Dokumenty

Maria v každodennosti křesťanské víry

Alena Rousová

Tato zvláštní zmínka o Marii, matce Ježíšově, je jedním z prvních základů úcty celého křesťanstva vůči Panně Marii, tato zvláštní zmínka naznačuje, že nic, zejména nic vážného a důležitého, se v Církvi a v každé naší jednotlivé duši neděje bez Marie, že ona je a má být vždycky při tom.

Nebylo by to pravé křesťanství, kdyby naše úcta mariánská byla jen sentimentální okrasou jarních večerů. Je třeba zachovati si ji i v tíživém, někdy otupujícím parnu letním, je třeba zachovati si ji i v nevlídných mlhách podzimu a zimy. Stejně jako Pána Boha, stejně jako celou svou křesťanskou víru. Právě v nejtěžších a nejrozhodnějších chvílích měli bychom nejintensivněji ze své víry žít, v ní hledat odpověď, v ní nalézt rozhodnutí.

K tomu je třeba ji znát, znát ji v celé její hloubce, znát její krásu, znát jak jedině ona podává život opravdu pravdivě, vědět a být přesvědčen, že pokud na této zemi je dosažitelno trošku pravého štěstí, že je to vždy jenom tato víra, která nás k němu může blíže přivést.

Tato víra, zejména jak ji vždy vyznávala Církev katolická, zachovává celého člověka a zachovává nejkrásnější jeho hodnoty a stránky. Vychovává nás k obdivu pro velikost a krásu, pojí však k ní dobrotu a něhu. Proto nám vštěpuje vždy znovu a znovu veliký vznešený obraz Boha, Stvořitele nebe i země, Stvořitele všech věcí viditelných i neviditelných. Rozvíjí před námi světy s celou tou jejich mnohostrannou nevyčerpatelností a ukazuje nám: To vše stvořil, nebo vlastně tvoří, tvoří neustále, zachovává neustále jeden jediný Bůh.

Jak svatá musí býti tedy jeho vůle! A tento Bůh je tvým Otcem. Jak se tu musí dmouti naše hruď pýchou! Ta vůle Boží přestane pak býti vůlí cizí, vůlí tísnící, stane se vůlí Otcovou, vůlí milovanou.

Nekonečně vznešený je Bůh, nikdy jej nepochopíme a nevystihneme, a přece to není velikost drtivá, nýbrž velikost lásky. V tom je právě krása a síla křesťanství. Náš Bůh je Stvořitelem světů, ale Stvořitelem Otcem, Hospodinem, jenž čeká na náš příchod, i když sebe více bloudíme. Náš Bůh je dobrým Pastýřem, jenž hledá každou svou ovečku ztracenou po skalách a roklích. V tom je charakteristický znak křesťanství, pro který je nepřemožitelný a nenahraditelný. V tom je jeho věčnost.

Všechny ostatní režimy sní také o ráji, který slibují, jdou však k němu přes hromady obětí, kdežto v křesťanství se stává obětí ten, jenž ho chce získat, a tím vítězí a stává se králem. V křesťanství je každá lidská duše nesmírné ceny, každý člověk je dítětem Božím, je bratrem Kristovým. Pravý křesťan proto nemůže nikdy nikoho nenávidět, i když se brání, a energicky se brání proti zlu, proti zlým lidem. Ale i tehdy křesťan směřuje jen k tomu, aby ti zlí nemohli rozsévat zlo, aby nemohli škodit, ne aby se mstil, aby vybíjel své dravčí instinkty.

Zdroj: Adolf Kajpr, Ministerium verbi (Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry), k vydání připravil Vojtěch Novotný, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, s. 423-424).
Foto: Ivan Dobrovolský – Boční oltář z kostela sv. Ignáce v Praze.

 odeslat článek     vytisknout článek