Články / Články Dnes je 30. 11. 2020  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Kde hledat chrám Božího lidu v době POST-COVID-19?

Úterý, 29.9.2020
Krizová pastorační nabídka 12

Pavel Ambros

P. Pavel Ambros SJ se zamýšlí nad úlohou chrámu v našem životě a významem společenství věřících.


Chrám má v židovsko-křesťanské tradici osobité místo. Je spojeno s místem osobně přítomného Božího přebývání mezi námi. Jeruzalémský chrám byl místem Božího přebývání. Lid se tam přicházel modlit, kněží tam vykonávali svoji službu (přinášeli oběti) a velekněz jednou za rok jménem všech oslovil Boha jménem. Židé se modlili nejen na veřejnosti nebo před očima druhých, ale také v soukromí, jen před Boží tváří. Když nemohli vstoupit do chrámu nebo synagógy, v jistém smyslu mohli vstoupit do své vlastní virtuální bohoslužby. Činili tak prostým způsobem, když učinili rozhodnutí věnovat čas zbožnosti ve stejnou dobu a za stejných podmínek (odvolávali se na ty samé směrnice, které bylo nutno dodržovat při úkonech zbožnosti v chrámu nebo synagóze). Dívali se směrem k chrámu a říkali si v duchu: nyní slunce zapadá, takže pokud se budu modlit současně s kněžími v chrámu, moje modlitba bude obětí, která bude spojena s obětí či modlitbami v chrámu. Je to velmi dobrý příklad, jak modlitba může překračovat hranice prostoru a času. Podstata účasti nespočívá jen ve fyzické přítomnosti. Zároveň však nelze opomenout celé tajemství Kristova vtělení a s ním spojenou proměnu člověka podle podoby Krista zmrtvýchvstalého. Liturgie ve své nejpodstatnější části, která se týká chleba a vína (a tím i naší lidské tělesnosti), vyžaduje mnohem celistvější povahu účasti, v níž lidské a božské se stává v člověku jedinou duchovní skutečností nového člověka a zasahuje do pojímání prostoru a času, který se stává součástí symbolického jazyka (ne jazyka virtuálního). Co nás nesmí přestat znepokojovat, je částečnost bohoslužby online, její neúplnost. Je možné si docela snadno představit, že liturgie hodin (modlitba breviáře) by byla z hlediska celistvosti lidského bytí (tělo, duše a duch) vhodnější pro situace pandemie čínského viru COVID-19. Při ní je možné sdílet společnou modlitbu, četbu Písma a posvěcení času. Dále je součástí nesmírného bohatství uvnitř církve lectio divina, které se v naší církevní provincii praktikuje spíše sporadicky, a to i v řeholních či mnišských komunitách. Můžeme se s ní setkávat v malých náboženských skupinách mládeže nebo ve společenstvích jednotlivých hnutí. Vnímání liturgie je značně omezené na přijímání svátostí a mnohdy není ani dobře chápán její širší duchovní význam. Nevyjadřuje spiritualitu (život v Duchu Svatém, který postupně proniká vše, co člověk je a co člověk má), ale raději je výrazem přináležitosti k sociální skupině nebo subkultuře v případě tradicionalisticky laděných zájmových skupin ať už jako jednotlivců, nebo jejich organizací. Širší smysl pro duchovní bohatství liturgie totiž otevírá mnohem obsáhlejší horizont, který pastorační či jen čistě organizační rozhodnutí pro slavení bohoslužby v mimořádných situacích přináší: způsob našeho čekání na Pána.

Eucharistie a shromáždění Božího lidu (ecclesia)
Izolace zabraňující slavit společně Velikonoce zasahuje osobní rovinu nejzákladnější události víry, totiž Kristovu blízkost, která v sobě nese všechna Boží zaslíbení darovaná při křtu. Obnova křestního vyznání je základním životním postojem nového člověka, osobní blízkostí Pána, který přichází. Z naší strany se projevuje přijímáním chleba a vína proměněných v Tělo a Krev Kristovu, samotným shromážděním svolaným Kristem, důležitostí zpěvu, užitím svěcené vody a veškerými liturgickými postoji. Jak se však dívat na uctivou blízkost, kterou liturgie vyžaduje již svojí podstatou, když je možnost shromáždění (ecclesia) znemožněna epidemiologickými nařízeními, která blízkost vylučují?
Obrazně řečeno jsme eucharistii s lehkostí proměnili ve virtuální zážitek. Obrazně řečeno: zapřáhli jsme kočár před koně tím, že jsme dali eucharistii tento primární význam. Eucharistie jako svaté přijímání a vše, co s ním souvisí, je především plodem setkání Božího lidu se zmrtvýchvstalým Pánem, s kterým se shledává a stýká uprostřed shromáždění. Shromáždění je podstatné: uchovává ve víře Boží anamnézu, která silou Ducha proměňuje chléb a víno, které lid přináší, a vzápětí proměňuje v epiklezi nad shromážděním celý Boží lid v Kristovo Tělo. Běžně katolíci jdoucí na mši svatou myslí na eucharistii jako na střed slavení neodvisle od shromáždění. Chápou eucharistii jako distribuci posvátného svěřenou služebníkům církve. Shromáždění (ecclesia) je bohoslužbou celého mystického těla Kristova, hlavy a údů, totiž Krista jako Velekněze a všech těch, kteří se na jeho kněžství podílejí svým všeobecným kněžstvím. Mají vnitřní účast na klanění se Bohu a jeho Beránkovi vnějším způsobem, veřejně. Propojení vnitřní a veřejné úcty je zobrazeno a symbolizováno slavnostním obřadem, totiž bohoslužebným řádem. Jeho prostřednictvím tradice církve uchovávala všechny neopomenutelné části liturgického dění: úlohu Ježíše Krista jako prostředníka, dramatičnost symboliky (Ježíšova života nebo dovršení poslání církve v nebeské liturgii), spojení anamnéze smrti Pána s připomínkou svatých a hlavní funkci liturgie: být znamením. Bohoslužebný řád se viditelně odrážel ve vytváření liturgických textů i způsobů slavení konkrétní bohoslužby. Bohoslužebný řád není statickou skutečností, jak vidíme v jednotlivých fázích rozvoje bohoslužby: nejdříve formou volné improvizace nesené striktní povelikonoční mentalitou, později variabilitou a růzností v jednotě, v poslední fázi vytvářením liturgických kánonů, zákonodárství a snahy po zavádění jednotících povinných standardů (rubrik) a vzniku obřadů se stále složitějšími a detailnějšími pravidly. Celý tento vývoj dal vznik liturgické mentalitě, která přispěla k tomu, že do zapomnění začala upadat vlastní dynamika modliteb (epikleze, anamnéze a slova ustanovení), vazba mezi lex orandi a lex credendi, význam mystagógie, smysl symbolického jazyka a význam krásy ve vztahu k pravdám víry.
Proč lidé dnes chtějí mši svatou? Proč jsou nespokojeni, když je jim odepřena příležitost účastnit se mše svaté a přijímat eucharistii? Není to proto, že by postrádali konkrétní shromáždění věřících vyjadřující navenek již nyní a zde účinné dovršení Kristova zmrtvýchvstání v Božím lidu, které by se tím stalo znamením spásy pro všechny a chrámem Ducha Svatého. Eucharistie je pro ně ritualizované ujištění jistoty osobní spásy, splní-li požadované podmínky k hodnému a duchovně plodnému svatému přijímání. Výše zmíněný základ a smysl slavení (aktualizované zpřítomnění Kristova činu spásy) ztrácely postupně své zázemí. Bohoslužebný řád spásy (posvátný obřad) se stal bezpochyby sociologicky smysluplným rituálem, plnícím svoji terapeutickou funkci tváří v tvář neřešitelným otázkám smyslu lidského života, spojeným s narozením, přechodovými obdobími, zráním a smrtí člověka. Tento smysl liturgie je však nepřiměřeným zúžením. Obsahuje ještě něco více: totiž vlastní tajemství spásy, již nyní přítomné eschatologické dovršení světa. Dále liturgie v životě a poslání církve hraje nezastupitelnou roli při překonávání pokušení katastrofického pojetí eschatologie, popřípadě lidských utopií (místo, které neexistuje). Tragický úděl člověk proměňuje v anamnézu (dívat se dopředu postojem, který zahrnuje celou naši minulost pochopenou jako dějiny spásy) a participaci (překonávání přítomnosti božsko-lidskou synergií), která před nás staví a v nás formuje skutečnosti, kterou očekáváme ono již ano, ještě ne. Konečně je nutné si přiznat, že jsme zapomněli na to, že liturgický vrchol (epikleze působící proměnu) má své předhůří (životní existenci jako přípravu, katechezi ve vlastním slova smyslu, totiž jako postupné uschopnění a zároveň dobu čekání; řecký význam je dvojí: nasměrovat, dát směr k cíli; pozdržet, zadržet ve smyslu ještě nesmíš) a konečný horizont lidského času otvírající již nyní osmý den, eschatologické období dějin světa (mystagógie, která objektivitu svátosti mění v osobní postoj, dává jí sociální a kulturní rozměr a prohlubuje jednotu v Duchu spojenou s mnohostí darů a plodů Ducha Svatého).


Text ke stažení naleznete ZDE.

Foto: Alena Rousová.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
27.11.2020 Spát – nebo bdít?
6.11.2020 Čas pandemie – vzácný čas zmoudření?
4.11.2020 Infekce, onemocnění a pocit viny: rozlišování v době „polní nemocnice“
29.10.2020 Možnost ztišení v centru Kolína nad Rýnem
19.10.2020 Bez Kříže



Náš tip

Čím dál větší Bůh

Brian O’Leary

Irský jezuita Brian O’Leary vychází z pestré zkušenosti dlouhodobě přednášejícího na různých institutech, ale rovněž ze zkušenosti exercitátora v několika světových centrech spirituality Ignáce z Loyoly. V textu nám ukazuje, jak pomáhá ignaciánská spiritualita odhalovat…..
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl Oblast umělé inteligence
Modleme se, aby pokrok v oblasti robotiky a umělé inteligence byl vždy ve službách člověka.
Národní úmysl Za kostelníky, ministranty, akolyty, lektory a farní rady – ať pod ochranou sv. Jana Nepomuckého každý naplno slouží na svém místě v církvi.
více »

Nejbližší duchovní akce

Adventní duchovní cvičení pro všechny


Adventní duchovní cvičení pro všechny


Duchovní obnova pro hasiče a členy Matice Svatohostýnské


Adventní duchovní cvičení pro všechny


více »

Kalendárium

Památka Edmunda Kampiána, Roberta Southwella a druhů

Svátek sv. Františka Xaverského


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil