Rozhovory

Rozhovor s generálním představeným Tovaryšstva P. Arturem Sosou (1. část)

Alena Rousová

Dobrý den všem, při příležitosti Ignaciánského roku a setkání ignaciánské rodiny ze západoevropské frankofonní provincie v Marseille zde máme příležitost přivítat otce Artura Sosu. Otče, děkujeme za Vaše přijetí zde na generální kurii jezuitů, blízko Vatikánu, v tomto sálu svatých pod pohledem svatého Ignáce a svatého Františka Xaverského – je to působivé.

Ano, je to pro nás inspirace – moci vidět svatost v našich bratrech.

Pro Ignaciánský rok jste si přál znamení obrácení. Prosím, vysvětlete nám to blíže. Tento rok trvá od minulého jara do svátku svatého Ignáce 31. 7. 2022. Spojuje se zde vícero výročí: čtyřsté výročí svatořečení svatého Ignáce, ale také pětisté výročí od jeho konverze. Můžete nám připomenout, co se vlastně stalo v Pamploně?

Měli jsme možnost čerpat z tohoto pětistého výročí od bitvy v Pamploně, abychom prohloubili konverzi, ke které nás Tovaryšstvo povolalo. Je to proces započatý generální kongregací a papežem Františkem, proces, který je spojen s celou církví, která sama je v něm plně zapojena. Svatý Ignác sám to, co se stalo, nečekal. Bitva v Pamploně byla absurdní bitva – z vojenského hlediska byla nesmyslná. Nepomyslel na to, že bude zraněn. Ale právě to vytvořilo podmínky, ve kterých mohl znovu přečíst a přehodnotit svůj vnitřní život. Byl nedobrovolně připoután na lůžko a jeho životní projekty se mu zhroutily. A potom hrálo roli osobní setkání s Ježíšem Kristem, který ho přetvořil. Naučil se číst způsob, jakým Pán jedná v neosobnější hlubině každého člověka skrze city čili vnitřní hnutí. Byl to proces, který se tehdy započal, ale který nikdy neskončil – zakončil se až jeho smrtí. Stále se učil, jak Bůh s námi komunikuje. A právě to si přejeme více uvědomit. Přejeme si právě tuto zkušenost svatého Ignáce: umět číst způsob, jakým Bůh komunikuje s každým člověkem a jak mu pomáhá se přetvořit.

Je to nejen fascinující proces, je to také zkouška.

Ano. Je to proces, kterého je schopen kdokoli. Ignác pochopil, že to není jen pro něj – je to pro všechny.

V jakém smyslu konverze svatého Ignáce osvětluje duchovní výzvy dneška?

My všichni se potřebujeme naučit, jak Bůh komunikuje. Ignác tuto zkušenost učinil a nám ji předal. Je to samozřejmě to, co nazýváme rozlišování: naučit se rozeznávat znamení doby. Právě to nám radí také Druhý vatikánský koncil. V těchto dnech obrovských změn ve všech doménách života se musíme naučit číst znamení přítomnosti Boha, jak v měřítku velkých dějin, tak v měřítku malých dějin každého z nás.

Když to říkáte, zní to jednoduše, a přesto je to věc komplikovaná: vysvětlete nám, jak číst znamení doby, jaká znamení brát v úvahu a jak?

Ne, to není vůbec komplikované. Je to velmi jednoduché. Předně je to jedno z velmi jasných poselství Ježíšova evangelia, které sděloval velmi prostým lidem. Aby se to naučil, svatý Ignác se stal prostým. Musel se stát chudým a pokorným. To je první jasné poselství konverze. Aby člověk mohl potkat Pána, je třeba projít cestou pokory, pokoření, umět se učinit maličkým a otevřít se druhým.

To je vlastně cesta duchovních cvičení svatého Ignáce – vaše duchovní dědictví, váš odkaz. A je to také v jistém smyslu metoda.

Samozřejmě. Proto také Duchovní cvičení napsal. Duchovní cvičení nejsou osobním deníkem. Jedná se o způsob, jak druhým pomoci vstoupit na cestu, která umožňuje setkání s Ježíšem Kristem a proměnu vlastního života, aby člověk mohl pomáhat také druhým. V tomto smyslu jsou Duchovní cvičení dědictvím Tovaryšstva. Tovaryšstvo se zrodilo z exercicií a žije z možnosti je sdílet s druhými. V tom spočívá ohnisko poslání k evangelizaci v Tovaryšstvu.

Život se od roku 1521 nesmírně změnil, pět set let poté lidé žijí zcela jiným způsobem. Je udivující, jak exercicie zůstávají stále stejně podstatné dnes jako tehdy.

Stejně jako evangelium, protože to, co přetrvává, nejsou Duchovní cvičení, ale osoba Ježíše. To je poselství. Exercicie jsou pomocným prostředkem, aby nám pomohly znovu se soustředit na osobu Ježíše Krista, tak jak se nám on představuje v evangeliu.

Otče Arture, rádi bychom se poučili z vašeho stanoviska o dnešním světě. Procházíme touto zdravotní krizí, Covidem-19, ale také ekonomickou krizí, napětími, válkami: jak dát vidět Boha těm, kdo trpí?

Tato epocha není jiná než jiné epochy lidstva. Nemáme více utrpení nebo konfliktů než jiné osoby v jiných epochách dějin. Ať bychom se narodili do jakéhokoli momentu lidské historie, vždy bychom našli tyto ingredience konfliktu, nespravedlnosti… Ale právě skrze ně se Bůh představuje! Právě to je křesťanská zvěst, že Bůh se učinil jedním z nás, přijal účast na našich dějinách, přijal účast na našich konfliktech, aby nás naučil, jak můžeme překonat tuto situaci hříchu, nespravedlnosti, skrze dar sama sebe a smíření. A proto obrazem křesťanství je Ukřižovaný, někdo, kdo je schopen darovat svůj život, aby druzí mohli žít.

A jak to udělat, abychom si ze současného stavu lidstva nezoufali, kromě toho, že si můžeme připomenout také utrpení minulých pokolení?

Naděje znamená být si jistý, že Ježíš, který se daroval, do dějin vložil semeno, které vykvete. Mít naději, že Bůh je přítomen a jedná stále. A že to přinese ovoce v takové míře, v jaké budeme schopni jej zúrodňovat, vyživovat, umožňovat mu život.

Foto: Archiv.

 odeslat článek     vytisknout článek