Články

Život na Boží způsob

Pavel Ambros

a) dojem. Byl jsem fascinován, spolu s mnoha jinými, radostností, která vyzařovala z papežovy návštěvy. Dlouho jsem nevnímal tak intenzivně radost, radost v Duchu;

b) úderná věta: Mohlo by se citovat mnoho vět: pro sebe uchovávám jednu z nich: „Když cítíte, že vám chybí nadšení, musíte začít rozlišovat, pochopit, proč.“

c) osobně laděná spontánní odpověď. Dovolím si být osobní: Na mysli mi vytanula slova při pohledu na papeže: „To je můj milovaný syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte!“

K dnešnímu nedělnímu evangeliu: připojuje nás ke Kristu, který je na cestě. Spolu s ním jdeme do Jeruzaléma: zbývá málo času, zůstává už jen epizoda se slepcem z Jericha (Mk 10,46-52), a poté Ježíš slavnostně vstoupí do Jeruzaléma. Bezprostředně, co Kristus potřetí vystupuje se svým programem, přistupují k němu dva z Dvanácti: Jakub a Jan. Dostávají lekci: v Božím království nemáme hledat privilegia, ale učíme se za jeho dosažení zemřít. (Jan Zlatoústý)

Mistr už skončil se svými kázáními zástupům a věnuje se pouze učedníkům. Až s jistou trpkostí zjišťujeme, že mu nerozumějí, nechápou. Nejsou naladěni na jeho způsob myšlení. Něco jim brání skutečně vidět a uznat, kdo je, proč přišel a proč ho Otec poslal. Nacházíme se v situaci, kdy Kristus potřetí ohlašuje svoje umučení, smrt a vzkříšení. Potřetí Kristus ukazuje, proč je odhodlán jít na smrt: Otec dává člověku svého Syna tím, že ho vydává lidem do rukou. Je dán lidem, protože darem Syna se Otec navždy stává Hospodinem, který otcovsky doprovází Boží lid. Nejde o svévolné rozhodnutí hrát si na hrdinu a obětovat se jako jakási oběť. Ne, Ježíš je Otcův dar lidstvu, protože když se lidstvo dotkne jeho těla, ukáže se, kdo Otec skutečně je. Otec nás považuje za hodné, aby nám svěřil svého jediného Syna.

Ježíš byl první, kdo o této velké pravdě rozvažoval: Otec tak „miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Místo toho se zdá, že ti, kdo jsou s ním, učedníci, nadále uvažují podle světa, zcela světsky. Jsou uvězněni v mentalitě starého člověka.

Bůh sám o sobě má život, který je společenstvím lásky. Žije na způsob společenství, v neustálém obětování sebe sama ve formě daru. Markovo evangelium svědčí o Kristu. Je člověkem podle Boha, je jako Bůh. A kdo ho přijímá, přijímá toho, který mě poslal (srv. Mk 9,37). To je Ježíšův způsob života, to je pravda, kterou zjevuje: On je Otcův dar. Kdo ho přijme, žije život, který nejen pochází od Boha jako život celého stvoření, ale žije život podle Boha. Život Boží je stálé obdarování, je darem.

Apoštolové, ačkoli jsou si lidsky blízcí, mají „stejnou chemii“, žijí tělesně. Chybí jim Duch, pneuma (1Kor 2,12–14). Na začátku Janova evangelia to Ježíš objasňuje Nikodémovi (Jan 3,5-6). Abychom porozuměli, chápali, viděli dále, musíme mít Boží život. Abychom poznali nebeské království a vstoupili do něj, abychom si osvojili způsob uvažování vlastní Božímu království, musíme mít život království, to znamená život Syna.

Nacházíme se vždy na rozcestí. Na jakou stranu se vydat? Uvažovat podle přirozenosti, podtrhněme zraněné lidské přirozenosti, se projevuje tím, že se snažíme zachránit sami sebe, chceme se zaopatřit. Ti, kdo myslí podle Boha, žijí život podle Boha, život na Boží způsob, a proto žijí z obdarování, na které odpovídají.

Je to křižovatka, kterou v evangeliu nacházíme mnohokrát. Mentalita založená na potřebě zajistit si obživu je skutečným kulturním a antropologickým důsledkem hříchu. To je hluboká nerovnováha, kvůli níž člověk již není schopen obnovit pravou inteligenci, pravý intelekt, a to natolik, že k obnovení intelektu je třeba čekat na dar Ducha Svatého. Čím se stává? Stává se v nás moudrostí, jíž člověk poznává své vlastní dovršení. Jinak se i do víry vkládá uvažování tohoto světa: podle tohoto světa, to znamená podle lidské přirozenosti, podle jednotlivce, který se snaží rozšířit svou individualitu nad ostatní. Chce vládnout, ovládat, panovat. Touží být vrchností. Proto není divu, že Jakub a Jan žádají Ježíše, aby byli jeden po jeho pravici a druhý po jeho levici: vlastně ani nevědí, o co žádají (Mk 10,38).

Kdyby věděli, že jeho trůnem je kříž a že jeden ukřižovaný bude po pravici a druhý po levici, žádali by to? Jistě by tito synové Zebedeovi nikdy nežádali, aby mohli sedět vedle něho. Pokušení, které had naznačil, totiž staneš se něčím jiným, než čím už jsi, něčím víc, než co jsi dostal darem, toto svádění zůstává více než aktuální.

Obraz kalicha naznačuje osud, který člověka čeká. Kristus odkazuje na Žl 75,9, Iz 51,22, Jer 25,15-18, Ez 23,32-34, kde kalich představuje kruté, strašné utrpení. Rozhněvané zlo, zlolajný hněv, který se rozpoutá. To je kalich, který má vypít, to je ponoření, které učedníky čeká. Tím se zde předjímá ponoření, které odkazuje na křest (Mk 10,39). Ten učedníky čeká.

Ponoření do dějin plasticky ukazuje Žl 69,15–16. Voda dosáhne až k hrdlu, bahna, velké bouře, v průtrži mračen, kde se rozpoutají všechny vesmírné síly zla. V této zkoušce se jedná o to zůstat, vytrvat věrný, nestarat se o sebe. I ve zkoušce žije křesťan z obdarování, i tehdy je miláčkem Božím, i když jeho životní příběh se zdá být více než krutý. Odpověď obou učedníků je proniknuta uvažováním vlastním světu. Ten spoléhá sám na sebe, věří, že uspěje sám.

Kristus zaujímá k tomuto pojetí moci jasné stanovisko: „Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem.“ (Mk 10,43). Nikde jinde to není jasněji napsáno. Kdo uvažuje v pojmech nadvlády a uplatňování moci, je ponořen do mentality světa. V pohledu Ježíše je první ten, kdo je otrokem všech. (Mk 10,45).

Je lehké odsuzovat ty, kdo vlastní paláce. Ale i zdánlivě malý paprsek moci, jež uplatňujeme ve svůj prospěch, bezohledně vůči druhým, ba i v malé věci, má ničivý účinek na rozpoložení našeho srdce. O jaký život se nám jedná, když prosazujeme ve svých rozhodnutích ohled na sebe sama. I zdánlivě nepatrné zaměření na sebe, strhávaní pozornosti k vlastní osobě, narcistické zahledění se na sebe kvůli banální věci se stává znesvobodňujícím. V celé nahotě tím odpovídáme svým vnitřním postojem, o jaký života se nám vlastně jedná. Kde i v nepatrné věci se pachtíme po tom, abychom vnutili své ego mocensky druhým, působíme utrpení. Kde je nutíme takto trpět, vytěsňujeme na okraj nový život, život, který se nebojí být darem. Kdy se náš život stává darem? Když je náš život nesen jako dar, který chceme odevzdat Bohu, protože je věrným Otcem všech svých dětí.

Jsme na cestě, a to je zvláštní situace. Čím? Paradoxem! Je zavádějící vidět jen cíl, a nevidět cestu. Ale platí i obráceně. Přes námahy cesty ztratit z očí cíl je podobně zhoubné. Jen v důvěrném spočinutí v jeho Srdci jdeme správně, protože on nás nese a přináší k cíli. Znovu v nás má ožít evangelní: Já jsem cesta. Já jsem alfa i omega všeho. Obdržíme Boží království darem tehdy, když jej dáváme druhým.

Zvukový záznam je ZDE.

Foto: Alena Rousová.

 odeslat článek     vytisknout článek