7–11.

LECTIO

Ježíš vyšel se svými učedníky za potok Kedron, kde byla zahrada. Vstoupil do ní, on i jeho učedníci. To místo znal i jeho zrádce Jidáš, protože se tam Ježíš často scházel se svými učedníky.
Jidáš si tedy vzal vojenskou četu a od velekněží a farizeů služebníky a šel tam s pochodněmi, s lucernami a se zbraněmi. Ježíš věděl všechno, co na něj má přijít. Vystoupil tedy a zeptal se jich: „Koho hledáte?“
Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“
Řekl jim: „Já jsem to.“ Stál s nimi také zrádce Jidáš. Sotva jim tedy Ježíš řekl „Já jsem to,“ couvli a padli na zem. Znovu se jich zeptal: „Koho hledáte?“
Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“
Ježíš odpověděl: „Už jsem vám přece řekl, že já to jsem. Hledáte-li mne, tyto zde nechte odejít.“ To proto, aby se splnilo jeho slovo: „Z těch, které jsi mi dal, nenechal jsem zahynout nikoho.“
Šimon Petr měl při sobě meč; vytasil ho tedy, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ten sluha se jmenoval Malchus.
Ježíš však Petrovi řekl: „Zastrč meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“

MEDITATIO

Ježíšovo pokárání Petra
Tento text můžeme chápat tím způsobem, že představuje určitý logický tok vyprávění, jehož vrcholem je Ježíšovo napomenutí Petra: „Zastrč meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“ (Jan 18, 11)
Již v tomto vyjádření nacházíme vlastně závěr celého niterného procesu a Ježíšovy niterné cesty, která je z jistého hlediska podobná jako vnitřní zrání Petra: Vykupitelské dílo nemůže být dovršeno jinak než prostředky lidskými a vojenskými. Můžeme myslet na východisko této vnitřní Ježíšovy cesty, které je velmi podobné východisku přítomnému v Petrově mentalitě. Ale můžeme vidět nesmírný rozdíl mezi těmito společnými východisky a mezi tím, k čemu došel Ježíš a k čemu došel Petr: „Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“
Víme dobře, že kalich symbolizuje vůli Boží, která se týká Ježíše z Nazareta. Pít kalich znamená sdílet život s tím, který tento kalich nabízí. Můžeme vzpomenout snoubence, kteří si při obřadu uzavíraní manželství vzájemně podávají kalich s proměněným vínem. Ale v kalichu může být přítomná i vůle panovníka. Vzpomeňte na kalich, který je nucen pít odsouzenec na smrt. My, kteří patříme do řecko-římské kultury, vzpomeneme okamžitě kalich naplněný bolehlavem, který vypil filozof Sókratés.
V podobném postoji vidíme Ježíše, který naplnil své niterné putování: Od vidění, které můžeme nazvat triumfalistické, které je tak silně přítomné v Petrově náhledu věcí, k vidění kenotickému, to jest k postoji úplného vyprázdnění, sebezřeknutí se, do vnitřního prostoru srdce, kde vládne jedině Boží vůle. Tuto Ježíšovu vnitřní pouť vyprávějí synoptická evangelia s mnohem větší bohatostí detailů, Jan ji shrnuje v jediné větě: „Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“
Tak jsme postaveni před závěr modlitby, který nemůžeme vztáhnout na nějaký zvláštní okamžik života, ale k základnímu postoji, který Ježíš v sobě vždy uchovával a kterým se vnitřně vždy živil. Jestliže si vzpomeneme na závěr jeho setkání se Samaritánkou u studny a na závěr dialogu se svými učedníky, který byl tímto setkáním vyvolán, dotkneme se toho, co v Ježíši bylo stále přítomné: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo“ (Jan 4,34).
Modlitba, která je obsahem celého života Ježíšova. Není to modlitba, kterou bychom mohli umístit toliko do Getsemanské zahrady nebo kterou můžeme ohraničit Ježíšovy výslovné modlitby, ale je to modlitba, která je samotným Ježíšovým dechem, je Ježíšovým dýcháním, životem. To, čím Ježíš žil celý život, co bylo přítomné v celé jeho osobě, zde nachází své vyvrcholení: „Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“ (Jan 18,11).

Vyšel za potok
Před chvílí jsme ukázali, že je možné rozumět větě „Což nemám pít kalich“ jako vrcholu celé první scény. Vraťme se však k začátku textu, abychom si všimli hlouběji i dalšího poselství, které v sobě text obsahuje. Přečtěme si hned první verš: „Po těch řečech vyšel Ježíš se svými učedníky za potok Kedron, kde byla zahrada“ (Jan 18,1).
„Po těch řečech“ – to odkazuje na řadu Kristových řečí výše v předcházejících kapitolách. Ale může se to vztahovat i na Jan 17 (velekněžská modlitba) a Ježíšova závěrečná slova: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich“ (Jan 17,26). „A dám poznat“ – co myslí Ježíš tím, že mluví o budoucnosti? Snad proto, že to, co bude následovat, má být čteno jako jistý druh uskutečnění tohoto hlubšího poznání Otcova jména, které Ježíš může dát na konci svého života? „Aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“ Je to další vyjádření, které je velmi tajemné. Na konci svého vyprávění, poté, co řekl Ježíš z Nazareta všechno, co zamýšlel říci, Jan odkazuje na poslední Ježíšův výdech, který je velmi silný: „Pak sklonil hlavu a skonal“ - doslova, odevzdal ducha. Zde si můžeme všimnout jedné intuice: ono odevzdal ducha může mít co do činění s Ježíšovým záměrem „Aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich“. Myslí se tím, že láska, kterou Otec miloval Syna, a láska, kterou Ježíš miloval Otce prostřednictvím daru Ducha, se stává konkrétní možností i pro jeho učedníky? Tuto otázku mějme v sobě stále přítomnou.
Spojení, které evangelista nastoluje mezi prvním veršem osmnácté kapitoly a posledním veršem sedmnácté kapitoly, nám pomáhá také k mimořádně přesnému určení toho, co znamená „vyšel“, „odešel za potok“, „kde byla zahrada“, „vstoupil do ní on i jeho učedníci“. Vešel jako první a za sebou svým příkladem přitáhl to této zahrady i své učedníky. To nám může velmi dobře připomenout jinou scénu, totiž slavný východ Židů z Egypta, exodus. Přechod přes potok Kedron odkazuje na přechod přes řeku Jordán. Přechod přes řeku Jordán odkazuje na přechod přes Rudé moře. Proto můžeme v nejhlubším úmyslu autora vidět souvislost s exodem, a to velice výraznou. Existuje přechod od otroctví ke svobodě – přechod přes Rudé moře. Přechod z pouště do zaslíbené země – přechod Jordánu; pod tím vším je jeden základní přechod – přechod z úzkosti a obav do situace plné života, kterou v celém Starém zákoně reprezentují nejlépe příběhy praotce Jákoba.
Vzpomeňte, jak Jákob poté, co pracoval sedm roků u svého příbuzného Lábana a stal se bohatým mužem, se rozhodne se svými stády a s celou rodinou překročit znovu hraniční řeku, aby se vrátil do Kanánu. Ale má strach ze svého bratra Ezaua. Proto překročení řeky je doprovázeno tak velkou úzkostí a strachem. A to všechno nestačí. Jákob zůstává po celou noc mimo tábor a bojuje s někým, který mu vyjeví až nad ránem svoji tvář: Je to anděl Boží. Opět se hovoří o přechodu přes potok nebo přes řeku Jordán v povolání Elizea, který následuje Eliáše. I v tomto případě překročení potoka nebo řeky Jordánu ho uvádí do nového života.
Jestliže budeme pokračovat v této stále niternější četbě textu, pak můžeme říci, že každý z nás je doveden k tomu, aby překročil vody, které jsou vodami Rudého moře, které jsou vodami Jordánu nebo vodami potoka Kedron. Je to zkušenost křtu, kterou prošel každý z nás. A znovu bude muset procházet, jak bude křtěn Duchem svatým. Vidíme, že tento přechod vody je již naznačen v pěti dnech stvoření, kdy Bůh dovolí vodám, aby ze situace naprostého chaosu a zmatku – tedy smrti – přešly do situace, ve které vládne život („Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se Duch Boží“). Voda, kterou musíme přejít k životu, je jakýsi prapůvodní chaos, který se chce zmocnit našeho života. Voda křtu je cestou, kterou nás vede Ježíš do rajské zahrady.

Vstup do zahrady
Přicházíme k zahradě. Je to zahrada ztotožněná se zaslíbenou zemí, do které jsou uvedeni Izraelité Mojžíšem a Jozuem, v nichž vidí otcové prototyp Ježíše. Ve skutečnosti jméno Ježíše a Jozua jsou synonyma. Je proto možné interpretovat tento příchod do zahrady jako příchod do země zaslíbené, v němž se Izraelité mohou konečně těšit z uskutečnění a užívat si země, která je plná mléka a medu, země rozkošné, země, která se podobá zahradě z Písně písní. Je to zahrada, kde se ženich a nevěsta na sebe vzájemně obracejí důvěrným sdělením, zahrada, ve které si společně užívají Boží ochrany a prožívají pokoj a mír lidí, kteří žijí v hluboké a naprosté harmonii muže a ženy, harmonii srdcí a tvoří jednotu srdcí a duší.
Ale je zřejmé, že tento druh prohloubené četby nás může dovést k tomu, že tato zaslíbená země není jen zahradou ženicha a nevěsty, ale že je prostorem církve. Vždyť svornost a jednota církve vždy znovu opětovně a těžce nalézaná a nabývaná nečiní z církve pouze zahradu, ve které je možné okoušet duchovní rozkoše Boží blízkosti, ale zahradu, která přináší mnohé plody a ovoce. Je zahradou, kde můžeme sdílet plody – a tímto sdílením se nemyslí jenom plody pro omezený počet lidí, které považujeme za členy církve, ale plody, které jsou určeny celému světu.
Přistoupení do zahrady odhaluje bohatství, které si nedovedeme přesně představit. Viděli jsme, že tato zahrada může být zahradou země zaslíbení, zahradou Písně písní, ale také zahradou Eden, zahradou počátku, zahradou, v níž muž a žena jsou postaveni Bohem, aby přinášeli ovoce veškeré možné blaženosti zároveň s uznáním a vděčností za milost, kterou dostávají. Ale je to také zahrada, ve které číhá záludnost hada.
A to je okamžik, kterého si musíme rovněž všimnout: Ježíš vstupuje do zahrady, která se stává místem střetu dobra a zla. Je místem, v němž se střetává světlo a temnota, podobající se boji, o kterém na počátku knihy Genesis čteme: „I řekl Bůh: Buď světlo. Viděl, že světlo je dobré. A oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí.“ Všechno to, co se odehraje v této zahradě, bude mít svoji podobu s tím, co se odehrálo ve střetu, o kterém čteme v knize Genesi – člověk v zahradě Boží.
Proto se nám nebude zdát překvapivé, že je to hluboká noc, která halí Ježíšův vstup do zahrady s učedníky. Janovo evangelium dává tomuto „hadovi“ tvář a jméno. Tato personifikace zla mu umožňuje, aby ukázal na spojitost zahrady v Edenu se zahradou, do které přichází zlo se jménem Jidáš.

Přítomnost zla
V Jan 13 se nám několikrát zcela zřetelně ukazuje velmi těsné spojení mezi Jidášem, kterého doprovází vždy přídomek „zrádce“, s nocí. Noc je ztotožňována s mraky a temnotami. Jidáš je všechno to, co je v temnotách, všechno to, co se děje v noci, a všechno to, co se pod pláštíkem noci připravuje – zrada – a co se pod hávem temnoty může snadněji udělat – získat na svůj plán vraždy sprosté přisluhovače.
Kdo jsou jeho spojenci? Jan, na rozdíl od synoptiků, neklade na první místo velekněze a farizeje, ale vojáky, kohortu, vojenskou četu. Ta je však výlučně římská. Takže první spojenci Jidáše jsou lidé, kteří se ztotožňují s mocí, vojenskou mocí, represivními silami, s vrahy, násilníky. Řím byl v antické době synonymem pro násilí.
Tato vojenská četa byla součástí římské armády, která mohla mít až 700 vojáků. A zde, v tomto případě, se to zdá přehnané. Jan přehání, aby nás již od začátku svého vyprávění přivedl před tento ničivý střet mezi Ježíšem z Nazareta a mocí, v tomto případě římskou, která se v očích současníků zdála nepřekonatelná.
Jidáš se tedy při svém hledání spojenců zaštiťuje především kolaborací s mocí, která je v očích lidí nepřemožitelná. A k těmto spojencům se připojují posluhovači a stráže velekněze a farizeů, to jsou ti, kteří ve skutečnosti měli v rukou veškerou moc ekonomickou, finanční a veškeré vzdělávání.
Toto vysvětlení vrhá světlo na souvislost mezi Jidášem a držiteli moci ve společnosti. Na ně se obrací Jidáš, aby s ním šli do temnoty noci a udělali svoji hrůznou práci. Je to noc temnoty, jak můžeme vytušit z popisu scény: lampy a pochodně, které se připevňují na zbraně, aby osvítily co nejširší prostor.
Jsou to souvislosti velmi dramatické, které nás uvádějí bezprostředně do dalšího průběhu událostí.

Smrtonosná srážka
Toto neporazitelné vojsko, toto spojenectví moci vojenské, ekonomické, náboženské a intelektuální se střetne s tím, kdo nemá nic. Ježíš není držitelem politické nebo válečné síly, není ani knězem, ani farizejem. Ježíš je neozbrojen, je bezbranný ve všem. A přesto – jak upřesňuje evangelista – si je vědom zcela zřetelně, jasně a hluboce své vlastní identity, ví, jak se chovat a vystupovat s celou tou hordou moci, spojenou v tomto okamžiku pouze společnou nenávistí. Vystupuje jako ten, kterému jakoby bylo podřízeno všechno: „Ježíš věděl všechno, co na něj má přijít“ (Jan 18,4).
Ježíš věděl. Toto slovo věděl ukazuje na poznání, které my vyjadřujeme pojmem – byl si zcela hluboce vědom, vnímal všechny roviny dění – vnější i vnitřní, s hlubokou empatií a procítěním, se vší možnou bystrostí a inteligencí. Není to pasivní a neurčité poznání, ale široké a pronikavé poznání toho, kdo si je vědom toho, kdo je, co chce a kam chce dojít. Ježíš znal dobře sám sebe, ale poznává takto i druhé.
Ježíš uměl číst v srdcích lidí: Ježíš nejen věděl všechno, co na něj má přijít. Nebyl slepě a falešně důvěřivý vůči lidem, ale věděl dobře, jaké tajné myšlenky v sobě skrývali.
Ježíš tedy ví dobře, kdo je, jaká je vůle Otce a kdo jsou ti, kteří stojí proti němu a chystají se na něj útočit. Ale jeho nepřátelé ho neznají. Zatímco by měl před nimi utéci Ježíš – jak je to obvyklé u hledaných zločinců, když se ocitnou blízko ozbrojené moci, která je může ohrozit – Ježíš sám jde vstříc vůči svým nepřátelům a ozbrojené moci. Text to podtrhuje velmi výrazně: „Vystoupil tedy a zeptal se jich: Koho hledáte?“ (Jan 18,4) Je to on, kdo je hlavním hrdinou. Mohlo by se zdát, že strůjcem celého děje – tím, kdo jej připravil, naplánoval, zrežíroval – je Jidáš. Ten přece udělal tolik proto, aby spojil tak rozdílné síly – Římany a Židy v jedno jediné vojsko. Ve skutečnosti Jidáš není schopen ničeho jiného, než vyjít z temnoty noci, ve které se nachází. Ježíš je skutečným protagonistou scény v Getsemanské zahradě. „Odpověděli mu: Ježíše Nazaretského. Řekl jim: Já jsem to.“ (Jan 18,5). Jednoduché tvrzení: Já jsem to. Výstižná odpověď, která odhaluje Ježíšovu tvář, jeho identitu. Ten, kdo je.
Otázka koho hledáte či co hledáte – to jsou otázky, které nacházíme velmi často v Janově evangeliu. První apoštolové, o kterých Jan mluví, se ptali velmi podobně: Kde bydlíš a Ježíš jim odpověděl: „Pojďte a uvidíte!“ (Jan 1,38). Ježíš klade otázku, ale neklade ji z pozice povýšenosti či z pozice toho, kdo si je vědom své síly. Neklade ji agresivně. Klade otázku způsobem, který zcela odhaluje skryté úmysly. A kdyby skryté úmysly jeho vyšetřovatelů v zahradě byly totožné s myšlenkami, které postupně zrály v srdcích prvních dvou učedníků, kteří měli touhu se s ním setkat jako se svým Mistrem, pak by uslyšeli stejnou odpověď: „Pojďte a uvidíte!“ (Jan 1,39). Ale skryté myšlenky v srdcích této hordy agresorů byly vražedné. A tyto myšlenky na vraždu je přikovají k zemi, protože jsou zasaženi výčitkami a sebeopovržením.
Ježíšova otázka: Koho hledáte není zmatená či povýšenecká otázka člověka, který se ptá jako blouznící hrdina. Ne, takový heroizmus v Ježíšovi nenajdeme. Ježíš se jich ptá proto, aby si uvědomili dobře, co dělají. Jako by se jich ptal: „Koho hledáte? Hledáte skutečně pravdu? Hledáte skutečně Božího Syna - Boha?“ Je to stejná otázka, kterou vždycky klade církev těm, kteří chtějí být připojeni mezi katechumeny a stát se součástí společenství věřících: Co hledáte? Co chcete? Co hledáš ve společenství věřících? Je to otázka, která připravuje ke křtu a k životu ze křtu svatého. Je to podobné i dotazu, který klade představený kláštera tomu, kdo klepe na jeho dveře. Co hledáš? Koho hledáš? Je to otázka, kterou klade Ježíš.
Je to otázka, která je plná vlídnosti, ochoty, je to otázka, která člověku může vnést světlo, proniknout do jeho temnot a dát mu vnitřní světlo. Je to otázka, kterou když člověk následuje, dává mu možnost stát se Božím dítětem.
Ono koho hledáte se tak stává v Janově evangeliu poslední provokací, kterou adresuje Ježíš Jidášovi a jeho spojencům. Zde mají možnost se ještě zastavit. Není to soud ani odsouzení, ale je to návrh, otázka, upřímný dotaz. A jestliže před podobnou otázkou je srdce přivedeno k poznání a je stále přiváděno k poznání, že vlastně hledá temnotu, a ne světlo, že hledá zlo, a ne dobro, že hledá agresi, a ne přijetí, pak jsou důsledky zřejmé: Cítí se být souzeno a odsuzováno.
„Stál s nimi také zrádce Jidáš.“ (Jan 18,5) Je to Ježíšův poslední pokus, jak oslovit Jidáše. Ale Jidáš je nyní doprovázen a podporován ve svých vražedných úmyslech celým vojskem a nemůže se nyní distancovat od temné situace, kterou připravoval. Zcela ho zakryla noc a on je v úplné temnotě srdce. „Sotva jim tedy Ježíš řekl: Já jsem to!, couvli a padli na zem.“ Můžeme zde vidět to, co se line celým Janovým evangeliem – není to Ježíš, kdo odsuzuje, ale člověk se odsuzuje sám a nejvíce trestá sám sebe. Světlo zazáří v temnotách, ale temnota je nepohltila. Je to stále se opakující motiv: Nepřišel jsem, abych svět soudil. Ale přišel jsem proto, aby měli život a měli ho v hojnosti. Přišel jsem proto, aby nikdo z nich, které jsi mi dal, nezahynul. A přesto…
Viděli jsme kontext, ve kterém se střetávají dvě obrovské síly. Viděli jsme, že jednou je Ježíšova provokace provokací lásky, provokací vlídnosti, dovršená slovy, která nacházíme i v knize Exodus: Já jsem. To znamená – Jsem ten, kdo sestoupil dolů, abych vytrhl celý svůj lid a vyvedl jej z egyptského otroctví. Jsem ten, kdo je zcela zaměstnán – tím, být stále vedle tebe. Já jsem ten, kdo chce zůstat věrný svým zaslíbením daným Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi a jejich potomkům. Já jsem milosrdenství, vtělené Boží milosrdenství.
Před tímto zjevením Ježíšovy identity jsme viděli to, že ten, kdo se živí temnými myšlenkami, nemůže vystát tuto chvíli, nemůže zůstat stát na nohou a padá tváří k zemi – „spadne na hubu“.
Jan v tomto vyprávění zcela zřetelně vychází z myšlenek Starého zákona, hlavně z žalmů, a rozvíjí je. Můžeme jenom krátce na to poukázat: „Když se na mě vrhli zlovolníci, aby pozřeli mé tělo, protivníci, moji nepřátelé, sami klopýtli a padli.“ (Žl 27,2) „Jednou se mí nepřátelé obrátí zpět, v den, kdy provolám: Teď vím, že Bůh je při mně.“ (Žl 56,10) „Moji nepřátelé obrátí se nazpět, upadnou a zhynou před tvou tváří.“ (Žl 9,4) Žalmista opakovaně podtrhuje nemožnost toho, aby člověk zůstal stát na nohou před zjevením Božím. Když se Bůh zjevuje člověku, okamžitě vnímá svoji omezenost. Je si vědom toho, že je stvořením a Bůh Stvořitelem, ví, že je hříšníkem a Bůh je Svatý. A když si uvědomí svoji situaci, do které se sám přivedl, nezbývá mu nic jiného, než vnímat intenzivně, jak sám sebe odsuzuje k zániku, nechá-li se plně prostoupit myšlenkami, které se jej zmocňují. Proto padli na tvář k zemi, když uslyšeli Ježíšovo slovo: Já jsem to.

Odvaha vlastní identity
A nyní se dotkneme třetí části našeho vyprávění.
Zdůraznili jsme neskonalou vlídnost v Ježíšově otázce: Koho hledáte? Byli jsme si vědomi toho, že je to samotné srdce člověka, které jej přivede k závěru, nebo že to může být přímý vliv Ježíšova slova nebo jeho odmítnutí, co dovede člověka k tomu, aby se stal, nebo nestal Božím dítětem, aby měl moc Božího dítěte, nebo aby sám sebe odsoudil. Rovněž jsme došli k tomu, že celé toto vojsko ve skutečnosti od okamžiku, kdy hledá Ježíše s očima, v nichž vidíme nenávist a touhu zabít, vede nakonec k odsouzení sebe sama a k strašlivému pádu na zem.
Ježíšova identita – která je vyjádřena evangelistou slovy Já jsem to – odkazuje na jednotlivé texty Janova evangelia. Toto Já jsem to prostupuje Janovo evangelium od začátku až do konce. A nejen to, odkazuje na celý Starý zákon, především na Ex 3. Toto vše člověka přivádí k vlastní pravdě evangelia: Identita Ježíšova klade člověka před pravdu, před Toho, který je pravda. Ten, kdo naslouchá, ten je v pravdě, je pravdou. Ten, kdo odmítá naslouchat, ten není v pravdě a odsuzuje sám sebe.
Ježíš se určitě netváří jako vítěz. Opakuje své Já jsem to. Hledají Ježíše z Nazareta, ale hledají ho jako člověka, kterého chtějí zatknout a uvěznit, člověka, kterého chtějí přivést před soud. Nejsou schopni v něm objevit Pána. A to i přesto, že se tak blízko dotkli jeho moci, která se v něm skrývá. Nejsou schopni překonat vlastní negativní chápání a vnímání a nedbají na Ježíšovo laskavé tázání se.
Ježíš je neodsuzuje. Pouze zdůrazňuje rozdíl, který nakonec i jeho protivníci přijímají: Aby rozlišili mezi ním samotným a těmi, kteří ho následovali jako jeho učedníci. „Už jsem vám to řekl, že jsem to já. Hledáte-li mne, tyto nechte odejít.“ (Jan 18,8) Hledají toho, kdo mohl nést na sobě hříchy světa. Hledají toho, kdo by mohl s konečnou platností být obětním beránkem podle Mojžíšova Zákona. Hledají toho, kdo by měl zemřít podle proroctví Kaifáše – „Jeden musí zemřít, aby byl zachráněn celý národ.“ A Ježíš přijímá to, že bude zajat a že upadne do rukou těch, kteří jej dovedou až k naplnění toho, co bylo napsáno v Zákoně a Prorocích. Přijímá to z jediného důvodu: Aby zachránil všechny, které mu Otec svěřil.
Zatímco se zdá, že jsou to vojáci, kdo Ježíše zatýkají jménem své vlastní – vojenské – autority, ve skutečnosti je to Ježíš, který se nechá zatknout a přijímá roli beránka, vedeného na porážku. Je beránkem, který přijímá hříchy celého světa na sebe, aby mohl dát záruku spásy všem, kteří ho budou následovat. Je to spása pro ty, kteří jsou mu svěřeni Otcem.
Můžeme myslet na Jan 10, kde Jan medituje nad postavou dobrého pastýře. Když budeme číst tento jediný verš, můžeme jej nechat osvětlit právě slovy Janovy meditace o dobrém pastýři. Dobrý pastýř je ten, kdo dá život za své ovce. Pastýř je ten, kdo přijal za svůj hlavní úkol shromažďovat své ovce do jediného ovčince. Ale je také pastýřem těch ovcí, které do tohoto ovčince nepatří. Má přivést k jednotě i ty ovce, které jsou daleko – a to tak, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř.
Tento úryvek nám může pomoci prohloubit okamžik, kdy Ježíš stojí před Pilátem při svém odsouzení. Ale již nyní můžeme poznat, jak Ježíš sám vnímá mimořádné poslání, které na sebe přijal. Ježíš si je toho vědom, když se vydává do rukou vojáků: „Hledáte-li mne, tyto zde nechte odejít.“ Jestliže hledáte mne, pak hledáte beránka, který bude obětován za hříchy celého světa. Jestliže skutečně toho hledáte, pak jsem to já, dovolte, ať ti ostatní zůstanou svobodní – aby se tak naplnil příslib: „Z těch, které jsi mi dal, nenechal jsem zahynout nikoho.“

Nikdo není ztracen
Je důležité zakončit právě tímto! „Nenechal jsem zahynout nikoho.“ (Jan 18,9). Na jiných místech by Ježíš dodal – mimo syna zrady, tedy toho, kdo ji zosobňuje – Jidáše. Ale v Janově evangeliu vidíme jakousi stálou linii, která ukazuje na vstřícnost a otevřenost i vůči Jidášovi. Můžeme tuto nit pomalinku rozmotávat.
Už jsme ji zahlédli v otázce: Koho hledáte – může být čtena jako poslední příležitost, kterou Ježíš Jidášovi nabízí, aby v něm poznal Spasitele. Nyní komentář toho stejného Jana nám dovoluje setrvat v otevřenosti, a to i navzdory lidsky myslitelné naději. „Z těch, které jsi mi dal, nenechal jsem zahynout nikoho.“
V nepřehledné situaci Ježíšova zatčení, v přítmí, jen ve svitu loučí je Petr stižen starostí, jak přesně rozlišit přítele od nepřítele Ježíše. Jak rozetnout mečem ty, kteří jsou kolem Pána, a oddělit přátele od nepřátel. Z jedné strany je to ono napětí, které můžeme číst v srdci Ježíšově vůči univerzalitě spásy, vyjadřující jeho touhu „nenechal jsem zahynout nikoho“. A z druhé strany je zde Petrův postoj, který chce přesně rozdělit, rozlišit, rozhodnout: „Šimon Petr měl při sobě meč; vytasil ho tedy, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho.“ (Jan 18,10) Petr má zapotřebí ještě konverze – a to hodně hluboké konverze – a následující vývoj Petrova života po Kristově zmrtvýchvstání to ukáže s dostatečnou jasností v krásné řeči Petra s Ježíšem u Tiberiadského moře. Ještě nevstoupil zcela do takového vidění světa, které Ježíš v sobě nese. Ježíš nepřišel, aby odsoudil, ale spasil. Nepřišel, aby rozděloval, ale aby spojoval. Nepřišel, aby útočil na člověka – hříšníka, ale aby vzal na sebe hřích světa. „Zastrč meč do pochvy,“ říká Petrovi. Jakoby říkal – nepochopil jsi vůbec nic. Petrův postoj patří k těm napětím, kterým dnes říkáme integristická – je to postoj zcela vzdálený zkušenosti církve ve všech dobách a všech generací. Vždycky existovali tito zelóti, kteří usilovali o to, aby mohli a směli dělit lidi na ty, kteří „k nám“ patří, a ty, kteří „k nám“ nepatří, kteří si zaslouží nebo nezaslouží Ježíšovo milosrdenství.
V synoptických evangeliích Ježíš již vyčítal učedníkům, že svolávali z nebe oheň na Samaritány, kteří Ježíše nepřijali pod svoji střechu ve svých vesnicích. A také tam jim Ježíš odpověděl podobným způsobem, jako odpověděl Petrovi: „Zastrč svůj meč do pochvy.“
Jak je vůbec možné takové rozdělení mezi nejbližšími? Takové nepochopení? Jak může Ježíš odmítnout obranu proti útoku na svoji osobu? Proč Ježíš odmítá vražednou agresivitu Petrovu?
Odpověď najdeme v poslední části tohoto úryvku: „Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“ Je to tajemství, které zůstane člověku nepochopitelné. Je to tajemství utrpení, je to tajemství smrti, je to tajemství přítomnosti zla v tomto světě. Ježíš toto všechno přijímá: Je připraven pít kalich, který mu Otec dal. Ježíš nemá nějaké logické a snadno pochopitelné vysvětlení. Jediné vysvětlení je v jeho ochotě naplnit vůli Otce až do krajnosti. Je to jediná odpověď na utrpení, ke kterému směřuje. Je to jediná odpověď, kterou dává na otázku smrti. Je to jediná odpověď, kterou může dát, když vysvětluje to, co nechápeme: Proč se podrobuje vražednému násilí ze strany svých nepřátel.
A zde se dostáváme k místu, kdy nás začíná naše četba soužit a vnitřně bodat: Jako společenství věřících, jako společenství církve, ale také jako jednotlivci budeme přivedeni do okamžiku, kde nám zůstává toliko usedavý výkřik bolesti vůči nespravedlnosti, výkřiky nad naší nemožností se bránit, bolest nad nesmyslností, která se dotýká buď nás, nebo těch, kteří jsou nám blízko. Budeme přivedeni do okamžiku, kdy se budeme ptát, proč toto všechno ze strany Otce. Ale Ježíšův postoj jde za jakoukoliv hranici, kterou je možné nějak „následovat“, překračuje všechny naše možnosti nějakým způsobem v tomto Krista napodobovat. Je to postoj, který zcela přesahuje naše schopnosti a způsoby uvažování. Je to jedno jediné hledisko, které Ježíše prostupuje: Je to vůle Otce. Je to jistota, že vůle Otce je vůle všechny přivést ke spáse, je to Boží dobrota, která je zde všeobsahující. Přišel jsem proto, aby měli život a aby ho měli v hojnosti. Přišel jsem proto, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby se naplnila.
„Sláva Boží“, píše sv. Ireneus, „je člověk, který žije“. Jestliže se zcela člověk nesvěří vůli Otce, pak se začnou rodit všechny druhy pochybností, všechny rebelie. Ale ten, kdo se svěří Otci, bude mít jistotu, že Otec chce jeho život, jeho štěstí, radost v plnosti.
Proto, aby garantoval toto všechno, Ježíš přijal skutečnost svého zajetí, vydání se do rukou vojáků, nechal se svázat jako beránek nesený k oběti, na popravu, jako beránek, který bude přibit na dřevo kříže.


Text ke stažení naleznete ZDE.

Foto: Alena Rousová.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
25.5.2020 Letnice
11.4.2020 Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (7)
10.4.2020 Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (6)
10.4.2020 Kde chceš, abychom slavili velikou noc, naši Paschu?
9.4.2020 Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (5)



Náš tip

Na počátku nebyl koronavir, ale Bůh

Michal Altrichter

Text komentuje události duchovního života v kontextu koronaviru. Podstatná je Pánova vznešená přítomnost a hluboká zúčastněnost. Autor je přesvědčen, že žijeme v bezprostředním očekávání slavného Pánova příchodu a je nezbytné se na tuto událost připravovat…...
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Evangelizační úmysl Jáhni
Modleme se, aby jáhni, věrní službě Slova a chudým, byli pro celou církev živým znamením.
Národní úmysl Za kněze, řeholníky a řeholnice – ať na přímluvu sv. Radima je dostatek Božích služebníků i dalších lidí, kteří rádi nasazují svůj život pro Krista a službu druhým.
více »

Nejbližší akce

Jarní setkání pro zájemce o jezuitský řád


Pouť za nová povolání


Jáhenské svěcení Petra Hrušky SJ


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení pro řeholní sestry


Duchovní cvičení Anamnéza - mimořádní termín


Ignaciánská duchovní cvičení


Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


více »

Kalendárium

Návrat jezuitů do Prahy


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil