Názory

Papež hovoří se zástupci jezuitských časopisů

Pavel Ambros

Papež František prohlásil, že hlavním problémem dnešní církve je nepřijetí obnovného proudu uvnitř církve, jejíž zásady vyhlásil Druhý vatikánský koncil. Varoval před jednou skutečností sílící na Západě, především ve Spojených státech. Důvěrně ji zná. Vlivné pozice zde získávají ti, kteří se snaží reformy zrušit. Na závěr řekl to, co v českém překladu není: „Současným problémem církve je právě nepřijetí koncilu.“ „Zpátečnictví přišlo koncilu zacpat ústa. Počet restaurátorských skupin – například ve Spojených státech je jich mnoho – je impozantní.“

Papež používá výraz restauracionismus, což v sobě zahrnuje boj proti všemu novému, co živá tradice vždy rozvíjí. Milovník všeho starého se staví aktivně, militantně, vysoce organizovaně a hlasitě proti názorům, postojům a osobám, jež nesdílejí jeho zpátečnické smýšlení. Příkladem politického restauracionismu je programové prohlášení prezidenta Putina při 350. výročí narození Petra Velikého: „Petr I. bojoval v severní válce dvacet jedna let. (…) Nic nedobýval. Navracel jen zpět. Zdá se, že je i naším údělem brát si své zpět a posilovat to.“ Retro styl je oblíbený. Je důležité se umět dívat zpět, dozadu. Zpátečník může být i pouhá nálepka pro ty, kdo chtějí jen polemizovat z pozice škarohlídů, jimž není nic dobré. V církevních dějinách je chápán jako přesvědčení, že křesťanství bylo nebo by mělo být obnoveno podle toho, co je známo o apoštolské prvotní církvi (nebo pozdější scholastické církvi), což restaurátoři chápou jako hledání čistší a starší formy náboženství. Odmítání koncilů známe již od dob Nicejského koncilu (325). Některé prvky těchto postojů můžeme vystopovat u Jana Husa a radikálních táboritů. Silnou odezvu našlo v protestantizmu a především ve Spojených státech. Motivem všech těchto hnutí za obnovu je zbořit zdi odloučení návratem k původnímu, jež bylo – podle jejich vidění světa – znetvořeno rozvojem tradice.

Druhý vatikánský koncil nabídl plán obnovy církve. Snažil se lépe propojit současnou církev s podstatou křesťanství a oživovat způsoby, jimiž by plnila své poslání. Reformy koncilu vedly k tomu, že církev začala sama sebe chápat jako Boží lid, a nikoli pouze jako hierarchicky uspořádanou instituci. Vedly ke změnám v liturgii, k užším vztahům s ostatními křesťany, větší sociální citlivosti i zahájení dialogu s jinými náboženstvími. Ve Střední a Latinské Americe byl koncil přijat příznivě. Podobu církve ztělesňuje postava svatého Oscara Romera († 1980), který položil život za lidi na okraji společnosti.

Zatímco koncil byl v katolickém světě do značné míry přijat, pokoncilní období bylo bouřlivé a někteří členové církve se stále vyjadřovali skepticky k tomu, jak byly reformy Druhého vatikánského koncilu prováděny. V rámci pokoncilních liturgických reforem se mše sloužila v místních jazycích, kněží stáli čelem k lidu a ženy měly při liturgickém slavení viditelnější úlohu. Tradicionalisté však tvrdí, že tyto změny vedly ke ztrátě tajemství a smyslu pro transcendenci v katolické bohoslužbě.

František nechce potyčkám s odpůrci Druhého vatikánského koncilu věnovat mnoho času. Důvod je zřejmý: rozlišuje solidní diskuzi od zideologizované agitace. Dodejme na okraj: dříve než svěříme svoji důvěru nějakému hlasu na internetu, zjistěme si, kdo ho financuje. Ústředním tématem pro církev dneška v čele s papežem Františkem je totiž něco jiného: Soucit Krista s tímto tak těžce zkoušeným světem. Opakovaně zdůraznil, že cílem jeho pontifikátu je realizace koncilu a že ti, kdo jej odmítají, nestojí na straně církve. Vnesl nový pořádek do zmatků, které vznikly svévolnou intepretací dovolení, jímž umožnil Benedikt XVI. slavit mši svatou podle liturgických knih před koncilem. Ty z forem bohoslužby učinily kolbiště útoků proti koncilu. To vyvolalo nevoli především ve Spojených státech, Velké Británii a některých částech Francie. Proto papež František v rozhovoru důrazně připomenul: „Je velmi obtížné vidět duchovní obnovu, když používáme velmi zastaralá schémata. Musíme obnovit svůj způsob vidění reality, jejího hodnocení. V evropské církvi vidím více obnovy ve spontánních věcech, které vznikají: hnutí, skupiny, noví biskupové, kteří si pamatují, že za nimi stojí koncil. Protože koncil, který si někteří pastýři pamatují nejlépe, je Tridentský koncil. A to, co říkám, není nesmysl.“ A dodal to podstatné: „Je také pravda, že trvá sto let, než se koncil zakoření. Máme tedy ještě čtyřicet let na to, aby se zakořenil!“

Během rozhovoru papež poukázal na odpor, kterému čelil bývalý generální představený jezuitů P. Pedro Arrupe v sedmdesátých letech. Arrupe vedl Tovaryšstvo Ježíšovo v letech 1965–1983 a přetvořil jeho poslání ve světle Druhého vatikánského koncilu. Snažil se propojit spiritualitu s prací pro spravedlnost v místech, jako je Latinská Amerika, a založil Jezuitskou službu pro uprchlíky, která nyní působí v padesáti zemích.

František označil Arrupeho za prorocký hlas, který však čelil tomu, že byl uvnitř Tovaryšstva umlčován konzervativní reakcí. Papež uvedl, že skupina španělských jezuitů ve spolupráci se skupinou v římské kurii se snažila Arrupeho podkopat. František uvedl, že byl přímým svědkem této opozice, když se v roce 1974 zúčastnil generální kongregace jezuitů. V jednu chvíli jeden z odpůrců Arrupeho řekl, že by chtěl vidět generálního představeného „viset na šibenici na Svatopetrském náměstí“. Arrupe navzdory tlakům zůstal vždy věrný Pavlu VI. „Proč vám tento příběh vyprávím? Abyste pochopili, jaké bylo pokoncilní období. A to se děje znovu, zejména u tradicionalistů. Proto je důležité upomínat na tyto osobnosti, které hájily koncil a věrnost papeži.“ Papež František zná dobře strategii svých odpůrců, kteří se často snaží (a budou snažit) podkopat jeho autoritu. Odpovídá Ježíšovým způsobem jednání, jemuž se učí v důvěrném setkávání s ním.

Papež se rovněž vyjádřil k německému synodálnímu procesu, který se stal terčem ostré kritiky za prosazování reforem katolické sexuální nauky, využívání moci a zapojení žen do služby. František varoval, že existuje nebezpečí, že tato podoba směřování německé synody vychází spíše od intelektuálních, teologických elit a je ovlivňována vnějšími tlaky. Podobně je tomu i u nás, když učíme rozlišit sílu hlasu od váhy argumentu. Samotná hlasitost kritiky ještě neříká nic o kvalitě argumentů. Synodalita se však rodí v rozlišování Božího lidu, nejen těch, kteří si osobují právo se vyjadřovat jejím jménem. „To, že existují různé názory, je v pořádku. Problém nastává, když se objeví tlak. To nepomáhá.“

Foto: Vatican News.

 odeslat článek     vytisknout článek