Články / Články Dnes je 26. 5. 2020  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Články

         A     A     A

Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (2)

Pondělí, 6.4.2020
Malý „seriál“ osobní přípravy na Velikonoce

Pavel Ambros

Podněty k zamyšlení na pondělí Svatého týdne od P. Pavla Ambrose SJ


Pondělí Svatého týdne

2. Identita mistra a identita učedníka (Jan 18,12–27)

Vezměme si následující úryvek Jan 18,12–27 a pozorně jej začněme pročítat.

LECTIO

Tu se četa s velitelem a židovští služebníci zmocnili Ježíše a svázali ho. Napřed ho vedli k Annášovi. Annáš totiž byl tchán Kaifáše, který byl v tom roce veleknězem. Byl to ten Kaifáš, který dal Židům radu: „Je lepší, když jeden člověk umře za lid…“
Šimon Petr a jiný učedník šli za Ježíšem. Tento učedník se znal s veleknězem, proto vešel s Ježíšem do veleknězova dvora; Petr však zůstal u dveří venku. Ten druhý učedník, který se znal s veleknězem, vyšel tedy ven, promluvil s vrátnou a přivedl Petra dovnitř. Vrátná se Petra zeptala: „Nepatříš také ty k učedníkům toho člověka?“
On odpověděl: „Nepatřím.“ Stáli tam sluhové a služebníci velerady, kteří si rozdělali oheň, protože bylo chladno, a ohřívali se. Také Petr u nich stál a ohříval se.
Velekněz se vyptával Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení. Ježíš mu odpověděl: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Já jsem vždycky učíval v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni Židé, a nic jsem nemluvil tajně. Proč se ptáš mne? Zeptej se těch, kdo slyšeli, co jsem k nim mluvil. Ti dobře vědí, co jsem říkal.“ Sotva to vyslovil, jeden ze služebníků velerady, který stál při tom, dal Ježíšovi políček a řekl: „Tak odpovídáš veleknězi?“
Ježíš mu odpověděl: „Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ?“
Annáš ho pak poslal svázaného k veleknězi Kaifášovi.

MEDITATIO

Je to úryvek poněkud delší než úryvek předcházející. Především musíme rozlišit různé části, abychom mohli lépe vstoupit do hloubky textu.
Pokusme se zjistit strukturu úryvku podle jednotlivých osob, které do děje vstupují. Máme zde především úvodní část, která evangelistovi slouží k tomu, aby popsal cestu od zahrady až po palác Annáše. Úvod se vztahuje zčásti k Ježíši, zčásti odkazuje na Petra a nejmenovaného učedníka, který přesto znal rodinu nejvyššího velekněze (Jan 18,12–16).
Vzápětí po tomto úvodu následuje první rozhovor. Lehce si povšimneme, že se netýká Ježíše, ale Petra. Text splétá dohromady výslech Ježíšův s trojím výslechem Petra s jeho důsledky.
První Petrův výslech (Jan 18,17–18) spočívá v otázce, Petrově odpovědi a pak v krátkém komentáři evangelisty.
Po tomto „výslechu“ vrátné vstupujeme dovnitř paláce, kde se nám otevírá výslech Ježíše, který vede Annáš. Jedná se o velice pozoruhodný výslech. Nezdá se, že je to součást oficiálního procesu vedeného proti Ježíši. Jedná se o výslech, který bychom nazvali dnes – pozvání k podání vysvětlení. Ale tato část je zakončena velmi agresivně – políčkem. Budeme moci určit literární jednotu, která je dobře patrná od Jan 18,19 do Jan 18,23, kde ve středu stojí výpověď o políčku, který dal Ježíšovi služebník velerady.
Poté následuje krátká věta, ve které evangelista zmiňuje cestu Ježíše od Annáše ke Kaifášovi. A následují dva krátké Petrovy výslechy, které se táhnou až do rána (do zpěvu kohouta, Jan 18,24–27).

Jako beránek
Vezměme úryvek od začátku. Již jsme si povšimli, že zde můžeme hovořit o nevinném beránkovi, který – poté, co byl svázán – je veden na jatka k zabití:

Tu se četa s velitelem a židovští služebníci zmocnili Ježíše a svázali ho…

Je to obraz uvězněného člověka. Biblický obraz, který nám vytane na mysli při čtení této věty, je obraz Izáka. Biblický kontext, ke kterému se můžeme odvolat, je Abrahámova cesta na horu Moria, kde sváže svého syna Izáka a připraví ho k oběti, se vším tím, co se děje v Abrahámově srdci, ale také v samotném jádru vnímání a cítění Izáka.
Je zde patrná vzájemná intimita prožívání mezi otcem a synem. Je to Abrahám, který svého syna svazuje, je to syn, který se nechá svázat. Vůle Otce a vůle Syna jsou vzájemně spojeny v oběti, kterou na oltář přinášejí.

Napřed ho vedli k Annášovi.

Je Beránkem, který je veden před velekněze k oběti, můžeme říci, oběti, kterou může vykonat toliko velekněz.
Odkaz na Annáše má pouze ten význam, že ukazuje na to, že je Kaifášovým příbuzným – a ten je toho roku veleknězem. Sám byl veleknězem, ale Kaifáš je v tomto roce v úřední roli velekněze. Proto jej můžeme vidět jako obraz na pozadí obětování beránka rukama nejvyššího kněze, který – aniž by to věděl, pronesl proroctví:

Annáš totiž byl tchán Kaifáše, který byl v tom roce veleknězem. Byl to ten Kaifáš, který dal Židům radu: „Je lepší, když jeden člověk umře za lid…“

Vysvětlující poznámka evangelisty zemřít ve prospěch někoho má již bohatý teologický obsah, dotýkající se povahy oběti: syn se obětuje ve prospěch lidu, za spásu vyvoleného národa. Tento soteriologický, spasitelský kontext, stálý poukaz na přinášení spásy, je středem pozornosti: oběť Syna se uskutečňuje rukama nejvyššího kněze. Oheň, který spaluje tuto nevinnou oběť, je ohněm lásky, je to oheň, který vyrůstá z touhy jíst tento velikonoční pokrm, „jíst ho s vámi“. Je to oheň, který hoří z touhy být spásou lidu, být zosobněním spásy. A je to oheň, který spaluje oběť, kterou Syn dává sám od sebe podle vůle Otcovy.

Oheň mistra a oheň učedníka
Je třeba si být vědom tohoto stálého odkazování na oběť s výslovným odkazem na oheň, abychom porozuměli vztahu mezi vnitřním žárem, který prozařoval Mistra, a ohněm, u kterého se ohříval Petr. Opakovaně se vrací obraz: Petr stál u ohně a ohříval se. Nebyl to oheň, který je bytostně spjat s obětí. Byl to oheň, ve kterém můžeme vidět postupně pronikající zvlažnění a zbavování se vnitřní sounáležitosti s Ježíšem. Petr intuitivně hledal tento přirozený oheň jako náhradu za to, co mu unikalo pod prsty. Unikal před ohněm, který by se dotkl v hloubce srdce jeho samotného. Petrův oheň a žár není dostatečný k tomu, aby spálil sám sebe jako oběť, kterou přinese ve spojení s Tím, který se nabídl jako dokonalá oběť za všechny. Neviděl v sobě tuto velkou příležitost, kterou mu Bůh nabídl a daroval. Přehlédl ji, nedohlédl jejího dosahu a síly. Petr hledá vnější oheň, který by jej nějak vnějškově utěšil, který by mu napomohl přežít tíživou noc, noc, kterou nemohl překonat jinak než s pomocí tohoto ohně, který rozžali Ježíšovi protivníci. Petr to bude muset zanedlouho přiznat jako svoji nejhlubší zradu.

Šimon Petr a jiný učedník šli za Ježíšem.

V Petrovi však existuje ona velká touha následovat Ježíše. Následoval ho, ale jak si toho velmi přesně všiml evangelista, jeho následování nebylo ještě následování Ježíše, které ho bude stravovat zevnitř jako oheň, který stravoval Ježíše v touze naplnit vůli Otce a v Duchu a pravdě jíst velikonočního beránka, projít si svými Velikonocemi, projít svojí osobní Paschou.
Scéna nám navíc dává poznat ještě jiného učedníka, jehož jméno nám zůstává utajeno. Nevíme, kdo to byl. Snad učedník, kterého Ježíš miloval, ale přesně to napsáno není. Ale to nám umožní lépe si všimnout toho, že Petr je zároveň uvnitř i mimo to podstatné. A toto „být vevnitř a zároveň být mimo“ je z jedné strany až trochu komické konstatování, z druhé strany ukazuje také na Petrovu osobu. Petr, který je tak impulzivní, že je schopen useknout pravé ucho Malchovi, je také Petrem nestálým, který není s to až do konce sdílet s Ježíšem do celé hloubky jeho úděl. Něco mu vevnitř brání. Jestli je to on sám – pravděpodobně ano – však ani sám přesně neví. Jedná se o něco, co ten druhý učedník nemá, protože hoří jiným ohněm lásky, nese v sobě docela jiný typ zanícenosti pro Ježíše a spásu, která mu umožňuje vstupovat a vystupovat v následujících dějích svobodně, plně svobodně. Petr není dostatečně svobodný. Je to skutečně tak, jak o tom mluví Jan 10, kde hovoří o ovcích, které vstupují a vycházejí branou k němu jako dobrému Pastýři („Všechny své ovce vyvede. Jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas“ Jan 10,4). Tento učedník má takovou důvěru k Ježíši, že s ním má stálé spojení, je v nepřetržitém napojení na něj – a to i tehdy, je-li plně zaměstnán pozorností, kterou musí věnovat nepřátelům svého Mistra.
Tento anonymní učedník v každém případě umožní Petrovi, aby vstoupil zároveň s ním – ne do samotného vnitřku paláce, nýbrž alespoň dovnitř dvora (či podloubí). Tento učedník je tajemný, nemá jméno. Mnozí exegeté ztotožňují tohoto učedníka s oním učedníkem, kterého Ježíš miloval, který běží ke hrobu spolu s Petrem, přichází jako první, ale zastaví se a nechává Petra vstoupit do hrobky jako prvního, aby nechal jemu jako prvnímu objevit prázdný Ježíšův hrob. Ve skutečnosti zůstává mnoho tajemného, podobně jako je mnoho nevysvětlitelného v celém vyprávění o Kristově utrpení a vzkříšení v tomto čtvrtém evangeliu.

Tento učedník se znal s veleknězem, proto vešel s Ježíšem do veleknězova dvora; Petr však zůstal u dveří venku. Ten druhý učedník, který se znal s veleknězem, vyšel tedy ven, promluvil s vrátnou a přivedl Petra dovnitř.

A vlastně díky této známosti a protekci vznikají Petrovi problémy. Není ještě zralý k tomu, aby mohl vejít dovnitř, tzn. do toho prostoru, ve kterém se nachází Ježíš, aby ukázal svoji ochotu obětovat se jako obětní dar za spásu lidí. Jemu zatím „dávají zabrat“ první nepříjemné otázky, docela mírný „výslech“, kterého se mu dostává z úst vrátné. I to mu stačí k tomu, aby jej zachvátila nejistota a strach:

Vrátná se Petra zeptala: „Nepatříš také ty k učedníkům toho člověka?“

Vrátná si není jistá. Je proniknuta pochybnostmi. Petr však je zcela v područí strachu, strach ho zcela ovládl a zvítězil nad ním, takže je schopen věty, která jakékoliv pochybnosti a nejistotu vylučuje: Ne, nejsem to já. Tak odpovídá Petr. Na otázku – Ty jsi jeho učedník? – odpovídá – nejsem.

„Jsem“ a „nejsem“
Ježíš před hordou vojáků (viděli jsme, jak se k němu kohorta přiblížila) je vztyčený, vzpřímený, pokorně důstojný a vydává se dobrovolně do rukou těch, kteří jej přicházejí zatknout. Nemá vůbec strach nebo obavu vyjevit svou totožnost: Já jsem to. Petr je protikladem k Ježíšovu postoji.

On odpověděl: „Nepatřím.“ Stáli tam sluhové a služebníci velerady, kteří si rozdělali oheň, protože bylo chladno, a ohřívali se. Také Petr u nich stál a ohříval se.

Zastavme se na chvíli u tohoto Petrova „nejsem“. Petr před nepříjemnými otázkami obyčejné vrátné, která reprezentuje toho posledního člověka v paláci – nemá žádnou „moc“ nebo prostředky, kterými by mohla Petra zastrašit, může mu pouze znepříjemnit život – utíká tím, že popírá svoji identitu Kristova učedníka. A to je velké Petrovo omezení.
Celý text tak začíná nabírat zcela odlišný směr. Jako jsme prozatím mohli hovořit o Ježíšově oběti, o jeho vydání se za oběť, o Ježíšově dispozici, jeho ochotě dát svůj život za spásu lidí, tak od této chvíle vidíme, jak se evangelista zaměřuje na otázku následování Ježíše učedníky. Kdo je vlastně ochoten přihlásit se k tomu, že jeho tvář je tváří Kristova učedníka? Pro koho je vlastní identitou následování Krista v ochotě obětovat sebe? Učedník a apoštol je ten, kdo se obětuje tak jako Beránek Boží, který nese na sobě hříchy světa, ale který také přišel na tento svět, aby všechno shromáždil pro svého Otce a pro jeho plán spásy světa. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jednorozený Syn, který je od počátku až do nynějška v Otcově náruči, ten nám o tom vyprávěl.

Riziko mučednictví
Být Ježíšovým učedníkem, být učedníkem takového Mistra, který čerpá vlastní poznání přímo ze zdroje božství, protože je stále obrácen svojí tváří k tváři Otce, s sebou nese rozhodnutí vstoupit na pole, kde se dotýkáme rizika mučednictví, života, který jde vědomě vstříc smrti. Když si toto uvědomíme, připadne nám to nutně neuvěřitelné a veliké. Takovýto způsob jednání je určitě něco, co se jen těžko může srovnat s ideály, které na tomto světě máme.
Výslech Annáše, který se Ježíše dotazuje velmi zřetelně na okolnosti jeho působení, spočívá právě na tomto vyjasnění.

Velekněz se vyptával Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení.

První otázka se týká jeho učedníků, je to vlastně ta otázka, kterou dala vrátná Petrovi:

Nepatříš také ty k učedníkům toho člověka?

Annášův výslech chce zjistit totožnost učedníků. Má to být Ježíš, který sám „prozradí“ své, který ozřejmí, kdo je jeho učedníkem. Ježíš sám definuje toho, kdo je jeho učedníkem: je to ten, který si je vědom, že ne sám ze sebe má sílu nebo že sám od sebe má možnost říci, že je učedníkem, že se jím stal. Pramen učednictví je skryt v hloubce tajemství Boha samého. V Ježíšových slovech máme samotné srdce celého úryvku:

Ježíš mu odpověděl: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Já jsem vždycky učíval v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni Židé, a nic jsem nemluvil tajně.“

To jsou tvrzení, která je třeba vzít jedno po druhém, abychom se pokusili porozumět jejich smyslu.
Ježíš podtrhuje především jednu věc: Já jsem mluvil.
Sloveso lalein – mluvit, je docela běžné slovo, které ukazuje na hovor, mluvení, řeč. Ale v Novém zákoně a ještě více u Jana toto obyčejné slovo má důležitý a bohatý teologický obsah, protože Boha nikdo nikdy neviděl a nikdo ho neslyšel, ale nám to zjevil jeho jednorozený Syn. Jednorozený Syn Boží je Boží Slovo, které se obrací ke světu. Všechno to, co chtěl Bůh říci, se soustřeďuje do Slova, které se stalo v Ježíši Kristu tělem. On je verbum adbreviatum, všezahrnující Slovo Boží. Proto je také zjevením vůle Boží. Nemáme jinou možnost, jak ji poznat, než se vydat na cestu za Ježíšem z Nazareta. Slovo Ježíše Nazaretského je tedy pro nás slovem samotného Boha.

Já jsem mluvil

Ten, který od věčnosti spočívá na klíně Otce, nám vyprávěl o Božích tajemstvích, o Božích úmyslech a záměrech. A dělal to ve světě zcela otevřeně.
Nejedná se o nějaké skryté tajemství, které je určeno toliko pro úzký kruh zasvěcenců, jak to bylo běžné u různých gnostických skupin, které vždy předtím, než jim bylo něco řečeno, musely prodělat složitý zasvěcovací rituál, aby mohly znát Boží tajemství. Ne, Ježíš říká:

Já jsem mluvil k světu veřejně.

Ježíš toto hovořil k světu. Proto jsem přišel na svět, říká Ježíš při procesu před Pilátem.
Předmětem Boží pozornosti je tento svět, tak, jak je. Není to soud negativní, který Otec nad světem vyslovuje. Svět se stává něčím záporným pouze tehdy, jestliže odmítá Slovo, jinak pohled na svět je velmi přívětivý. Není tedy nic negativního na tomto světě jako takovém, ve světě, který vidíme v jeho materiálnosti. Vždyť Slovo přišlo do tohoto světa a světlo zazářilo v temnotách. A jestliže jako takové zůstaly, přestože světlo zde již zazářilo, stalo se tak proto, že nebyly přijaty. Kdyby světlo bylo přijato, byl by svět ozářen světlem, které přichází od Boha, a proto by temnoty žádné nezůstaly.
Já jsem mluvil k světu. Ježíš neříká v této své první odpovědi, že mluvil k židovskému národu, jak to říká hned vzápětí při druhé odpovědi. Jeho první odpověď se týká celého světa. Odkazuje své slovo celému stvoření. Jeho první odpověď rozeznívá duch knihy Genesis. Odkaz na stvoření je výslovný. Mluvil jsem k světu veřejně, aby se nikdo nemohl vymluvit či omlouvat, že mne neslyšel. Světlo září. Pouze ten, kdo má strach, se před světlem skrývá. To však neznamená, že světlo, které je Ježíšem dáno celému světu, není dáno k dispozici všem, i těm, kteří jsou v temnotách.
Ježíš pak pokračuje:

Já jsem vždycky učíval v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni Židé.

Mluvil jsem ke světu, ale obrátil jsem se rovněž ke všem Židům: v synagóze a Chrámu, ve dvou místech, kde se shromažďují, aby slyšeli slovo Boží. A znovu potvrzuje ještě jednou veřejný charakter svého poselství:

A nic jsem nemluvil tajně.

Poselství svěřené církvi
Odpověď je pravděpodobně vytvořena evangelistou jako vnitřní polemika proti těm, kteří přespříliš zdůrazňují víru a důvěru v privátní zjevení – proti falešným mystikům nebo těm, kteří se za mystiky svévolně vydávají. Byli vždy v církvi přítomní, a to od samého počátku dějin církve. Irenej, velký církevní otec konce 2. století, je znal velmi dobře. Cesta soukromých zjevení byla velkým rizikem vedoucím k herezi a rozdělení církve, které však byl svěřen veřejně poklad víry.
Proto se nyní z Ježíše stává tazatel: Proč se ptáš mne? Všechno, co jsem učil, jsem již svěřil do rukou svých učedníků. Všechno to, co jsem přijal od svého Otce, jsem svěřil společenství věřících, církvi. Oni to jsou, kdo mohou svědčit v můj prospěch. Proto se mě neptejte, ale ptejte se jich.
Nejsou nějaké přímé linky, všechno přichází prostřednictvím učedníků, kteří konkrétně tvoří církev. Nemůžeme nijak vystoupit z tohoto zprostředkování církve, komunitní povahy víry a tradice tím, že by se vytvořil nějaký přímý a bezprostřední kontakt s transcendentální Boží skutečností. Ježíš je v tomto ohledu velmi přesný:

Zeptej se těch, kdo slyšeli, co jsem k nim mluvil. Ti dobře vědí, co jsem říkal.

Netýká se to výslovně těch, kteří byli očitými svědky těchto událostí – kteří by toto všechno viděli, ale týká se to těch, kteří o tom slyšeli, kteří naslouchali vevnitř slovu, přijali jej za vlastní, totiž Ježíšovo Slovo, a proto jsou si vědomi toho, co jim Ježíš řekl a co jim říká.

Ti dobře vědí, co jsem říkal.

Oni vědí. Toto sloveso je velmi důležité, protože v sobě nese ujištění, že učedníci si jsou vědomi toho, co Ježíš říkal. K poznání nauky, k poznání pravdy a k poznání toho, co Bůh zamýšlí a co je skryto v Bohu samotném, je třeba přijmout poselství, které je zvěstováno učedníky Ježíše z Nazareta.
Může se stát, že již v tomto okamžiku se může naše meditace změnit v jistý druh sklíčenosti srdce, protože otevře diskuzi nad některými našimi jistotami, které snad nosíme v sobě, když se zamýšlíme nad tím, co je základem naší modlitby a naší křesťanské praxe. Opíráme se o intuice, vývody anebo o soukromá zjevení, která se před ničím nezastaví a nevytvářejí žádné spojení s církví?

Riziko identity bez páteře
Této Ježíšově odpovědi zcela protiřečí podlézavá a bezpáteřní odezva služebníků velerady. Tito služebníci mají zcela osobité pojetí vlastní identity. Můžeme říci, že se jedná o servilní lidi, služebníky, kteří se takovým způsobem ztotožňují se svým nadřízeným, že ztrácejí vlastní totožnost. Cítí se být zasaženi do živého, protože se před ně postavil někdo, kdo odpovídá v síle vlastní důstojnosti, a tak narušuje předpokládaný průběh výslechu, vedený jejich „pánem“.
Snad můžeme rovnou porovnat reakci tohoto služebníka se způsobem odpovědi Petra v zahradě při Ježíšově zatýkání. Také zde se cítil být Petr zasažen do živého, proto ihned sáhl po meči, aby svého Mistra a Pána chránil. V jednom i druhém případě vidíme služebníka, který vyjadřuje svoji loajalitu způsobem servilním. A Ježíš ani jeden z těchto způsobů neposvěcuje – nepřijímá je. Nepřijímá tento způsob Petrovy služby, když se rozhoduje bránit jej mečem. Je zřejmé, že nyní nemůže nevstoupit do kontaktu se služebníkem, který odhaluje svoji identitu a zároveň svoji vnitřní nesvobodu.

Gesto služebníka nám dovoluje nyní objasnit smysl úryvku. Zatímco synoptická evangelia se brání mluvit o slovní a fyzické agresivitě k Ježíši ze strany velerady, Jan podává svoji syntézu, když se pro něj stává políček středem celého úryvku. Políček je vždy znamením urážky par excellence. Dát někomu políček neznamená nic jiného, než někoho vyzvat na souboj. Není nic více ponižujícího, než někomu dát políček. Když tedy služebník Ježíše uhodil po tváři, chtěl jej ponížit na nejvyšší míru, zbavit jej důstojnosti, strhnout ho na rovinu jednání a uvažování, ve které se sám pohyboval, a tak před očima všech Ježíše ponížit – protože před očima všech ukázal na svoji důstojnost.
Služebník ve své zaslepenosti si samozřejmě nemůže povšimnout toho, že když se takto chová, ve skutečnosti jenom ještě více zdůrazní Ježíšovo rozhodnutí a volbu, kterou před tím udělal. Ten postoj, který snad nejkrásněji vyjádřil apoštol Pavel v listě Filipanům: „On, ačkoliv měl božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Flp 2,6–8). Ve skutečnosti tento políček služebníka velerady otevírá čtenářům oči před nepochopitelným tajemstvím, které se odhaluje v osobním příběhu Ježíše Krista. Viděli jsme, jak si byl hluboce vědom své božské důstojnosti a jak přesto se nechává spoutat a vláčet – jako skutečná oběť označená před nejvyšším veleknězem. A nyní můžeme jen potvrdit, že oběť, která se již začíná naplňovat v gestu tohoto služebníka, Ježíše ještě více připoutává k jeho úkolu, k tomu, aby ji dokonal. Služebník neví, koho má před sebou, ale věřící, který čte tento úryvek, to ví a nemůže se proto cítit hluboce nezasažen – přímo do srdce, když se na Ježíšův postoj zadívá. V jednom okamžiku se mu před očima mihne Ježíšova odhodlanost přijmout toto ponížení od lidí. Jakákoliv zvědavost či povrchní všetečnost je nejen povrchní, ale i nebezpečná.

Proč mě biješ?
Zakončíme komentářem svatého Augustina, který objasňuje políček, který Ježíš dostal od veleknězova služebníka. Augustin se ptá způsobem, kterým se může ptát každý z nás. Je to otázka, která se i dnes velmi často opakuje: Je zde viditelný rozpor mezi Ježíšovým rozkazem, který nacházíme v jeho horské řeči: „Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou“ (Mt 5,39), a Ježíšovou odpovědí služebníkovi. Poslouchejme Augustina, jak komentuje tato slova.

Sotva to vyslovil, jeden ze služebníků velerady, který stál při tom, dal Ježíšovi políček a řekl: „Tak odpovídáš veleknězi?“
Ježíš mu odpověděl: „Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ?“

Mohla být dána pravdivější, sladší a správnější odpověď? Je to odpověď toho, o kterém prorok předpověděl:

„Přepásej mečem svá bedra, reku, ve své kráse a velebnosti vyjeď, úspěšně táhni vpřed a panuj pro pravdu, pro právo utlačované, neboť tvá pravice tě úžasně povede.“ (Žl 44,5; Augustin, Homilie 113).

Jestliže uvažujeme nad tím, kdo byl ten, koho fackovali, kdo z nás by nechtěl, aby služebník byl stráven ohněm z nebe nebo aby se pod ním nepropadla země, nebo dokonce aby nebyl dán do rukou ďábla, a ten aby mu vyměřil alespoň stejný trest, nebo ještě těžší? Což to nemohl nařídit silou ten, který má moc Stvořitele celého světa? Ale on dal přednost tomu, aby nás naučil trpělivosti, se kterou ve světě vítězí. Někdo by mohl namítnout: Proč Pán neudělal to, co sám nařídil? Přece nemusel odpovědět tak, jak odpověděl, ale mohl nastavit i druhou tvář? Ale musí stále opakovat to, co bylo tak pravé, sladké a spravedlivé? On nejenže nastavil druhou tvář, aby byl zasažen, ale nabídl celé své tělo, protože na sebe vzal kříž. Tímto způsobem nás chtěl naučit to, co je nejdůležitější, a to je potřeba aktualizovat jeho velká přikázání trpělivosti ne pouze tělesně, ale především v postoji srdce. Může se stát, že někdo fyzicky, tělesně nastaví druhou tvář. Ale daleko lepší je tady odpovědět mírností a pokojným tónem, ochotně snést s klidnou duší ještě věci mnohem těžší. Blahoslavený je však nepochybně ten, kdo trpí nespravedlivě pro spravedlnost. Ten může vpravdě říci: Mé srdce je připraveno, Bože, mé srdce je připraveno. A může také dodat: Zazpívám ti a budu tě chválit, jako to udělali Pavel a Silas, když byli vrženi do temnot vězení.

Božská sladkost
Augustin činí závěr, že vláda a panování jako takové musí být založeny na pravdě, mírnosti a spravedlnosti. Takže pokaždé, když se jedná o pravdu, mírnost a spravedlnost, je zcela legitimní odpovědět, ale rovněž s mírností, aby se bránila pravda a spravedlnost. Můžeme proto přijmout, že důsledky této odpovědi obsahují oběť ještě větší. Věřím, že tento pohled, který objevil Augustin, je pro nás dnes velmi aktuální. Vždycky je otázkou: Jak se máme chovat vůči nespravedlivým výtkám nebo před nespravedlivou agresí? Je třeba také v tomto případě mít odvahu, jakou měl Ježíš: Žádat důvody tohoto neočekávaného násilí. Za předpokladu, že toto všechno se nestalo se stejnou agresivitou, s kterou pravděpodobně byla tato agresivita dokončena. Je třeba v prvé řadě tuto agresivitu obrátit ve sladkost a pak se odvolat na práva pravdy a spravedlnosti. Jinak se odvolává násilí na násilí a vše bude uzavřeno do bludného kruhu.
Jestliže pozorně čteme text, přiblížíme se spíše k jakési sladkosti, která je v textu obsažena. Je to mimořádná vnitřní lahodnost, která se nás může postupně zmocnit. Ježíš, který rovněž brání důstojně vše, co vyhlásil před veleknězem, činí tak s mimořádnou jemností tváří v tvář služebníkovi a téměř ho provokuje, aby vyšel ze svého otroctví a nabyl důstojnosti, která je vlastní tomu, kdo svědčí o pravdě a o sobě samém jako osobě, která relativizuje požadavky autority, která se ukazuje jako direktivní.
Jestliže nyní čteme s větší pozorností text, snad se nám bude jevit ještě jasnější než předtím:

Sotva to vyslovil, jeden ze služebníků velerady, který stál při tom, dal Ježíšovi políček a řekl: „Tak odpovídáš veleknězi?“

Nejvyšší velekněz nemá v úmyslu přijmout jiného prostředníka než sám sebe.
Služebník objevil proto Ježíšův „hřích“, totiž to, že v této výměně vychází najevo, že jej Ježíš zve k tomu, aby se přiblížil osobně ke svědectví křesťanského společenství, a tak objevil pravdu. Je vůbec možné, aby nejvyšší velekněz musel projít tímto svědectvím křesťanského společenství, aby objevil pravdu? Právě zpochybnění této autority je to hlavní, co vidí služebník v Ježíšově odpovědi. Služebník nevidí nějakou nutnost či požadavek, aby nejvyšší velekněz harmonizoval svoji osobní pravdu s pravdou společenství, kterému předsedá. Servilní člověk zcela vystupuje ze společenství, protože uznává toliko autoritu absolutní hlavy. My však víme, že uvnitř církve existuje reciprocita mezi tím, kdo křesťanskému společenství předsedá, a společenstvím samotným. Toto spojení je garantováno jedině Duchem svatým. Je to Duch svatý, který dává záruku nerozlučitelného spojení mezi tím, kdo předsedá společenství věřících, a mezi společenstvím věřících jako takových. Ne ve smyslu moderní demokracie, která uznává autoritu pouze toho, kdo je vyvolen zespodu hlasováním, ale ve smyslu mystickém, tak jak to nahlíží Nový zákon a církevní otcové, kteří chápou tělo Kristovo jako tělo jediné, v němž každá část – či lépe řečeno každý člen, má svoji specifickou funkci, kterou vykonává legitimně pouze tehdy, je-li spojen s celkem těla. Není legitimní na základě konsensu společenství věřících, ale díky sdílení téhož Ducha, který je v tomto společenství přítomný.
Servilní vztah, který měl služebník ke svému nadřízenému, mu nedovoloval pochopit novost, kterou Ježíš přinášel. A proto mu Ježíš chtěl pomoci.

Ježíš mu odpověděl: „Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ?“

Vlastní zlo spočívá v ne rozličnosti, ale v rozdělení. Ježíš podtrhuje právě existenci spojení – dominia: Nechte svědčit pravdu, a také vy poznáte obsah mého učení. Nechte svědčit pravdu těch, ke kterým jsem mluvil veřejně, otevřeně, aniž bych něco zakrýval.
Je to požadavek prvotní církve, těch, kteří uvěřili v Krista, který vznáší vůči celému izraelskému národu, ale především k jejich uznávaným autoritám, které – podle nich – si nenechaly Ježíšovu pravdu ani představit, ani se nenechaly poučit.

Annáš ho pak poslal svázaného k veleknězi Kaifášovi.

Nesete tento poklad v hliněných nádobách.
Toto všechno Ježíšovi učedníci předávali, ale s bázní a třesením. To vynikne zvláště viditelně v osobní situaci Petrově. Bezprostředně poté, co začalo být od učedníků toto požadováno – od těch, kteří naslouchali slovu, tedy od společenství věřících – od té chvíle se setkáváme kontinuálně s lidskou slabostí těch, kteří tvoří toto společenství. A to je závěr úryvku.
Když Annáš Ježíše vyslechl, poslal jej ke Kaifášovi, nejvyššímu veleknězi (a tento obraz, který je s Ježíšem spojen, můžeme sledovat až ke Golgotě), evangelista říká:

Šimon Petr stál u ohně a ohříval se. Řekli mu: „Nepatříš také ty k jeho učedníkům?“ On zapíral: „Nepatřím.“ (doslovně: „Nejsem“!)

Podruhé se můžeme setkat s tímto velmi důrazným popisem neschopnosti Petra přihlásit se k tomu, že je Ježíšovým učedníkem. Říká své nejsem.
Petrova zbabělost má co do činění s požadavkem, který Petr ukázal při poslední večeři – dát život za svého Pána, ale i gestem, které Petr ukázal v zahradě, když vytáhl meč proti těm, kteří se chtěli Ježíše zmocnit. Když je však Ježíš zatčen a svázán, když jej Ježíš nevidí, Petr již nemá onu sílu. Nemá sílu ani k tomu, aby se přihlásil k tomu, že je jeho učedníkem.
Jen se zde ověřuje to, co mu sám Ježíš řekl: Beze mě nemůžete dělat nic (Jan 15,5).
Nejdříve jsme viděli velkou důstojnost křesťanského společenství jako nositele svědectví o pravdě – před nejvyšším veleknězem. Nyní naopak shledáváme křehkost členů tohoto společenství, kteří bez Krista – v okamžiku, když je ponížen a poražen, nemají sílu svědčit ani o tom, že byli a jsou jeho učedníky.
Je skutečná noc. Okamžik, kdy vládce temnot přebírá vládu. Je to období, ve kterém – jak upřesňuje Lukáš – Satan žádá Boha, aby třídil učedníky, jako se třídí zrno od plev. Ale je to doba, v níž Petr – podle Lukáše – pocítí sílu Ježíšovy modlitby: „Šimone, Šimone, Satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici, ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla“ (Lk 22,31–32).
Toto za tebe, které nacházíme v Lukášově evangeliu, nenacházíme výslovně u Jana. Snad bychom mohli číst paralelně Jan 21,18, kde se setkáváme s trojí otázkou k Petrovi. Přesto se mi však nezdá, že je zcela mimo správné zásady exegeze, když zde užijeme úryvek z Lukášova evangelia, abychom porozuměli osobní situaci Petrově, jak nám ji Jan líčí.
Petr se nachází uprostřed noci a je tříben těžkou zkouškou, kterou si na Bohu vyžádal Satan. Ještě se ho nedotkla síla modlitby, kterou se Ježíš za něj modlil v jeho prospěch. Víme, že nezapírá pouze jedenkrát, ale třikrát. Číslo tři není, jak víme, pouze hlavní číslo, suma, počet, pořadí – jedna, dvě, tři – ale je také číslem symbolickým: Ukazuje přesně situaci, ve které se Petr nachází. Zde můžeme vidět pro Janovo evangelium typickou jistou míru symbolismu, která se uchovává stále v křesťanském společenství.
Můžeme se odvolat na dva důležité papežské dokumenty, které se zabývají tzv. petrínskou službou v církvi. Tak se například ptá papež Jan Pavel II. svých spolupracovníků na poslední smysl evangelia Lukášova, který jsme právě citovali a který pak dále pokračuje: „Ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry“ (Lk 22,32).
Služebník velekněze toto nedovedl pochopit. Ježíš se pokusil dát mu to porozumět, a snad to dává i trochu lépe pochopit nám, kteří budeme meditovat tento úryvek. A můžeme zakončit třetí otázkou, která směřovala k chudáčkovi Petrovi:

Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, kterému Petr uťal ucho, řekl: „Copak jsem tě neviděl v zahradě s ním?“ Petr to však znovu zapřel.

Vrací se do zahrady. Je to zahrada pokušení. Víme, že v zahradě Ježíšova pokušení odpověděl Ježíš tak, že řekl: Já jsem to. Vyznal veřejně, kdo je.
Spojení s tím, co se stalo v zahradě, slouží evangelistovi k tomu, aby podtrhl s větší jasností rozdílnost mezi odvahou Ježíšovou, která vyznává svoji vlastní identitu tváří v tvář riziku vězení a smrti, a ustrašeností Petrovou, který se před stejnou provokací roztřese, podlehne panice a nakonec zcela padá.

Petr to však znovu zapřel.

Dotýká se samého základu. Dotýká se svých hranic, toho, co nezmůže, svého hříchu, vlastní podoby obrácení, toho, jak se konkrétně obrácení konečně přibližuje.

V tom právě kohout zakokrhal.

V Lukášově evangeliu je to pohled Kristův, který se dotkne Petra a obdarovává ho darem slz. Jan odkazuje na kohouta – na Ježíšovo slovo, na jeho příslib. Zpěv kohouta nám dovoluje se setkat s Petrem, který se nyní, uprostřed noci, dotýká svých hranic. A to mu otevírá srdce ke světlu rána – k naději zmrtvýchvstání.


Text ke stažení naleznete ZDE.

Foto: Alena Rousová.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
25.5.2020 Letnice
11.4.2020 Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (7)
10.4.2020 Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (6)
10.4.2020 Kde chceš, abychom slavili velikou noc, naši Paschu?
9.4.2020 Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (5)



Náš tip

Na počátku nebyl koronavir, ale Bůh

Michal Altrichter

Text komentuje události duchovního života v kontextu koronaviru. Podstatná je Pánova vznešená přítomnost a hluboká zúčastněnost. Autor je přesvědčen, že žijeme v bezprostředním očekávání slavného Pánova příchodu a je nezbytné se na tuto událost připravovat…...
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Evangelizační úmysl Jáhni
Modleme se, aby jáhni, věrní službě Slova a chudým, byli pro celou církev živým znamením.
Národní úmysl Za kněze, řeholníky a řeholnice – ať na přímluvu sv. Radima je dostatek Božích služebníků i dalších lidí, kteří rádi nasazují svůj život pro Krista a službu druhým.
více »

Nejbližší akce

Jarní setkání pro zájemce o jezuitský řád


Pouť za nová povolání


Jáhenské svěcení Petra Hrušky SJ


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení pro řeholní sestry


Duchovní cvičení Anamnéza - mimořádní termín


Ignaciánská duchovní cvičení


Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


více »

Kalendárium

Návrat jezuitů do Prahy


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil