Články

Pán se s našimi hroby nesmířil

Pavel Ambros

Učedníci jsou také zklamaní a rezignovaní. Strach je zablokoval, už se nemohou dostat ze svého smutku. Ježíšův hrob je nyní otevřený, ale oni ho nemohou vidět, protože horní místnost je zavřená. Dveře horní místnosti se zavřely, ale Ježíš nerezignuje. Vzkříšený vstupuje do našich životů navzdory naší uzavřenosti. Na místo strachu a zklamání, které se tolik podobají našemu srdci, přináší Ježíš především pokoj. Je to znamení jeho přítomnosti. Ježíš se dává poznat, ukazuje učedníkům znamení svého umučení. Tento příběh má pokračování. Toto utrpení nebylo zbytečné. Právě toto poznání vyvolává v srdcích učedníků radost. Radost se rodí, když rozpoznáváme stopy Boží přítomnosti i v těžkostech života.

Můžeme si být jisti, že tato radost je znamením Boží přítomnosti, když nás nenechává v klidu, když nezůstáváme stát na místě, když nevyprchá tak rychle jako bujaré pití šumivého nápoje. Učedníci jsou vyzváni, aby vyšli ven a hlásali. Zkušenost s Bohem se automaticky nepromítne do odvahy následovat: po osmi dnech jsou dveře horní místnosti stále zavřené. Je to postupná cesta. Ježíš se trpělivě vrací a dává nám zakoušet svou přítomnost, dokud se něco neodemkne.

Ve zkušenosti víry dochází k důvěrné komunikaci mezi Pánem a učedníky: Ježíš na ně dýchá, aby jim předal svůj život. Jeho Duch do nás vstupuje a dodává nám odvahu. Rozhodně to nejsou naše zásluhy, které nás učiní schopnými hlásat evangelium, ale jeho přítomnost v nás. I zde je znamení, které nám umožňuje poznat Pána: Ježíšův Duch je duchem odpuštění. Nelze hlásat evangelium ve jménu Ježíše, když nejsme schopni odpouštět.

Je těžké očekávat, že druzí uvěří v Ježíšovu přítomnost uprostřed nás, když my sami nejsme schopni svědčit o radosti a odpuštění, které jsou znamením Boží přítomnosti. Tomáš se pravděpodobně nacházel právě v této situaci, velmi podobné dnešnímu člověku, který není schopen uvěřit v Boží přítomnost kvůli svědectví těch, kteří se vydávají za jeho učedníky.

Tomáš se nazývá Didymus, tedy dvojník nebo dvojče, a v tomto smyslu se nám podobá. Mohli bychom říci, že Tomáš je svým způsobem dvojčetem každého učedníka, můžeme v něm vidět svou vlastní nejednoznačnost. Tomáš je dvojí, protože částečně věří a částečně nevěří. Také jeho vztah k družině apoštolů je dvojí: je částečně přítomný a částečně vzdálený. Ne svědectví učedníků, ale pouze osobní setkání s Ježíšem dokáže proměnit a sjednotit jeho srdce.

Tímto způsobem jsme povoláni ke své odpovědnosti. Zmrtvýchvstalý nám klade dramatickou otázku: Jak velkou zodpovědnost máme za nevíru dnešního člověka? Začtěme se uvnitř: Co nás přimělo zavřít dveře našeho srdce a co nám může pomoci je otevřít? Stojím v této chvíli svého života na místě, nebo jdu hlásat evangelium?

Foto: Alena Rousová.

 odeslat článek     vytisknout článek