Rozhovory

Umělecká výzdoba chodby na generální kurii

Alena Rousová

Otče Arturo, co je nejdůležitějším prvkem vašich rozhovorů s otcem generálem? Na jakém projektu pracujete, jaké výzvy vám tento projekt přináší?

O tomto projektu jsem měl příležitost několikrát mluvit s otcem generálem. Společně zvoleným tématem jsou čtyři univerzální apoštolské preference, což je samo o sobě uměleckou výzvou: jak převést tyto preference na vizuální rovinu, aniž bychom upadli do grafického zjednodušení nebo vizuálního chaosu, který nakonec nepředstavuje daný předmět nebo téma.

Další výzvou je prostředí-prostor: chodba, která je třiatřicet metrů dlouhá a tři metry vysoká, asymetricky přerušovaná různými dveřmi, okny a ventilačními systémy.

Z rozhovorů s otcem generálem je zřejmé, že chce dílo, které působí živě a vyvolává útěchu a naději. Jak mi sám řekl: „I když znázorňuješ modlitbu v Getsemanské zahradě, ať tato kompozice vyvolává útěchu.“ Na závěr mohu říci, že otec Sosa chce dílo, které ponechá prostor pro představivost a nechá vanout Ducha svatého.

Jak to jde dohromady: umělec a jezuitský kněz? Je ve vašem životě vaše kněžská služba spojena s vaší uměleckou činností?

V minulosti byl kněz umělcem a z jiného úhlu tím, kdo nemocným přinášel uzdravení. Oddělení těchto rolí je moderní problém, který nepřispívá k plnému a harmonickému růstu toho, kdo jsme. Pro mě se největší umělecká díla odehrávají ve zpovědnici, kdy se lidé otevírají milosti Boha, který dokáže od základu vyhojit náš život od šrámů a proměnit hřích v hojný život. Být knězem mi umožňuje být svědkem Boží uzdravující síly, kterou nás obnovuje, a já poznávám jeho dílo a žehnám mu.

Moje umělecká díla jsou naplněna touto základní zkušeností Boha Stvořitele. U oltáře se nám Bůh dává a sytí nás svým životem; vytváří a obnovuje nás zevnitř jako živé obrazy svého Syna. Velmi špatně rozumíme umění; myslíme si, že umění je krásný předmět na výzdobu nebo náboženskou propagandu. Autentické umění se vždy děje na komunitním oltáři, v domácí kuchyni a v komunitní jídelně.

Nemohu pochopit sebe bez umění, to znamená bez krásy. Nemohu věřit v Boha, který není krásný a který nevěří ve všechno, co je krásné. Skrze krásu nacházíme stopy, které nás vedou ke Stvořiteli.

Učím umění na univerzitě v Seattlu. Výuka umění není malý úkol. Má studenty seznámit s existenciálním dramatem lidstva, aby nové generace umělců mohly studovat své vlastní otázky pomocí tradice. A samozřejmě v této tradici vždy existuje otázka, která nás nikdy neopustí, otázka na transcendentní a podivuhodnou bytost, kterou nazýváme Bohem. Každý umělec, který si sám sebe váží, ať už ateista nebo věřící, je vždy konfrontován se zkušeností transcendence.

Mohli bychom mít pocit, že vaše díla ukazují bolest, soužení?

V mém případě bylo umění hlubokou uzdravující zkušeností ve všech ztrátách blízkých v důsledku násilí v mé zemi, v Kolumbii. Ve své práci nacházím jejich úžasné stopy, které mnou hýbou, protože zažívám, že tito lidé jsou stále živí a mluví ke mně rytmy a barvami.

Inspiruje mě také příroda, hudba, společnost přátel, dobré jídlo nebo chvíle na zahradě.

Vraťme se zpět k projektu univerzálních apoštolských preferencí; už máte představu, jak je vyjádřit způsobem, který je vhodný pro dnešní Tovaryšstvo Ježíšovo?

Je ještě příliš brzy na to o tom mluvit, ale mohu předpokládat, že na chodbě otce generála bude přítomen Ježíš chudých, takže ti, kteří ho přijdou navštívit, budou dobře vědět, že náš generál a Tovaryšstvo Ježíšovo ve světě budou žít pro chudé a zaměřovat se na ně.

Zdroj/Foto: Světové Tovaryšstvo.

 odeslat článek     vytisknout článek