Články / Články Dnes je 25. 9. 2021  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Papež František na Slovensku odkazuje na Fjodora Michajloviče Dostojevského

Pondělí, 13.9.2021
Reakce P. Pavla Ambrose SJ na návštěvu papeže Františka na Slovensku a jeho první řeč

Pavel Ambros

Ještě před setkáním se slovenskými jezuity v neděli 12. 9. 2021 se papež František sešel v Bratislavě se členy Ekumenické rady církví. Při své promluvě citoval z Dostojevského románu Bratři Karamazovi slova, která najdeme v páté kapitole, v části známé pod názvem Legenda o inkvizitorovi. Proč právě tento odkaz? Otázka svobody v postkomunistickém světě je zásadní. Papež říká:

„Cesta vašich společenství začala znovu po letech ateistického pronásledování, kdy byla náboženská svoboda odepřena nebo těžce zkoušena. Pak to konečně přišlo. Nyní se k vám připojil úsek cesty, na kterém zakoušíte, jak krásné, ale zároveň obtížné je žít svou víru ve svobodě. Je tu totiž pokušení stát se znovu otroky, ovšem už ne režimu, ale ještě horšího otroctví, toho vnitřního. Dostojevskij před tím varoval ve své slavné povídce Legenda o velkém inkvizitorovi. Ježíš se vrátil na zem a byl uvězněn. Inkvizitor mu adresuje tvrdá slova: obviňuje ho, že přikládá příliš velký význam lidské svobodě. Říká mu: „Chceš jít do světa a jdeš tam s holýma rukama, jen s jakýmsi slibem svobody, který lidé ve své prostomyslnosti a vrozené nezřízenosti nemohou ani pochopit, kterého se bojí a děsí, neboť pro člověka a lidskou společnost nikdy nebylo nic nesnesitelnějšího než svoboda!“ (Bratři Karamazovi, Academie, Praha 2004, s. 278). A ještě přitvrzuje, když dodává, že lidé jsou ochotni vyměnit svou svobodu za pohodlnější otroctví, za podřízení se někomu, kdo za ně rozhoduje, aby měli chléb a jistotu. A tak obviňuje Ježíše, že se nechce stát císařem, aby zlomil svědomí lidí a násilím nastolil mír. Místo toho nadále upřednostňoval lidskou svobodu, zatímco lidstvo požaduje chléb a něco k němu. Drazí bratři, nedopusťme, aby se nám to stalo; pomáhejme si navzájem, abychom neupadli do pasti spokojení se s chlebem a něčím k němu.“

Není to vůbec náhoda, že se papež dovolává při návštěvě Slovenska právě Dostojevského. Myslí totiž rovněž na Rusko a velký svět východní Evropy. Promlouvá i k tomuto světu. Vnímá svět slovanské spirituality z osobní zkušenosti. Jorge Mario Bergoglio se krátce po převzetí úřadu arcibiskupa v Buenos Aires stal ordinářem pro věřící východního ritu v Argentině. Kromě katolických Arménů, melchitů a maronitů se zde nachází početná skupina ukrajinských řeckokatolíků a nepočetná komunita ruských katolických věřících byzantského obřadu. S touto komunitou měl těsné vztahy, které jej přivedly k hlubšímu zájmu o křesťanský Východ.

Dále se ve svém několikaměsíčním studijním pobytu ve Frankfurtu nad Mohanem (1986, Philosophisch-Theologische Hochschule Sankt Georgen) zajímal o německého teologa Romana Guardiniho, o němž byly v Sankt Georgen bohaté materiály. Jeho disertační práce o jeho stěžejním filozofickém díle Protiklad – studie k filosofii živého a konkrétního zůstala nedokončena. Co papeže Františka na Guardinim fascinovalo? Dvě skutečnosti: a) italské kořeny tohoto německého teologa († 1968); b) křesťanská existenciální interpretace světských básníků a spisovatelů jako byl Rilke nebo Dostojevskij. Zde můžeme hledat kořen prohlubujícího trvalého zájmu papeže Františka o Dostojevského. Byl to Guardini, který nasměroval budoucího papeže k postavě tohoto velkého ruského romanopisce. Guardini napsal: „V ruské duši se skrývají možnosti života, které v podstatě západního člověka nejsou přítomny. Vnitřní život člověka ze Západu se často značně vychyluje směrem k okrajovým zónám. Extrémy zde však vždy zůstávají pružně spojeny se směrovým a normativním středem. Tam, kde západní duše v posledním kolísání pomalu odumírá, ruská duše začíná kolísat více než kdy jindy. Pohybuje se v extrémních mezích bez správného regulačního média. Poté, co se duše Západu ztratila daleko od centra v periferní zóně, působí na ni ruský vnitřní život jakousi magickou přitažlivostí. Ruský člověk se blíží k ústřednímu bodu zájmu Západu. Jeden extrém ruské náboženské existence je prostoupen Bohem, druhý ateismem.“

Papež František, pozorný čtenář Dostojevského, si v předvečer Velikonoc ve své homilii konečně položil otázku zjevně inspirovanou Legendou o Velkém inkvizitorovi: „Co kdyby se Ježíš vrátil na Zemi?“ A sám pokračuje v této myšlenkové linii. Dal do kontrastu veřejný skandál, který dokázalo vyvolat Ježíšovo kázání v jeho době, s tím, co „by dnes sotva zabralo třetí stránku provinčních novin“. Není to tak, že kdyby se Ježíš vrátil a byl viděn i dnes, když chodí po vodě, by některé noviny napsaly: „Senzační. Ježíš Nazaretský neumí plavat!“ Z jistého hlediska můžeme říci, že způsob, jímž nachází papež František paralely ve své četbě Dostojevského se současností a budoucností, se zdá být potřebnější než kdy jindy. Nemůžeme však vidět ještě jinou paralelu, v níž papež František vstupuje do naší současnosti? V období jako je rok 2012, kdy církev prochází obdobím velkého temna, papež Benedikt XVI. podal neuvěřitelnou a nepředstavitelnou demisi a zřekl se úřadu papeže, cožpak se v tomto klíčovém okamžiku nestal zázrak? V okamžiku krize, cožpak se neodehrává zázrak, a to prostřednictvím postavy argentinského jezuity, který díky své silně pokorné a pokorně silné osobnosti odstraňuje všechny důvodné pochybnosti o spiknutích a starobylých režimech a vrací církvi obraz, který od nepaměti nikdy nebyl tak lidský?

U Dostojevského přichází mlčící Kristus k jezuitovi, který představuje církev vědomou si moci, kterou dostala k dobru lidí, a střetává se s pravdou života v přicházejícím Kristu. Nejsme snad paradoxně v obrácené pozici, že Kristus přichází v postavě papeže se svoji pravou lidskou tváří Bohočlověka s dobrotou, milosrdenstvím, které pravdě víry uchovávané v církvi vdechuje život? Tím zcela mění dobový pohled na to, kdo jezuita ve skutečnosti je. Mýtické postavě Inkvizitora je stržena falešně nasazená maska pseudo-jezuitství živým obrazem, totiž autentickou postavou jezuity, papeže Františka.


Foto: Archiv.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
23.9.2021 Rozhovor papeže Františka se slovenskými jezuity
16.9.2021 Setkání papeže Františka se slovenskými jezuity
28.7.2021 Sny, vzpomínky, modlitba
19.5.2021 Papež František slavil bohoslužbu za Myanmar
10.3.2021 Otec Joseph Cassar SJ hovoří o návštěvě papeže Františka v Iráku



Ignaciánský rok
20. 5. 2021 - 31. 7. 2022






Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl Za udržitelný životní styl
Modleme se, abychom se my všichni odvážili zvolit si skromný životní styl šetrný k přírodě a radovali se při pohledu na mladé lidi, kteří o to odhodlaně usilují.
Národní úmysl Děkujeme za církevní školství a prosíme za stále kvalitnější prostředí v církevních školách, kde se tisíce dětí mohou poprvé setkat s živou vírou v Krista.
více »

Nejbližší akce

První česko-slovenské setkání pro zájemce o jezuitský řád


Co nám dnes může nabídnout svatý Ignác?


Jezuité v proměnách staletí


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení pro všechny


Duchovní cvičení pro seniory, vede P. Jan Mach


Kněžské exercicie


Kněžské exercicie


více »

Kalendárium

Schválení Tovaryšstva Ježíšova


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil