Názory

Může a má synodální cesta přinést něco nového?

Pavel Ambros

Synodální cesta není rozhovorem o nás, o naší cestě dějinami, o vztazích v církvi, o našem vidění budoucnosti církve atd. Tato synodální cesta může být rozhovorem o Božím životě v nás. Musí se stát konec konců jediným, vše přesahujícím tématem. Pročpak? Jen tento život proměňuje dějiny, přetváří naše vztahy v církvi, utváří pochopení smyslu dovršení všeho v Kristu. Církvi není svěřena církev, nýbrž Boží tajemství v ní i mimo ni. Jediné tajemství. Úloha synodální cesty nespočívá v objevování nových pravd, nýbrž v nových projevech jediné pravdy objevovat tytéž pravdy. Starobylost či tradice sama o sobě žádnou zárukou není, není-li nově stvrzená věrohodností. Nová má být čerstvá pokroková současná intenzita ujištění, které proniká do povědomí církve, Božího lidu. Nový má být závazný charakter, jenž byl, je a bude přiřčen celému Božímu lidu na konci synodální cesty. Bude dovršen celocírkevním usnesením. Poklad víry (depositum fidei) se má stát znovu ohlašovanou zjevenou pravdou (dogma explicitum). A ta je vždy nová, protože ohlašuje jedinou novost, pro kterou starý svět musí zaniknout. Nepřiblíží-li nás k našemu vzkříšení a obnově světa v Kristu, zemřeme ve svých hříších. Marně budeme sčítat všechny šplouchy přes zeměkouli, drtit se panhysterií, opíjet se osudovým vínem, nestane-li se starost o věčnost nejen aktuální, nýbrž horoucí a žhavou.

 odeslat článek     vytisknout článek