Dokumenty

Kázání arcibiskupa Romera při pohřbu otce Grandeho

Pavel Ambros

Vaše Excelence, zastupující Svatého otce, drazí bratři biskupové, kněží a věřící,

málokdy se mi zdá jako dnes ráno, že katedrála je znamením univerzální církve. Zde se sbíhá celá bohatá pastorační činnost této konkrétní místní církve, která se spojuje s pastorační činností všech diecézí a celého světa, a my cítíme přítomnost nejen živých, ale i těchto tří zemřelých. Tato jejich přítomnost dává této podobě církve perspektivu otevřenou k Absolutnu, Nekonečnu, onomu světu: univerzální církev, církev přesahující dějiny, církev přesahující lidský život.

Poselství církve

Kdyby šlo o prostý pohřeb, mluvil bych zde - drazí bratři a sestry - o lidských a osobních vztazích s otcem Rutiliem Grandem, kterého považuji za svého bratra. Ve vrcholných okamžicích mého života mi byl velmi blízký a na jeho projevy laskavosti se nezapomíná. Nyní však není čas přemýšlet o osobních věcech. Je čas číst z jeho mrtvých tělesných ostatků poselství pro nás všechny, kteří pokračujeme v pouti.

Rád bych převzal poselství ze slov samotného papeže, který je zde přítomen ve svém zástupci nunciovi, jemuž děkuji, protože dává naší církvi pocit jednoty. Potřebnost jednoty nyní v těchto tragických hodinách v arcidiecézi zvláště pociťuji; tento pocit jednoty, jež je rychle rozpuklý květ obětí, které církev přináší.

Poselství Pavla VI. hovořící o evangelizaci nám dává vodítko k pochopení Rutilia Grandeho. „Čím přispívá církev k tomuto všeobecnému boji za osvobození od tolika bídy?“ A papež připomíná, že na synodě v roce 1974 „mluvili o osvobození během nedávné synody četní biskupové ze všech světadílů, zvláště pak biskupové ze zemí tzv. třetího světa, s jakým pastoračním důrazem, v němž se zachvíval hlas miliónů synů církve, které tvoří tyto národy.“ (EN 30) A církev v tomto boji za osvobození nemůže chybět, ale její přítomnost v tomto zápase za pozvednutí, důstojnost člověka musí být poselstvím, poselstvím velmi originální přítomnosti, blízkosti, kterou svět nebude schopen pochopit, ale která nese zárodek, sílu vítězství, úspěch. Papež říká: „Snaží se podnítit stále více křesťanů, aby se zasazovali o osvobození druhých. Poskytuje těmto křesťanským osvoboditelům podněty, jež vycházejí z víry, odůvodnění jejich činnosti bratrskou láskou a sociální učení, jemuž každý opravdový křesťan musí věnovat pozornost. Toto učení se musí stát základem jeho vědomostí a zkušeností, aby je pak mohl uplatňovat ve své činnosti a úsilí.“ (EN 38)

Setkání víry

To je osvobození, které církev přináší. Proto papež říká, že nelze „omezovat poslání církve na úkoly pouze pozemského a světského rázu: spásu, kterou má církev hlásat a jejíž je svatostí, by chtěli omezit jen na akce politické a sociální povahy, přičemž považují za přípustné přehlížet duchovní a náboženské cíle“. (EN 32) Především inspirace víry, a to je ve stručnosti otec Rutilio Grande: kněz, křesťan, který při svém křtu a kněžském svěcení učinil vyznání víry: „Věřím v Boha Otce zjeveného skrze Krista, jeho Syna, který nás miluje a zve k lásce. Věřím v církev, která je znamením přítomnosti Boží lásky ve světě, kde se lidé spojují a setkávají jako bratři a sestry. Osvícení víry, které odlišuje jakékoliv politické, ekonomické a pozemské osvobození, které nepřekračuje ideologie, zájmy a věci, které zůstávají na zemi.“

Bratři, ať nikoho z přítomných nenapadne, že toto shromáždění kolem otce Grandeho má politický, sociologický nebo ekonomický podtext; v žádném případě se nejedná o takovéto shromáždění, nýbrž o shromáždění víry. Jaké víry? Víry, která otevírá v naději skrze jeho mrtvé tělo věčné obzory.

Osvobozující boj církve

Možná právě proto si Bůh otce Rutilia vybral pro toto mučednictví, protože ti z nás, kteří ho znali, ti, kteří ho znali, vědí, že z jeho úst nikdy nevyšla výzva k násilí, nenávisti, pomstě. Zemřel s láskou, a když pocítil první rány, které mu přinesly smrt, nepochybně dokázal říci jako Kristus: „Odpusť jim, Otče, oni nevědí, nepochopili mé poselství lásky.“

Drazí bratři a sestry, jménem arcidiecéze bych chtěl poděkovat těmto spolupracovníkům křesťanského osvobození, otci Grandovi a jeho dvěma spolupoutníkům na cestě do věčnosti, za to, že spolu s celým naším milovaným kněžstvem naší diecéze i kněžími ostatních diecézí navzájem spojených skrze Svatého otce, jehož zde nuncius zastupuje, dávají pravý rozměr našemu poslání. Nezapomínejme. Jsme církví poutnickou, vystavenou nepochopení a pronásledování, ale církví, která kráčí klidně, protože nese sílu lásky.

Ano, existuje řešení

Bratři, Salvadorci, když se na těchto křižovatkách v naší zemi zdá, že neexistuje žádné řešení a chceme hledat třeba i násilné prostředky, říkám vám, bratři a sestry: Požehnaný Bůh, co ve smrti tohoto velkého otce církve říká: Ano, existuje řešení, řešením je láska, řešením je víra, řešením je cítit s církví. Církev není nepřítelem, církev je prostředím, v němž se Bůh chce setkat s člověkem, všemi lidmi.

Pochopme tuto církev, nechme se inspirovat touto láskou, žijme touto vírou, a ujišťuji vás, že existuje řešení našich velkých sociálních problémů.

Jako arcibiskup bych také rád poděkoval všem, kteří v této oblasti církve pracují, osvětlují víru, oživují lásku, jsou obezřetní v sociální nauce církve.

Děkujeme vám, drazí bratři a sestry, všem, kteří jste s námi v této hodině smutku.

Foto: Rutilio Grande SJ a Óscar Romero (Thinkingfaith.org).

 odeslat článek     vytisknout článek