Články

Nanebevzetí Panny Marie od Francesca Botticiniho

Pavel Ambros

Vidíme více než apoštolové

Myslím, že první, co člověka při pohledu na obraz zaujme, je jeho geometrie. Kontrastní barvy vymezují dvě roviny země a nebe. Z roviny země vystupuje vrcholek, na němž je umístěn kamenný sarkofág obdélníkového tvaru; neobsahuje žádné tělo, ale je naplněn liliemi. Výjev záměrně evokuje umělecká vyobrazení Kristova zmrtvýchvstání. Učedníci jsou shromážděni v různých skupinách. Někteří hledí do prázdného hrobu, jiní se shromáždili k diskuzi; několik z nich se zdá být přistiženo při nějakém vnitřním úžasu. Lze se domnívat, že Botticini postavil nás – diváky – do privilegované pozice, která jako by učedníkům unikala.

Pahorek, na němž se učedníci shromáždili kolem sarkofágu s květinami, je součástí krajiny přesně ohraničené. Zpoza kopce k nám tečou dvě řeky. Pomáhají nám lokalizovat rovinu a rozpoznat, že se jedná o zploštělou krajinu s nízkým modrým horizontem. Tato mělká horizontální rovina slouží k umocnění rozlehlosti vertikální roviny nebe, která se otevírá nad učedníky, nám přístupná, ale jimi nepoznaná. Co pro nás znamená, že se země pohybuje směrem k vymezenému horizontu, uspořádání různých nebeských řádů do stupňovitých hierarchických kruhů, postupně zavěšených ve zlaté klenbě otevřeného nebe? Posouvá nás za horizont v čase a prostoru do nekonečné hloubky. Uprostřed velkého kolosea andělů a svatých je Maria, klečící před svým Synem. Všechny hlavní postavy dějin spásy jsou shromážděny jako privilegovaní svědkové této události. Malíř zjevně poukazuje na eschatologický význam Mariina nanebevzetí. Drama naší spásy je dokončeno; od záhadného svědectví sarkofágu naplněného květinami a jejího nepřítomného těla na zemi jsme se přesunuli k průzračné vizi nebe. Jeho uspořádání vzájemně se doplňujících, ale kontrastních rovin země a nebe nás posouvá od hloubání k nazírání. Obraz tak působí jako ikona. Mění naše postavení, už nejsme jen diváky. Z lidí, kteří přemýšlejí (homo sapiens) se stáváme lidmi na cestě (homo viator). Cílem je se stát lidmi kontemplujícími (homo contemplativus). Poutník vplývá do plnosti vidění, pochopení a prožívání.

Zkušenost předchází dogmata

S otázkou dogmatu o Panně Marii Nanebevzaté se musí vyrovnat každý z nás, nejen teologie. Přitom se dozvídáme mnohé o sobě a své metodě. Pravda přichází v mnoha různých žánrech, v neposlední řadě prostřednictvím zkušenosti krásy, která nachází liturgické, nábožné a umělecké vyjádření dříve, než ji přináší teologie ve svých výpovědích. Dokonce i věda uznává, že nějaká formule nebo teorie je nakonec přesvědčivá díky své eleganci nebo kráse, stejně jako díky své logice. Jedno totiž odhaluje druhé. Proto mají argumenty, které odkazují na krásu či na vhodnost svou váhu. V Mariině nanebevzetí můžeme vidět, jak se konečně v Boží přítomnosti stáváme zcela sami sebou. Hopkinsova báseň přirovnávající Marii ke vzduchu, který dýcháme, to vystihuje v překladu Josefa Hrdličky takto:

Srovnávat nelze s ní.
Jedinou práci koná jen:
Rozdílí Boží slávu všem,
tu slávu, kterou usměrní
jen ona a jen skrze ni
jak proud stéká do stvoření.

G. M. Hopkins, Svatá Panna a vzduch, který dýcháme (Svíce uvnitř, Refugium, Olomouc 2002, s. 49–50)

Církev – pravé místo Mariiny oslavené přítomnosti

Toto Já, které dospělo do své plnosti, však nikdy není osamoceným Já. Pavel a Botticini to každý svým způsobem zachycují. Pavel mluví o nebeské pospolitosti a Botticini nám ukazuje velkou společnost nebeského dvora. Stejně jako náš život na tomto světě není nikdy osamělý, ale solidární, i když je narušen hříchem, je v nebi dokonalý. Neboť společenství (communio; koinonia) jsou podstatou života. Takový život patří Duchu Svatému, Pánu a dárci života, a zjevuje se jako láska, na níž se podílí celé vykoupené stvoření. Z tohoto důvodu nestojí Maria při svém nanebevzetí pouze v přítomnosti svého Syna, ale opět, jako o Letnicích, se nachází v centru církve. Stejně tak její nanebevzetí zpečeťuje její solidaritu s námi. Maria však nikdy neztrácí své jedinečné mateřské poslání pomáhat nám všem najít cestu ke svému Synu. Patří celé církvi v každé době. Je zakořeněna v dějinách, ale díky Boží milosti jimi není svázána. Na její mateřskou pomoc si nyní mohou činit nárok všechny generace. Ať už jsme na této cestě kdekoli, svátek Nanebevzetí Panny Marie nám dává vizi domova, který nás čeká, a příslibu, který je a bude naplněn. Maria z Nazareta, Matka Boží a Matka církve, nás ujišťuje, že cesta stojí za to a že nikdo z nás necestuje sám.

Potřebuji i já nové nasměrování?

Botticiniho zobrazení učedníků prozrazuje téměř humornou upřímnost. Jsou spíše jako skupina teologů, kteří se snaží vyrovnat s tím, co se stalo, ale stále buď hledí do té podivné rakve plné lilií, nebo jsou příliš pohrouženi do vlastní diskuse, než aby si všimli toho, co je nyní tak velkolepě před nimi. Potřebují se přesunout na onu druhou rovinu. Teprve až se vše – osoba, dějiny Marie, a dokonce celá skutečnost spásy, kterou se snaží pochopit – odhalí. Pokud se „nepřesunou“ radikálně, zůstane před nimi rakev, stejně jako prázdný hrob, navždy podivným jevem, otázkou, která nemůže přinést odpověď.

Ať už jsme my křesťané natolik zaujatí desaterem, že nám uniká tajemství, které máme před sebou, nebo jsme jen zaneprázdněni přežíváním dne či života, potřebujeme, aby nás tato slavná a odvážná dogmata víry na chvíli pozastavila a nasměrovala naše oči do jiné roviny, která nám dává nahlížet a kontemplovat věci z perspektivy dovršení. Jen ta nám dává naději.

 odeslat článek     vytisknout článek