Články / Články Dnes je 24. 5. 2022  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Jsme živeni pro věčnost tím, co jsme slyšeli

Pátek, 21.1.2022
Otec Pavel Ambros SJ nabízí myšlenky k 3. neděli v mezidobí

Pavel Ambros

Úryvek evangelia pro třetí neděli během roku je sestaven překvapivě. Spojuje čtyři úvodní verše (Lk 1,1–4) s vystoupením Ježíše v nazaretské synagoze (Lk 4,14–21). Proč tvůrci lekcionáře rozhodli a zvolili toto řešení? Vyjadřuje vztah mezi tím, co slyšíme a co vidíme.

Úvod do Lukášova evangelia ukazuje na seriózní zkoumání událostí. Jsou založena na očitých svědectvích těch, kteří se tehdy stali služebníky slova. Evangelia rozvíjejí události, v nichž služebník slova nachází Slovo Boží. Stejný postup nacházíme i na samém začátku druhé knihy, připisované Lukášovi. Ve Skutcích apoštolů říká: „Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil.“ (Sk 1,1) Lukáš používá výraz: πρῶτος λόγος, první slovo, první vyprávění, zpráva, pojednání. Slovo zaznívající v srdci na způsob naší odpovědi. O jeho důkladnosti svědčí, že jako služebník slova hledá za událostmi slovo. Mezi tímto slovem a příběhem existuje přímý vztah. Dosvědčuje jediné: co se dělo a děje prostřednictvím služebníků slova, se skutečně týká slova, tedy Slova Božího.

Jestliže se Boží slovo projevilo jako příběh, dalo vzniknout příběhu a je páteří příběhu, evangelium je vysvětlením příběhu. Co je tím řečeno? Slovo se stalo viditelným. Nejen v osobě Krista, ale i v plodech jeho díla, totiž v událostech jeho života. V jeho těle, v církvi. V příběhu v synagoze nacházíme dvojjediný obraz: Kristus, který stojí, a na něm spočívá Duch Svatý; církev, na níž spočívá Duch Svatý. Vybírá svitek proroka Izaiáše: Duch Hospodinův je nade mnou. Proto mě pomazal a poslal mě, abych přinesl dobrou zprávu chudým. K těm je poslán.

O co se jedná? O vyhlášení nového času, jubilea. Jubileum je čas, kdy se věci mění. Lukáš namaloval slovy ikonu: Kristus vpředu, Duch Svatý nad ním. Kristus po přečtení sroluje svitek knihy Izajáše. Gestem naznačuje: toto proroctví se naplnilo. A vše, co Starý zákon představuje – čekání, dlouhou přípravu – se dnes naplňuje. Všichni to v synagoze vidí: o čem knihy hovoří, nyní vaše oči vidí. A právě tento přechod od sluchu k očím, od slova k obrazu se zde odehrává. Tento přechod k obrazu činí z Krista autoritu. Autorita v Bibli znamená jediné: ukázat to, co je řečeno. Představit, co je řečeno, na příkladech konkrétního života, na příkladu historie. Dějiny jsou svědectvím slova, projevem slova. Ve středu příběhu jsou tedy oči všech, které na něj míří. Až do té chvíle ho poslouchali. Od té chvíle říkají: Viděli jsme zjevení slávy Boží v lidství jediného Syna. Kristovo lidství se stává místem, kde spočívá Duch Svatý a kde se zjevuje, stává viditelným, zhmotňuje, vtěluje Bůh. V lidství, skrze lidství se Bůh zjevuje každému člověku, veškerému stvoření. Vše tělesné, každý člověk, bude moci spatřit spásu. Nejen slyšet o spáse lidí, ale být uschopněn vidět.

Vraťme se k propojení události v nazaretské synagóze se služebníky slova. Tito budou moci vidět nejen v osobě Krista, ale ve svém vlastním lidství Boží slovo. Proč? Protože budou součástí tohoto Kristova lidství. Slavení liturgie, eucharistie, shromažďuje křesťany každý osmý den. První částí bohoslužby je naplněno hlásáním slova. Toto slovo se na oltáři skrze samotnou oběť věřících stává slovem vtěleným. Naplňuje se v Kristu. Vstupuje do velikonoční anamnézy, zpřítomnění úplného daru Kristova lidství, prožívaného v Kristu jako dar sebe sama Otci. Je nejhlubším vyjádřením lásky. A stejnou lásku můžeme najít u sebe, budeme-li proměňováni osmerem blahoslavenství. Jsou projevem účasti na Božím společenství mezi Otcem a Synem. Dříve zcela nedostupné, nyní skrze blahoslavenství spojující božské a lidské. V blahoslavenstvích prožíváme tento dar sebe sama, dítěte Božího, v náruči Otce. Co tím myslíme? Vzkříšení – bezmocnost Syna se stává projevem moci Otce.

Slovo hlásané na začátku se stává nejdříve tělem, ztělesněním Božího v lidském, životem Krista v čase. Slovo se stává velikonočním darem sebe sama (odevzdáním a vydáním se) a nachází své dovršení. V čem? Když Otec přijímá tuto oběť, jedinou oběť, v níž má zalíbení. Přijímá vzkříšením Syna s oslaveným lidstvím. V eucharistii toto společenství Otce a Syna přijímáme za vlastní. Patříme do něj, je pro nás domovem pozemským i nebeským. Jsme tímto slovem živeni, slovem, které jsme slyšeli na začátku. Slovo vidíme v Kristu a chlebě, kdy slovo se stává naším pokrmem. Jsme živeni pro věčnost tím, co jsme slyšeli. Slyšení se stává viditelným, abychom se mohli skutečně Kristu připodobnit svým životem. A tak se v liturgii slovo stává naším životem. Slovo, které přivádí lidstvo k životu a které skutečně tajemstvím velikonoční hostiny, přijímáním pokrmu, celé božství vstupuje do našeho lidství, až se staneme právě tímto obrazem. V dějinách se tento motiv opakuje: stáváme se tím, čím se necháme živit.

Vraťme se k naší otázce na úvod: Co spojuje služebníky slova z úvodních veršů evangelia s výjevem z nazaretské synagogy? To, co tvoří podstatu života křesťana – apoštola: přechod od naslouchání k vidění. Týká se i nás. Učíme se přecházet od naslouchání k vidění. Rozjímáme věci kolem nejen v Kristu, rozjímáme Krista v nás. Nejde o subjektivní pocit, jímž by křesťan přijímající eucharistii vnímal podle svého. Přijímání není osobním dojmem zbožnosti. V eucharistické proměně chleba v Kristovo tělo a vína v Kristovu krev objevujeme sami sebe ve společenství s Otcem: ujímá se nás, smrtelníků, Otec způsobem, jak se ujímá Krista umírajícího na kříži. Slovo Boží ve světě tvoří nové dějiny. Mění se nejen jednotlivec. Mnohem více se mění: do světa vstupuje Boží způsob společenství. Vše se v eucharistii utváří na způsob Kristův: Otec – Syn. Obrazem církve není dokonalá společnost vytvořená podle vzorů, které vidíme ve světě. Ikonou je Kristus, který hovoří, spočívá na něm Duch. Křesťan je služebníkem slova, slouží moci Ducha nad životem člověka, moci Ducha i nad dějinami lidí. Duch ho vede od slyšení k vidění Božích tajemství. To je životní program křesťana, jak jej podává Lukášovo evangelium.

Zvukový záznam je ZDE.


Foto: Alena Rousová.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
20.5.2022 Nyní je Pánova přítomnost všude
18.5.2022 Přednáška P. Keitha Pecklerse SJ „Liturgie a město“
13.5.2022 Bůh přebývá v lidství
6.5.2022 Nesčetné množství svatých
29.4.2022 Odvážit se vstoupit do Apokalypsy (1)



Ignaciánský rok
20.5.2021-31.7.2022








Úmysly Apoštolátu modlitby

Úmysl papeže Za víru mladých
Modleme se za mladé lidi, povolané k plnosti života, aby v Marii nacházeli vzor naslouchání, hloubky rozlišování, odvahy víry a odhodlání ke službě.
Národní úmysl Za dobrovolníky ve farnostech
Modleme se za všechny, kteří přispívají k životu farností, aby je Bůh posiloval a dával jim radost ze služby.
více »

Nejbližší akce

Třetí česko-slovenská víkendovka pro zájemce o jezuitský řád


Přednáška P. Keitha Pecklerse SJ „Liturgie a město“


Kněžské svěcení Jiřího Hebrona SJ a Václava Novotného SJ


Primice novokněží V. Novotného SJ a J. Hebrona SJ


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení pro seniory


Duchovní cvičení pro řeholní sestry


Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


Duchovní cvičení pro všechny


více »

Kalendárium

Památka Panny Marie della Strada

Návrat jezuitů do Prahy


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil