Články / Články Dnes je 5. 12. 2020  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (6)

Pátek, 10.4.2020
Malý „seriál“ osobní přípravy na Velikonoce

Pavel Ambros

Následující myšlenky na Velký pátek připravil P. Pavel Ambros SJ


Pátek Svatého týdne – Velký pátek

6. Tajemství nové Evy
Znovu můžeme číst Jan 19, 25–37:

LECTIO

U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“ A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: „Žízním.“ Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: „Dokonáno je.“ Pak sklonil hlavu a skonal.

Protože byl den příprav, takže mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu - tu sobotu totiž byl velký svátek, požádali Židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati. Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda.

Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili. To se stalo, aby se splnil výrok Písma. ’Ani kost mu nebude zlomena’. A na jiném místě v Písmě se říká: ’Budou hledět na toho, kterého probodli’.

Tajemství nové Evy

U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská.

Evangelista Jan hovoří o tom, že Maria stála. Nemluví o tom, že byla zhroucená na zemi pod křížem. Použitý řecký výraz „stát“ ukazuje na mimořádnou důstojnost, která je v Marii přítomná. Není jmenována jménem. Ale je nazvána jeho matkou. Stojí se svojí důstojností matky, matky Ježíše, ve kterém víra vidí Syna Božího, a proto ona stojí ve své důstojnosti Matky Boží.
Můžeme se na chvíli zastavit v kontemplaci této matky, která je plně účastna osudu svého Syna, a to takovým způsobem, že je s ním zcela ztotožněna, s ním v absolutní harmonii.
Je zde však tajemná proměna uvnitř charakteristiky matky Ježíšovy. Přechází se z typických parametrů matky k parametrům nevěsty. Zdá se, že Maria se pod křížem stává novou Evou, přijímá místo po boku nového Adama. Jejich vzájemný vztah se mění, takže vztah matky a syna se začíná proměňovat ve vztah podobný vztahu, který nacházíme v knize Genesis, totiž vztah, ze kterého vyrůstá nové dětství, nová možnost plození, nová plodnost.
Tato změna úloh, která mění jak pozici Ježíše, tak Marie, nám dovoluje odhalit v milovaném učedníkovi cestu, bránu k nové podobě, jak být dítětem Božím, jak být bratrem a sestrou v Pánu. V tomto kontextu dostává tento úryvek docela novou jasnost a sílu:

Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“

Evangelista Jan dobře ví, že Maria je na Kalvárii, protože je Ježíšovou matkou. Ale když se k ní Syn obrací, mění se i jeho oslovení – z matky se stává „žena“, to je výraz, který obvykle používá manžel, když oslovuje svoji manželku. Říká jí: Ženo. Můžeme proto v této scéně vidět počátek postupného uvádění do mystiky, do tajemství, ve kterém se odhaluje pravá podoba Ježíšova i ve vztahu k jeho matce? I jinde evangelista vkládá do Ježíšových úst výraz „žena“, aby ukázal na jeho matku. Tak je tomu například při vyprávění o svatbě v Káni Galilejské. Není nic podivného, když je také na Golgotě představena jako nevěsta nového Adama. Za chvíli ostatně uvidíme, jak vytryskne z boku nového Adama nová skutečnost, kterou otcové viděli vždy jako novou Evu – církev, symbolizovanou postavou Marie. Připravuje nás tedy evangelista tím, že vkládá Ježíšovi do úst slovo „žena“, abychom odkryli smysl poslední scény, kterou se uzavírá celý příběh umučení a smrti našeho Pána? Možná. Ale vraťme se ještě k našemu textu:

Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“

Marii se vrací „titul“ matky, ale matky učedníků. Tak tedy matka Ježíšova se stává snoubenkou, ženou nového Adama, a rodí díky tomuto snoubeneckému mystickému spojení nové dítě, které je ztotožněno s učedníkem, kterého Ježíš miloval, a to má v Ježíšově matce objevit svou matku.
V tomto smyslu je zde možné pochopit úmysl Pavla VI., který na konci II. vatikánského koncilu dává široký prostor k užívání velmi populárního oslovení Marie v litaniích, v nichž uznáváme v Marii matku církve, matku učedníků, matku, které Ježíš svěřuje své učedníky jako své děti.
A hned vzápětí evangelista ukazuje, jak se může tento nový vztah žít a rozvíjet: „A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě.“ Vzal ji do svého domu.
V řeckém textu je to napsáno doslova takto: eis ta idia, doslova to znamená - vzal ji mezi své věci. Ale také tento překlad není vůbec vhodný, protože výraz ta idia ukazuje především intimitu domácích věcí, vlastně domácnost, domov, teplo rodinného krbu, vlastní rodinu. Je to ono místo, kam se voják vrací po útrapách války, je to místo, kam námořník přichází po dobrodružstvích plavby či z obchodování v dalekých zemích, kam se vrací dítě po práci nebo kde by si člověk přát umřít.
Tedy ono eis ta idia ukazuje především na domácí intimitu, soukromí. To není jednoduše dům jako stavba, ale to, co nazýváme rodinným krbem: A ještě něco více, protože ta idia ukazuje především intimitu manžela a manželky, posvátnost jejich soužití, bezpečí, které umožňuje jejich manželský život. Zde vidíme, že existuje velice úzký vztah mezi intimitou života manželskou a intimitou života rodiny. Jedno bez druhého si nemůžeme dost dobře představit.
Vztah, který učedník vytváří s matkou, tedy Marii dovoluje, aby se vrátila jako matka, aniž by cokoliv ztratila, je to onen zvláštní a mimořádně silný nový vztah, který získala ke svému synu pod křížem, totiž vztah ženy, Kristovy snoubenky, nové Evy, která stojí po jeho boku, protože z jeho boku povstala. Stává se tak archetypem – předobrazem církve.
Jsou to všechno úvahy a meditace velmi intimní a plné tajemství. Můžeme myslet na velikou bohatost křesťanské tradice, která rozvíjí právě tuto myšlenku. Nalezneme ji v liturgii, najdeme ji i v lidové zbožnosti. Marii můžeme dávat jisté atributy, které nejsou toliko plné křesťanského tajemství, ale otevírají nám duchovně oči. Dovolují nám nahlížet, co všechno znamená slovo „žena“ v celé genialitě jejího ženství, jak říkával Jan Pavel II., která v sobě obsahuje mateřství, sesterství, snoubenectví, manželství, přátelství a dětství – a to vše současně.
Pouze v takovéto celistvé četbě Písma v Duchu jsme schopni se přiblížit alespoň částečně k jistým věcem. Pouze však v souvislosti s analogickou zkušeností duchovní – osobně prožívanou, se nám podaří zahlédnout v Marii příklad, vzor, typos snoubenky a manželky, typos matky a všeho ostatního, jak jsme se již o tom zmínili.

A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě.

Již jsme řekli: toto přijetí k sobě, do svého domu, nese v sobě hluboké duchovní důsledky a pokračování – znamená přebývání, udomácnění v celku pokladu zjevené pravdy, kterou jsme od Pána přijali.
Proto postava Marie nemůže být nikdy jen okrajová, ale vždy ji nacházíme uprostřed pokladu dědictví křesťanské víry. A to je to, co pochopili církevní otcové, když bojovali proti celé řadě herezí až do doby efezského koncilu, který prohlásil Marii za Matku Boží, theotokos.
Nyní můžeme pochopit, proč verš Jan 19,28 můžeme chápat jako závěrečný, uzavírající celý popis zjevování pravdy evangelia: Protože skutečně vše bylo dovršeno, protože všechno došlo ke svému naplnění a cíli tak, jak jej určil Otec. V Marii se jistým způsobem toto zjevení dovršuje, v ní začíná nová etapa zjevení a realizace Božích záměrů.

Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno…

Tím chce říci, že všechno napsané v Písmu, všechno to, co bylo řečeno také o matce Ježíšově, to všechno potřebné je zde v evangeliu již zachycené. Budeme moci tedy vždy z tohoto bodu vycházet a nechávat jej znovu ožívat v paměti věřících, kteří se budou setkávat s tímto textem evangelia. Všechno to, co se připravovalo a uskutečnilo prostřednictvím postav velkých žen v dějinách spásy, má nyní v Marii své vyústění – Eva, Sára, Judit, Rachab, Rút, Alžběta – Marie.
A každý člověk, podle míry své citlivosti, bude moci oživovat ve své vlastní paměti každou z těchto postav a osvětlovat je osobou soustřeďující v sobě veškeré tajemství křesťanského života – Marií a s její pomocí nahlížet odpovídající jednotlivosti každodenního života. Tato meditace se pak promítá do života každého křesťana jako nevyčerpatelný zdroj inspirace a obohacení. Osvícení, které člověk dostává tím, že očišťuje a oživuje svoji paměť, tím, jak nechává do sebe proniknout tajemství Mariina života, jsou velmi duchovně plodná.
Maria obsahuje v sobě vše, a proto každý z nás má možnost, aby si z tohoto potřebného „vše“ osvojil pro svůj život to, co je nejpotřebnější pro něj, pro jeho osobní příběh dějin spásy a povolání.
To, že jsme nazvali Marii „prototypem“, praobrazem víry a křesťanského života, znamená, že je spojena mimořádně silným poutem s osobou Ježíše z Nazareta, a to právě proto, jak jsme viděli proměněnu její osobu, když ji Ježíš přijímá za svoji „ženu“. Jsou spojeni novým poutem, jiným, než je pouto přirozeného mateřství, takže nyní jsou Ježíš a Maria spojeni tak nově a silně, že je nemůžeme od sebe oddělit.

Ježíšova žízeň a ocet vojáků

Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: „Žízním.“

Viděli jsme, o jaký typ žízně se jedná. Musíme však ještě říci, že vojáci, kteří stáli kolem kříže a kteří nejsou schopni vidět jinak než svýma přirozenýma očima povrch věcí (a tak je přesně definuje evangelista), samozřejmě nemohou pochopit konečný smysl Ježíšovy prosby „Žízním“.
Považují ho za jednoho z odsouzenců k ukřižování, je jeden z mnohých, je jeden ze stovek těch, které již na kříž přibíjeli. Jsou schopni vnímat, že trpí ztrátou krve a všemi útrapami tohoto mučení, člověka zraněného k smrti a ke smrti určeného pomalým umíráním.

Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům.

Neumějí a nejsou schopni dělat nic jiného než to, na co jsou zvyklí. Ocet – pravděpodobně zoctovatělé víno – bezpochyby není nápoj, který může utišit Ježíšovu žízeň. Je to nápoj zdánlivý, falešný, zkažený. Vojáci jsou schopni toho, co jsme schopni často i my – podávat falešné nápoje, které žízeň neuhasí. Když nemají schopnost číst všechny skutečnosti v Duchu, zastaví se jedině u doslovného významu, snaží se naplnit literu, nejsou schopni nalézt v síle Ducha řešení, které není jen zdánlivé. Hledáme často zkažené víno pro utišení žízně. Je to určitá nepřekročitelná perspektiva vidění, která nás může – když dostaneme světlo Ducha – zcela omráčit, především proto, že v očích světa může být jejich úsilí oceněno jako hluboce lidský a humánní čin. Ale nic nemůže přesto zabránit tomu, abychom nepojmenovali věci pravým jménem. Může být ten skvělý čin vojáků, plný lidskosti, nazván něčím jiným než falší? Je třeba rozlišit víno od zoctovatělého vína.

Mystagogie učedníků
Tato scéna je určitým bodem, ve kterém dochází k přechodu od jedné fáze ke druhé – a to co do podstaty věcí. Je vrcholem, který pak přechází do následující fáze kontemplace evangelisty a naší. Tento vrchol se nám pak může stát jistým klíčem a uvedením do další četby událostí, které následovaly po Ježíšově smrti na kříži. Díky daru Ducha je sám evangelista tím, kdo se stává mystagogem, tj. iniciátorem porozumění těmto tajemstvím, je nejlepším průvodcem – nám čtenářům. Jakoby nás bral za ruce a postupně uváděl k hlubšímu pochopení toho, co učedníci viděli svýma tělesnýma očima, když se dívali vzhůru na Golgotu.
Tato iniciace je nám čtvrtým evangeliem nabídnuta způsobem nesmírně obohacujícím. Je velmi důležité, abychom se nechali vést samotným evangeliem. Evangelium shrnuje, vytváří syntézu tak, jak je to od začátku Janova evangelia patrné. Doufám, že se nám podaří osvojit si do čtení tuto metodu iniciace, která je nám evangelistou nabízena, abychom pak mohli vzít evangelium sami ho rukou a nechat se jím vést, nechat se vést evangelistou, abychom tak přecházeli neustále od litery k Duchu, od vnějšího významu k vnitřnímu významu, od povrchu k hloubce.
Řekli jsme již, že verše Jan 19,31–37 ukazují na to, že sám autor čtvrtého evangelia se stává mystagogem. Co to znamená?
Mystagog v antice byl především biskup, který uváděl novokřtěnce do pochopení toho, co prožívali během katechumenátu, především samotného okamžiku křtu, účasti na eucharistii chleba a vína, pomazání posvátným olejem. Nejdříve biskup zavolal k sobě jednotlivce a připomněl jim jednotlivá gesta a slova, kterými jim byly svátosti uděleny. Vysvětloval jim smysl jednotlivých slov, gest a věcí. Vycházel přitom z přirozeného užívání jazyka, jednotlivých slov nebo matérie, které se při udělování svátostí užívá (voda, víno, olej, chléb atd.). Pak ukázal na jednotlivé odkazy z Písma svatého – nejdříve Starého zákona a pak Nového zákona – na skutky a osoby, které se k tomuto vysvětlení vztahovaly. Snažil se svým vysvětlením otevřít mysl novokřtěnců, aby porozuměli tomu, co prostřednictvím gest a matérie kněz nebo biskup konal, a přešel postupně k tajemství víry.
Všechno to, co se skrývalo za gesty, slovy a matérií, bylo nazváno svátostí – mysterion, které bylo objasněním biskupa přiblíženo každému, kdo svátost přijal. Mystagogie srovnává zkušenost každého nově pokřtěného se zkušeností, kterou prožívali lidé v Písmu svatém.
Tak například biskup – mystagog – ukázal na všechny přirozené vlastnosti vody (voda, která očišťuje, voda jako pramen života, voda jako látka, která se rozšiřuje mimo sebe, voda jako velké riziko pro neplavce atd.), pak ukázal na mnohá místa Starého zákona, která o vodě mluví (vzpomeňme na pátý den stvoření nebo na potopu a postavu praotce Noema nebo pomysleme na přechod Izraelitů Rudým mořem či přechod přes řeku Jordán), a tím pomáhal začínajícímu křesťanu objevit všechno to, co charakterizuje vodu, a to, co prožíval mladičký křesťan během ritu, v našem případě křtu, a co je nyní nazýváno tajemným obřadem, v němž biskup slovy víry, spojenými s gestem a matérií přivádí člověka před samo tajemství naší spásy.
Samo tajemství bylo podrobně vysvětleno díky působení Ducha svatého. To, co působil Ducha svatý již na počátku stvoření, to, co Duch svatý působil v příbězích, které Písmo popisuje (Noe, přechod přes Rudé moře a řeku Jordán atd.), to všechno se stalo přítomným tomu, kdo slyšel mystagogické uvedení do slavení svátostí, a stal se tak opět účastníkem událostí, které v sobě nesly stejné důsledky jako v uvedených příbězích. A to je centrální tvrzení celé mystagogie: Ritus svátostí klade člověka – muže a ženu do spojení s těmi, kdo prožili v minulosti zkušenost spásy díky energii Ducha svatého, která je vždy táž. Tak, třebaže žijeme ve zcela jiné době, než je doba církevních otců, nemusíme se cítit být mimo prostor „tajemství“, které – jak se nám někdy může zdát – prožívali v té době mnohem intenzivněji a hlouběji. Vždyť se můžeme držet zásady: extra tempus, sed non extra mysterium. Byli přesvědčeni, že ona energie Ducha svatého, která stojí na počátku vzniku světa, která působila v době praotce Noema, Mojžíše, Jozua, proroků či samotného Ježíše, působí vrcholnou měrou v okamžiku Ježíšovy Paschy a jeho zmrtvýchvstání. Tatáž energie působí ve vodě či chlebu při slavení svátostí církve, takže můžeme skrze ně takřka bezprostředně participovat na životě, smrti a zmrtvýchvstání Krista – na jeho přechodu přes brány smrti a jeho návratu do plnosti života.
Ve vyprávění se tedy neodkazovalo na utrpení, smrt a vzkříšení našeho Pána jako na skutečnost, kterou si je třeba připomínat, ale odkazovalo se na tu samou energii Ducha svatého, která působila v Ježíši a se stejnou jistotou působila u každého nového křesťana, který se ponořil v křestní vodě do hrobu smrti a mohl s jistotou povstat spolu s Ježíšem k novému životu. Mystagogie nebyla ničím jiným než touto konkrétní iniciací nově pokřtěných ne na základě kultury nebo mnemotechnických pomůcek, ale na základě skutečnosti – tajemství spásy. Víra dovolila všimnout si Paschy Pána jako skutečnosti přítomné. Všechno to, co on prožíval v tajemství Velikonoc, nyní překonává všechny hranice času a prostoru, stává se přítomným v každém, kdo se podvolí stejné cestě víry – a to až do konce časů – díky energii Ducha svatého, který působí v církvi. Tak víra dovoluje zakoušení všech věcí novými smysly Ducha svatého. Oči vidí to jiné, uši slyší to další, ruce se dotýkají toho jiného, chuť zakouší to druhé, čich může zakoušet onu novou vůni. Biskup slavením mystagogie tuto novou možnost otevřel. Všichni ti, kdo nepřijali tento dar víry, se zastavují toliko u vnějších výrazů, které se mohou jevit jako divadlo. Ale pouze ten, kdo se nechá vzít za ruku průvodcem, může vstoupit do hlubšího smyslu všech gest, slov a matérie, může vidět věci neviditelné a zakoušet skutečnosti neviditelné ve všech rovinách.
A to je to, co nám evangelista Jan ve skutečnosti dává jako svou službu průvodce, mystagoga, tváří v tvář Kristovu utrpení: Pilát, vojáci, lidé – ti všichni vidí jednoduše tělo, nyní zmučené a zbavené jakékoliv lidské důstojnosti, vyžadují pouze stvrzení rozsudku. Nemohou jiným způsobem urychlit Ježíšův konec. Zatímco se jim to daří u ostatních odsouzenců na smrt ukřižováním, u Ježíše je tomu jinak. Nejsou schopni jít dále sami, musí spoléhat na římskou moc.
A to i tehdy, když pronikne kopí Kristovým bokem a vyteče krev a voda, oči Židů a vojáků nevidí nic jiného než znamení Kristovy definitivní smrti. Ten nepohodlný člověk je konečně mrtvý. Není již v něm krve, která dává život, z jeho rány vytéká voda.
Zcela opačný je pohled, který je nesen vírou. Když čte stejné řádky nevěřící nebo exegeta, který se zajímá o to, aby odkryl historickou pravdu toho, o čem je zde řeč, zastaví se a jednoduše logicky se musí zastavit zde. Ale ten, kdo se nechá vzít za ruku průvodcem, začíná odhalovat poselství, které je zde skryto a které ho zavede ještě dále.
Ale jak? Tím, že se odvolává na ony texty Starého zákona, které slouží k tomu, aby odkryly hlubší smysl gest a matérie, které zaujmou jeho tělesné oči.

To se stalo, aby se splnil výrok Písma: Ani kost mu nebude zlomena!

Je to syntéza celého Starého zákona, která nám dovoluje vidět v ukřižovaném Ježíši velikonočního Beránka, jak o něm mluví kniha Exodus. Stačí tento odkaz, abychom se mohli přiblížit k nejzákladnější zkušenosti víry, kterou v sobě nese židovská komunita – totiž slavení židovských Velikonoc jako vysvobození z egyptského otroctví. Velikonoční beránek, díky jehož krvi na veřejích dveří byli Židé zachráněni, je beránek, který je obětován při každý rok se opakující slavnosti Paschy. Je záštitou odpuštění hříchů celého národa, který si při ní uvědomuje, jak daleko až sahá Boží ochrana izraelského lidu. Je stálou zárukou Boží velkorysosti, dobré vůle, vůle zachránit a spasit, vůle dát život, plnost života a každého požehnání lidu smlouvy a zaslíbení. Postačí tento malý poukaz, aby se rozvinula celá skutečnost v ní obsažená.
Ale evangelista ukazuje také na jiné odkazy z Písma. První odkaz je dán gestem jednoho z vojáků, který mu kopím probodl bok, z rány pak vytéká krev a voda. Že se jedná o pravý bok Ježíšův, může vyplývat z toho, že můžeme četbu tohoto úryvku spojit s četbou textu Jan 21 vyprávějícího o tajemné postavě na břehu jezera, která vyzývá Petra a jeho přátele k tomu, aby vhodili sítě ještě na pravou stranu loďky. Když ji vytáhnou, je plná ryb. Když se pak přiblíží břehu na dosah, poznají apoštolové v tajemné postavě zmrtvýchvstalého Krista. Pravý bok loďky je v tomto případě stranou, která je bohatá na ryby, kde se to rybami jen hemží. Ale možnost spojit bodnou ránu v Kristově boku v Jan 19 s tímto textem v Jan 21 vynikne zcela zřetelně z jiného tvrzení, které nalezneme ve čtvrtém evangeliu, když se Ježíš ztotožňuje s chrámem: „On to však řekl o chrámu svého těla“ (Jan 2,21).
Odkaz na pravý bok a na Chrám nutí čtenáře, který se nechá vést rukou mystagoga, aby si vybavil v této souvislosti slavný úryvek z Ez 47, ve kterém se podtrhuje vitalita pravého boku Chrámu, ze kterého tryská řeka vody živé, která se stává zdrojem plodnosti po celé délce svého toku. Můžeme si vzít proto Ez 47 od prvního verše a dále. Vidíme, že úrodnost, kterou voda přináší, je zakotvena v pravém boku Chrámu. Svojí mystagogickou službou chce autor Janova evangelia (ztotožňován často s postavou starce Jana v Apokalypse sv. Jana), aby nám vyvstal před očima také text Zj 22 této tajuplné knihy, v němž se odkazuje na řeku doby mesiánské nebo plnosti časů, stejně úrodné jako je řeka u proroka Ez 47.
Když budeme vycházet z podobných odkazů, můžeme dojít k závěru, že pravá strana chrámu u proroka Ez a probodený bok Ježíšova těla – kdy tradice mluví o pravém Kristově boku, pak nás celý obraz, kdy pod tímto probodeným bokem stojí Maria – Nová Eva, vede k tomu, že můžeme v probodeném Kristově boku vidět místo tajemného zrození církve. Rána kopím nám zjevuje skutečnost nového lůna lidstva. A voda, ze které vyrůstá, se pak dělí na vody, které dosahují až k naší době. Je to voda nového stvoření, je to voda, kterou legitimně můžeme chápat jako křestní vodu.
Velmi brzy však voda, která vychází z probodeného Ježíšova boku, symbolizovala u církevních otců tajemnou skutečnost, která se odehrává při slavení křtu.
Novou Evou je z tohoto hlediska církev. Je symbolem a obrazem oné Evy, kterou jsme slyšeli přimlouvat se u Krista, jako matky milovaného syna. A tak z probodeného Ježíšova boku se rodí společenství církve. A toto společenství církve, které kdysi vzniklo z Kristova boku, je živeno jeho krví, tj. jeho životem. Krev nechává před naši paměť předstoupit ty části z Písma, které jsou obsaženy především v knize Leviticus. Zde krev značí život. Kdo dá krev, dává život. A proto, kdo prolévá krev pro druhého, dává mu tím život. Kdo tedy obětuje vlastní krev, obětuje vlastní život.
Nové stvoření, zrození z vody pravého Kristova boku, Krista ukřižovaného, se živí jeho životem, kterým se pro nás obětoval.

Toto je krev nové smlouvy, která se za vás vydává na odpuštění hříchů.

Tím se vracíme k odkazu na beránka, který je veden na popravu a díky jehož krvi je Izrael zachráněn.
Krev, která vychází z Kristova probodeného boku, se stává novým pokrmem, kterým může věřící pokračovat v díle Ducha, v díle Ježíše Krista, může se stát přímým účastníkem toho, co Ježíš učinil v čase a ve věčnosti, toho, co je skrze jeho oběť stále přítomné ve světě až do konce časů.
Církev se tak rodí jako jediná církev, protože je sjednocena v jediném životě, který zprostředkovává Kristova krev. Rodí se jako církev svatá, protože je posvěcována a očišťována vodou, vycházející z Kristova boku. Stává se přečistou nevěstou, svatou a neposkvrněnou, připravenou na svatbu se svým Beránkem. Církev rodí rovněž církev katolickou, univerzální, protože Kristova krev a voda tryskající z jeho boku dosahuje až na samotný kraj světa. Když budeme žít uprostřed takového prostředí plnosti, pak nám nebude nic chybět, protože budeme neustále spojeni s plností života, která se od Otce skrze Syna v Duchu svatém stále navrací k Otci.
Toto sdílení Božího života je darováno společenství církve, které v dějinách dostává konkrétní viditelnou podobu, plnost života, která přináleží Svaté Trojici. Jedna, svatá, apoštolská církev. Proč apoštolská? To říká sám text – protože je založena na svědectví:

Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili.

Dědici svědectví
Jsme svědky, kteří se připojují ke svědectví apoštolů, a naše svědectví má mít stejnou sílu a vitalitu jako jejich svědectví. Není jiná možnost, jak svědčit o Kristově zmrtvýchvstání, než přijetím apoštolské tradice.
Tyto čtyři poznámky jsou pro život církve podstatné. Zůstávají garancí hodnověrnosti nového stvoření, a chceme-li, věrohodnosti nového stvoření zrozeného z probodeného Kristova boku na kříži. Proto jsou všechny národy pozvány k tomu, aby vzhlédly k tomu, kterého probodly (Budou hledět na toho, koho probodli). Jistě, že toto pozvání je adresováno především k celému židovskému národu. Ale prostřednictvím dvanácti izraelských kmenů rovněž všem národům světa: Mají pozvednout svůj zrak a dívat se na toho, koho probodly.
Znovu se nám vynořují před očima texty Starého zákona, především z trito-Izaiáše, který podtrhuje toto univerzální povolání ke spáse všech národů, na prvním místě samotného Izraele, ale skrze něho – jak vidíme již v zaslíbení daném Abrahámovi – v tobě budou požehnána všechna pokolení světa.
Tak nás tedy evangelista vede opět za ruku, aby nás postupně přivedl k jednoduchému, ale nejhlubšímu smyslu toho, co nahlíží naše tělesné oči, když se dívají na ukřižovaného Krista.
Když se necháme zavést touto janovskou mystagogií tak, jak tomu církev vždy učila, do samého jádra evangelního vyprávění, již samotná pozorná četba nás může přivést k vlastnímu poselství textu, k hlubšímu porozumění.


Text ke stažení naleznete ZDE.

Foto: Nelya Boloshina.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
18.6.2020 Červen – měsíc Božského Srdce Ježíšova
5.6.2020 Ruah
1.6.2020 Trojmocný máj
25.5.2020 Letnice
11.4.2020 Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (7)



Náš tip

Čím dál větší Bůh

Brian O’Leary

Irský jezuita Brian O’Leary vychází z pestré zkušenosti dlouhodobě přednášejícího na různých institutech, ale rovněž ze zkušenosti exercitátora v několika světových centrech spirituality Ignáce z Loyoly. V textu nám ukazuje, jak pomáhá ignaciánská spiritualita odhalovat…..
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl Život modlitby Národní úmysly Za nenarozené, nechtěné a zneužívané děti – ať na přímluvu sv. Ludmily každého přijímáme s vděčností a úctou k Bohu za dar života.
více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní obnova pro hasiče a členy Matice Svatohostýnské


Adventní duchovní cvičení pro všechny


Ignaciánská duchovní cvičení


Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


více »

JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil