Články / Články Dnes je 31. 10. 2020  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Je poezie pro jezuity nebezpečná?

Čtvrtek, 8.10.2020
Zamyšlení P. Pavla Ambrose SJ nad novým výběrem španělské mystické poezie

Pavel Ambros

V letošním roce vydalo nakladatelství Refugium výběr ze španělské mystické poezie s názvem Dotek tvého ticha. Autorem překladu je biskup Josef Hrdlička.


Není překvapením, že mistrný překlad španělské mystické poezie z pera Josefa Hrdličky, emeritního pomocného biskupa olomouckého, vyšel v nakladatelství Centra Aletti v Olomouci. Spolupráce je dlouhodobá. Připomeňme zde vydané básně Gerarda Manleye Hopkinse SJ (Svíce uvnitř, 2002 a Jsem výšleh z ohně k ohni, 2016) a Roberta Southwella SJ (Hořící dítě a jiné básně, 2008). Nelze však opomenout i nemalé přispění Michala Altrichtera při vydání této knihy, které jen proto, že ustupuje do pozadí, by nemělo být přehlédnuto. Jeho osobitý rukopis (co do obsahu i formy) lze objevit v doslovu knihy. Kromě cenných biografických souřadnic v české kultuře málo frekventovaných autorů nacházíme jeho krátké body nadepsaná neokázale: „Rozjímáme“. Připomínají poznámky doprovázející duchovní cvičení svatého Ignáce a jeho osvědčené zásady: „Vysvětlit událost jenom krátkým nebo shrnujícím vysvětlením.“ Neboť, kdo čtené „samostatně probere a promyslí a najde něco, co mu více umožní událost vysvětlit nebo procítit, zakouší větší duchovní užitek, než kdyby byl ten, kdo dává cvičení, smysl události obšírně vysvětlil a rozvedl.“ (DC 2)

Když hovoříme o poezii, i mystické, dotýkáme se obvykle v běžném povědomí dvou úskalí: „erotismu“ jejího slovníku a „hereze“ jejího odvážného vyjadřování. Jedno i druhé podceňovat nelze, natož neuvážlivě podněcovat. Strukturálně uvažující lidé a nositelé funkcí jsou od přirozenosti nedůvěřiví. Říci, že kněz nebo řeholník píše poezii, v nich podvědomě vyvolává nutnost zapnout červenou na semaforu, kterou dlužno rozsvítit, blíží-li se „epidemie“. Vyhnout se této Skylle a Charybdě poezie, navíc mystické, se může jevit naskrz spletité. Pro jezuity minulých staletí, ještě před zrušením řádu (21. července 1773), to bylo téměř nemožné, zvláště v čase vyostřené katolické reformy, navíc ve Španělsku. Přesto však nacházíme jezuity, kteří se na lopotnou plavbu mezi těmito dvěma útesy vydali. Sestoupíme-li podrobněji do jednotlivých epoch, setkáme se, řekněme po pravdě, s ošemetným, někdy i trýznivým vztahem mezi Tovaryšstvem a uměním, které proslavil Dante Alighieri či William Shakespeare. Přesto však dějiny vždy otevírají podivuhodnou odvahu jezuitských básníků (i jejich představených, sic!), kteří hranice poezie dané dobovými pravidly krásy překračovali a proměňovali obdobně jako jiné periferie velkého světa geografického nebo kulturního.

Dobře to ukazuje studie Joaquína Ciervida v italském prestižním časopise La Civiltà Cattolica, která se zabývá španělskou poezií. Sleduje samotné počátky vztahu Tovaryšstva a poezie od jeho vzniku. Všímá si nejen samotného Španělska, ale také Latinské Ameriky. Jeho literární objevy překvapují. Až do roku 1773 mnozí jezuité, kteří v sobě nacházeli volání Kalliopé „s krásným hlasem“, „obveselující“ Euterpé, šeptání „láskyplné“ Erató či „sváteční“ slovo Thaleie, vzbuzovali až škaredé podezření. Ve snaze vyhnout se osopením hledali různé způsoby, jak čelit útokům těch, kteří se stavěli proti umění obecně, a poezii zvláště. Někteří z nich užívali pseudonymy, jako například Diego García Rengifo, který své dílo Arte poética española poprvé publikoval v roce 1592 pod jménem Juan Díaz R. Jiní odešli do vzdálené Latinské Ameriky, využívajíce méně restriktivního postupu tamějších církevních i královských úřadů. Jiní přenášeli vlastní utrpení na své žáky nebo své verše proměňovali v čistou satiru. Dobová polemika chápala poezii jako manželství: skutečnost dobrá sama v sobě, které se však řeholníci zříkají. Někteří skuteční básníci vkládali do textů vlastní myšlenky, považovali je za tou měrou intimní, že nechávali až svým následovníkům možnost je posoudit a publikovat.

I po znovuobnovení Tovaryšstva v roce 1820 zůstává jezuita–básník výjimkou. I takový velikán Gerard Manley Hopkins, žijící v druhé polovině 19. století a považovaný za největšího jezuitu ve sféře básní, zdůrazňoval jako svatý Ignác, že je lépe slávě génia slova nedůvěřovat. Slávu básníka nazýval až příliš nebezpečnou, která umí zastínit svou září všechny ostatní svody.

Ještě dnes přetrvává jistý druh předsudků vůči básníkům. Nebo se ještě prohlubují? I proto papežové básníci a básně milující (sv. Jan Pavel II, Benedikt XVI. i papež František) se mohou stát terčem kuriálních pragmatiků nebo predátorských kariéristů za tichého souhlasu mnohých z nás. Typ člověka–básníka je zařazován mezi podivnosti. Převládá mínění, že svůj talent pěstuje někde v zákoutí, sladké samotě, odloučen od ostatních se živí abstraktními obrazy, které jsou praktickému životu vzdálené. A povětšinou převáží odsudek, který veškerou diskuzi uzavírá rčením, že básně jsou málo užitečné pro běžný život, navíc nikoho neuživí. Jeho zaobírání se metaforami vzdaluje údajně od námahy samotné tíživosti lidské existence. Je mu dovolen z útrpnosti ostatních prožívat jeho osobitý způsob života v ústraní, zatímco druzí – řečeno s ostnem peprného jazyka – musí pracovat a zajišťovat denní obživu. V antickém Řecku byl vavřínovým věncem pravidelně oceňován nejlepší atlet a básník. Dnes je dávána čest a pocta vědcům, a snad i proto i v samotném Tovaryšstvu jsou obecně ceněni více jezuité vědci, sociální pracovníci a učitelé duchovního života. „Sláva astronoma je větší než věhlas básníka,“ poznamenává vyčítavě Joaquín Ciervide. A dodává: „Je to věda, která si zasluhuje úcty a obdivu.“ Básník naproti tomu bývá „obklopen jistou ironií ze strany svých spolubratrů“. Ricardo García Villoslada, jiný španělský jezuita, vyjadřuje tento náhled s notnou dávkou ironie, kterou směřuje sobě samému:

Běda ryzímu básníkovi,
jež zamýšlí ze svého původního ráje
vydestilovat křestní pramen vody.
Spíše než hovořit anglicky nebo francouzsky nebo esperantem,
rozmlouvá s krásou a zná se důvěrně s hvězdami,
to vše s pouhou gramatikou lásky a písně.

Je to případ španělského jezuity Luíse Espinala Campse, zvaného Lucho, zavražděného v Bolívii v roce 1980. Byl přesvědčen, že „žijeme jako ti, kdo jsou trháni na kousky jen proto, že stěží nám dovolí jen říci, že jsme těmi, kterými jsme“. Podobně i nedávno zemřelý otec Bartolomeu Melià, který se v Paraguayi stavěl na stranu Guaraníů a bojoval za ně svou poezií, „zbraní budoucnosti, která tě zasahuje do srdce“.

Můžeme se ptát: Co má dělat básník–jezuita? Jestliže vrcholem jazyka je verš, vrcholem poezie je paradoxně ticho. Mezi jezuity jsou mnozí, kteří v sobě uchovávají „zpěvy cikád“, z nichž některé skrývají dosud nepoznané bohatství slov. Všichni přebývají v prostoru mezi proudy, co odporují podřídit se pokleslému vkusu. „Neříkej mi, abych mlčel,“ volá Ignacio Iglesias SJ, blízký spolupracovník Pedra Arrupeho, na jedné straně. Ale nechybí ani druhý pól: „Největší, co říkáme, je ticho, zmlknutí před tím, kdo hovoří.“ Slovy Michala Altrichtera: „Uchváceni tím, kdo ticho dává.“

Jorge Blajot SJ (1921–1992)

Činím slib Nejchudšímu

Nabízím ti vše, Pane, vždyť tys byl chudý,
chudý bez hnízda, z něhož vylétá pták,
chudý bez skrýše nitra jeskynního,
chudý a chudý, mistře, sám jak ta samota.

Obětuji ti to s úsměvem, vždyť ty se usmíváš,
v své tajné dílně, když nedostávalo se chleba,
tvá jediná tunika byl tvůj nesešívaný šat
a v jednom ubohém kříži tvé věčné vítězství.


Foto: Alena Rousová.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
7.8.2020 Kostel blahoslaveného Ruperta Mayera SJ získal mezinárodní ocenění
5.6.2020 Projekt Telč a jezuité zakončí výstava
25.3.2020 Počítačový model jezuitské koleje v Telči
9.3.2020 Přednášky o jezuitských objektech v Telči
21.2.2020 Postní umělecká intervence v Olomouci



Náš tip

Čím dál větší Bůh

Brian O’Leary

Irský jezuita Brian O’Leary vychází z pestré zkušenosti dlouhodobě přednášejícího na různých institutech, ale rovněž ze zkušenosti exercitátora v několika světových centrech spirituality Ignáce z Loyoly. V textu nám ukazuje, jak pomáhá ignaciánská spiritualita odhalovat…..
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Evangelizační úmysl Misijní poslání laiků v církvi
Modleme se, aby laici, zejména ženy, v síle svého křtu měli větší podíl na odpovědnosti v církevních institucích.
Národní úmysl Za misie – ať je na přímluvu sv. Jana Nepomuka Neumanna s nadšením podporujeme, šíříme radost evangelia a pomáháme potřebným.
více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní obnova s P. Jiřím Pleskačem


Jednodenní duchovní obnova pro zaměstnance Charity


Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


Kněžské exercicie


více »

Kalendárium

Památka sv. Alfonse Rodrígueze

Památka bl. Ruperta Mayera

Svátek všech jezuitských světců

Vzpomínka na zemřelé z TJ


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil