Názory

Společníci na cestě, jsme na jedné lodi

Pavel Ambros

Ředitelé jezuitských děl Středomořské provincie Tovaryšstva Ježíšova (Itálie, Malta, Albánie, Rumunsko; EUM) se setkávali během synodálního procesu a svoji zkušenost i závěry shrnuli v listě kardinálu Mariovi Grechovi v dopise. Reprezentovali přibližně šedesát institucí vedených jezuity (farnosti, sociální a pastorační centra, časopisy, teologické fakulty, charitativní organizace, nevládní organizace působící v sociální oblasti, centra spirituality, vzdělávací a formační zařízení). Z dopisu vysvítá jeden základní důraz, který odlišuje synodální proces od podobných aktivit: důsledné naslouchání Božímu lidu, jež se stává počátkem rozlišování. Rozlišování je podstatné, protože se nejedná o demokratizaci církve podle světských pravidel, nýbrž o nalezení světla v Duchu Svatém, které umožňuje hlubší a účinnější poslušnost tomu, co nám Bůh svěřuje jako vnitřní povinnost: mít aktivní (tj. vnitřní a osobní) účast na spáse lidí.

S čím se setkávají jezuité ve svém životě s Božím lidem? Se současným světem v jeho dvojznačnosti: romské děti a jejich vzdělávání, přijímání těch, jejichž manželství se nevydařilo, animace skupin těch, kdo se chtějí v církvi více angažovat. Důležité je pro ně číst denní zkušenosti, které se nás dotýkají i dojímají ve světle Božího slova, zejména nečekané setkání Petra a Kornélia ze Skutků apoštolů (Sk 10,1–48). Boží slovo jim otevřelo oči, jak číst znamení dneška. List jezuitů vše shrnuje do tří odstavců:

1. Co jsme slyšeli?

„Naslouchali jsme žízni srdcí, která nehledají hmotné statky, ale tiché chvíle upřímného naslouchání, které neodsuzuje. Naslouchali jsme velkému utrpení, které mohou v lidských duších vyvolat životní rány. Neviditelné utrpení, které zůstává po léta skryto v srdcích těch, kteří hledají místo, kde by toto utrpení mohli sdílet. Naslouchali jsme zázraku nečekaného setkání s druhým, ať už je to žena, která znovu naváže vztah, nebo pedagog, který nasměruje romského chlapce na cestu, jež je náročná a respektuje jeho vlastní identitu. Nečekané setkání se stává zdrojem života, balzámem na dávné rány, oknem naděje do budoucnosti, která byla považována za nadobro uzavřenou. Naslouchali jsme touze dát se k dispozici, aby i ostatní mohli prožít stejnou zkušenost setkání a života jako my. Každý, kdo zažije utrpení vyloučení a dokáže změnit svůj život k lepšímu, bude s větší pravděpodobností sloužit druhým, aby jim pomohl projít stejnou bolestí bez úhony, protože utrpení, stejně jako odolnost, posiluje citlivost a živí touhu utišit rány druhých. Naslouchali jsme radosti z toho, že jsme v církvi a společnosti našli místo po dávných ranách, které už nejsou hroby, do nichž se pohřbívá, ale bezplatnými a soucitnými prameny, kde mohou i ostatní najít život v hojnosti. Vyslyšeli jsme touhu po liturgii a slavení, které mohou vyjadřovat sílu tradice, aniž by se zřekly schopnosti oslovit každého, a které se nenechají kontaminovat scestnými diskuzemi. Liturgie, která je pokorná a vědomá si toho, že je součástí dílčích dějin, a proto není schopna konečného potvrzení, a přesto je schopna nabídnout jedinečné posvátné místo, v němž se otevírají pečeti dějin, (srv. Mt 10,16–25) a nabízí se nám smysl našeho putování a utrpení.

2. Co jsme se naučili

Naučili jsme se, že na prvním místě je důvěrné naslouchání a že láskyplné přijetí je novou formou apoštolátu, která může aspirovat na to, aby se stala skutečnou apoštolskou prioritou. Naučili jsme se, že lidé nehledají řešení okamžitých problémů nebo snadné nálepky, ale smysluplná místa vztahů, schopná sestoupit do hlubokých záhybů složité historie a vytrvalého úsilí o doprovázení v čase. Naučili jsme se, že toto setkání a tento vztah vyžadují staré a nové (Mt 13,52), například slavení. Liturgická slavení nejsou ghettem pro „zvláštní“ lidi. Ani nejsou zatuhlými ceremoniemi, které jsou pro všechny stejné. Naučili jsme se, že k tomu, abychom skutečně postavili člověka do středu, je zapotřebí odvahy, proroctví, ochoty nechat se vést do nepřístupných a neznámých prostor, kde jsme vyzýváni k obrácení pohledu a srdce. Naučili jsme se, že zranitelnost moje i toho druhého v nás probouzí tu nejlepší stránku, z níž se můžeme znovu vydat na novou cestu, která je živena plodným vztahem, jenž se rozvíjí den za dnem v neúplnosti, bez předem stanovených cílů a úkolů.

3. K čemu jsme se zavázali

Zavázali jsme se, že si mezi sebou vytvoříme více prostoru pro volný čas, a to i na čistě institucionálních místech, abychom dali více prostoru vzájemné důvěře a zrodili společné nadšení pro Boží věci navzdory rozdílům a skrze ně. Přátelství je živeno častým setkáváním a strach z toho, co je jiné, mizí tváří v tvář upřímnému setkání. Zavázali jsme se, že nebudeme dávat povrchní nálepky, ale necháme lidi, aby ze svých srdcí svěřovali ty nejbolestivější a nejautentičtější zážitky. Jsme si vědomi rizika planého zaměření na sebe sama, které může znehodnotit nebo oddálit dosažení cílů, na kterých nám záleželo. Zavázali jsme se, že budeme otevírat srdce k nečekanému, nepříjemnému, dokonce riskantnímu setkání, protože překračuje hranici zděděnou po našich otcích, hranici mezi čistým a nečistým, mezi známým a cizím, mezi známým a novým. Objevování sebe sama jako poutníků se zvědavými spolucestujícími. Zavázali jsme se, že přijmeme napětí, které v nás přebývá, způsobené vděčností za dědictví tradice a potřebou nových prostředků vyjadřování v liturgii i v životě. Vnímáme dvojjediné pokušení: rozdělovat, nebo rezignovat. Chceme být na cestě s Ježíšem, aniž bychom se odtrhovali, ale také aniž bychom se uzavírali situacím, se kterými jsme se nikdy nesetkali a kterým jsme nikdy nenaslouchali. Liturgie, která se tak ocitá v napětí mezi věrností a tvořivostí, mezi duchem Tradice a požadavky doby. Zavázali jsme se žít spoluzodpovědnost v misii jako nezbytnou spojnici mezi autoritou a aktivní účastí, která je úplná až tehdy, je-li osobní, vnitřní a je-li propojováním božského a lidského. Poslání se společnými kořeny, se společnou sounáležitostí upevněnou vzájemnou důvěrou, protože poslání je svěřeno všem a všichni ho nesou vpřed v porodních bolestech dějin, které jsme povoláni překonávat společně, jako na jedné lodi.“

 odeslat článek     vytisknout článek