Aktuality

Jezuitská služba uprchlíkům v Belgii

Když navštěvuji osoby ve vazbě (a mluvím zde o migrantech), vždy mě zarazí, jak jsou izolovaní, osamělí a cítí se zoufalí. Každý člověk má svůj vlastní příběh útěku: útěk kvůli stigmatizaci pro svou sexuální orientaci; útěk, aby se vymanil z prostituce; útěk před pronásledováním kvůli náboženství; útěk, protože už nelze kvůli suchu obdělávat půdu. Navzdory tomu mají všichni tito uprchlíci velký sen: znovu vybudovat šťastnou budoucnost v bezpečném prostředí. Belgie je pro ně zemí oplývající mlékem a medem – dokud je nezastaví na letišti a nezadrží. Jsou zbaveni svobody a nemohou sdílet svá nejhlubší tajemství se spoluvězni. Jsou v depresi a strachem nemohou spát. Jen jedna věc je jistá: návrat není možný; pokušení spáchat sebevraždu je velmi reálné.

Šest let jsem pracoval jako dobrovolník pro Jezuitskou službu uprchlíkům v Belgii a navštěvoval migranty v uzavřených záchytných střediscích. Dnes pracuji na manažerské úrovni jako předseda představenstva. Návštěva zadržených migrantů je výborná práce. Musíte jít na hranice. Nemůžete toho mnoho vyřešit – většina uprchlíků bude poslána zpět – ale vaším úkolem je především je doprovázet, být u toho, naslouchat jejich příběhu a jejich nejhlubším tužbám. Tato cesta s migranty vás přivede do kontaktu se zranitelnými lidmi, ale naučíte se objevit i svou vlastní zranitelnost. Zadržení přivádí migranty do zoufalé situace. Jsou rozrušeni nespravedlností, že byli zbaveni svobody, aniž by se dopustili jakéhokoli trestného činu.

Při doprovázení migrantů jsem se naučil mnohé pustit a nechat se vést krásou, která spočívá v každé lidské bytosti: v srdci každého člověka je diamant. Říkám to i migrantům. Říkám jim, že mají diamant, který jim nikdo nevezme. Říkám jim, že je to jejich nejhlubší přirozenost a že oni se mohou rozhodnout, zda ho ukáží, nebo ne. Mým úkolem je vpustit dovnitř světlo.

Jedním ze cvičení, které dělám, je pomoci jim pojmenovat aspekty jejich diamantu: propojenost - služba - radost - pobouření - péče - naděje - advokacie - humor - kreativita... Ve svých setkáních s migranty vidím vzácné a zářící drahokamy a vidím také migranty, kteří začínají znovu žít: začnou snít a pomáhat svým spoluvězňům a nabízet jim útěchu. Učí se modlit a hodnotit svůj den pomocí ignaciánského examenu; učí se být plně přítomni, a někdy také ne... dokud neobdrží dopis od uprchlického oddělení, který je informuje o rozhodnutí, kterým často je, že se musí vrátit do své země. Tento dopis je jako Damoklův meč visící nad jejich hlavami během doby, kdy jsou zadrženi, která může trvat až pět měsíců.

Loučení se proto odehrává se smíšenými pocity. Vyrostla hluboká přátelství, která často končí velkým zklamáním. Pak jim mohu nabídnout jediná slova útěchy: „Vězte, že nejste sami a že na druhém konci světa, v Belgii, se o vás někdo stará.“

Ignaciánská spiritualita mě naučila být vděčný, sdílet radost, jít na hranice, kde jsou zranitelní lidé, nechat se jemně vést kompasem, který ukazuje, kde mohu najít vnitřní útěchu. V tomto smyslu je Jezuitská služba uprchlíkům především projektem naděje a jsem velmi vděčný, že mohu být jeho součástí.

Zdroj/Foto: Jesuits.global.

(aro)

 odeslat článek     vytisknout článek