Rozhovory

Chraňte své srdce před nenávistí (1. část)

Alena Rousová

Možná nejbolestnější je, že ne všichni pláčou. Důvody jsou různé. Někteří ze strachu nepláčou, protože strach je zde všudypřítomný. Nejčastěji nepovšimnutý, nevědomý, ale „vrozený“, odnepaměti. Takový, na který si lidé zvyknou a který se stane něčím „přirozeným“ a nedokážou si bez něj život ani představit. Nikdo se neptá: „Jak žít beze strachu?“, ale velmi mnoho lidí a velmi často říká: „Co budeš dělat? Budeš si muset zvyknout.“ A jsou chvíle, jako když řekl jeden z mých partnerů rozhovoru: „Proč potřebuji svobodu, když mám vše, co potřebuji?“ To jsou slova, která mě děsí a matou. Němci po válce prováděli denacifikaci - v praxi to dost dobře neudělali, ale v symbolické a deklarativní sféře nacizmus jednoznačně odsuzovali. A to bylo velmi důležité, protože na to navazovaly konkrétní činy v mnoha oblastech, zejména ve školství. Něco takového tady nikdy nebylo. Nedávno jsem s někým mluvil a přímo jsem se ho zeptal: Proč po pádu Sovětského svazu nedošlo k dekomunizaci, výchovným opatřením a odsouzení velkého teroru? Odpověď byla okamžitá a jednoznačná: Protože tady velký teror nikdy neskončil. A to je bohužel pravda. Nabyl jiných podob, ale stále pokračuje.

Žijete a pracujete v Rusku, mezi lidmi, kteří jsou často na straně agresora. Jak jim kážete evangelium navzdory těmto slzám?

Nevím. Počítal jsem s tím, že mi napovíš... Opravdu. Jsem vděčný redaktoru Jakimowiczovi za jeho text, ve kterém nám připomněl, že když Pán Ježíš řekl: „Milujte své nepřátele“, nedodal: „No, pokud to nejsou Rusové“. Toto je velmi důležitý komentář. Zůstat zde – mezi lidmi, ke kterým jsem byl poslán – je pro mě něco nezpochybnitelného. Pán Bůh se přece nemýlil, když mě poslal do Tomska, a ne někam jinam, kde je obhajování dobra a proti zlu snazší a zjevnější. Dokud neexistuje žádný příkaz nebo směr k odchodu, já a moji spolubratři nikam nepůjdeme.

Ale jak kázat evangelium v takových podmínkách?

Když rozšířím myšlenku redaktora Jakimowicze, řekl bych, že nám Pán Ježíš neřekl: „Jděte a kažte, pokud nejsou nepříznivé podmínky, pokud ano, tak v takovém případě jděte domů a grilujte.“ Evangelium by mělo být hlásáno vždy a všude, ale ne vždy slovy. Koneckonců, Nový zákon je plný příběhů o lidech, kteří uvěřili ne kvůli kázání, ale proto, že jejich srdce byla pohnuta. Ukázkovým příkladem je dobrý lotr – bezcitný zločinec, kterého dojala dobrota a nepřítomnost nenávisti v nevinně trpícím Pánu Ježíši. Tak chápu své i naše současné poslání v Tomsku: pomáhat lidem, aby jejich srdce začala správně fungovat, aby začali cítit, soucítit, mít bolest, plakat. Vždyť – jak zpívá Andrzej Sikorowski – „slzy jsou znamením, že srdce bije“. Ano. Nejen slovy, ale i svým chováním, lidskými gesty a slzami máme vést lidi, kterým přestalo fungovat srdce, aby znovu cítili, soucítili, plakali a viděli lidskou bytost v jiném člověku.

Oddělení duchovní kardiologie?

Ano, ale ne kardiologie, ale kardiochirurgie. Na tomto oddělení jsme pouze jako sestry a sanitářky, vozíme pacienty na operační sál a vykonáváme pro ně ty nejnižší služby. Operaci otevření srdce a obnovení jeho normálních funkcí může provést pouze hlavní chirurg – Pán Ježíš. Ano, mrtvá srdce jsou zde největším problémem. Nedávno jsem mluvil s mladou, ale velmi zralou ženou. Řekla mi, že nejděsivější na tom je, že ačkoli se tady na Sibiři neválčilo, za pár týdnů se v lidech odehrála velká změna: jsou připraveni přijmout zabíjení, ospravedlňovat je nebo na ně nereagovat. To je fakt a člověk nad tím může být rozhořčen; ale rozhořčují se v kardiocentru v Zabrze nad pacienty, kterým selhává srdce? Pokud by tedy někdo chtěl hledat patrona pro naši kardiochirurgickou jednotku, nejlepší by byl prorok Ezechiel a slib, který mu dal Bůh: ,Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa‘.

Zdroj/Foto: Jesuits in Europe / Russia.

 odeslat článek     vytisknout článek