Rozhovory

Velkopáteční rozhovor s papežem Františkem (3. část)

Pavel Ambros

Navážu nyní na to, co jste říkal. Předtím jsme mluvili o ženách pod křížem. Ale vraťme se k tématu mužů, kteří drží moc: tehdy to byl Pilát, Herodes, Kaifáš. Všechny tyto osoby, které měly moc zachránit nevinného, ale neudělaly to, místo toho daly přednost tomu, aby nemusely čelit pravdě. Tito jsou již mrtví, ale jejich způsob jednání je stále aktuální. Proč neměli odvahu vybrat si toto dobro a ochránit Člověka, který jednoduše chtěl, abychom se navzájem milovali?

V evangeliu je žena, o které se tak často nemluví – je trochu stranou – Pilátova žena. Ona cosi pochopila. Říká svému muži: „Nic neměj s tím spravedlivým!“ Ale Pilát ji neposlouchal – „ženské řeči“. Ale tato žena, která nečekaně prochází, bez dostatečného důrazu v evangeliu, zdálky pochopila celé drama. Proč? Možná protože byla matka, měla intuici žen. „Buď pozorný, aby tě neošálili.“ Kdo? Moc. Moc je schopná změnit mínění lidí za pouhých pár dní, od neděle do pátku. Nedělní Hosana se stane pátečním Ukřižuj ho! A to je náš každodenní a dnešní chléb. Je potřeba žen, které bijí na poplach.

Vrátím se k oné větě na kříži „Bože můj, proč jsi mě opustil? Mluvili jsme o zoufalství, neútěše a také o samotě: Velký pátek je dnem samoty. A toto téma mi nevyhnutelně připomíná to, co každý z nás zažil v nejakutnějším období pandemie. Myslím tím staré lidi i mladé, ty, kdo jsou zkoušeni nemocí, ty, kteří museli být na dýchacích přístrojích, protože nemohli dýchat… A myslím také Vás, otče, 27. března 2020. Jaké jste měl toho dne, v tom momentu myšlenky, když jste procházel zcela prázdným náměstím svatého Petra, zkrápěným deštěm, a kráčel jste k chrámu?

Nevím, zda jsem na něco myslel. Zakoušel jsem tu chvíli, ano. Cítil jsem drama toho momentu, tolika lidí. Ale vy jste podtrhla samotu, utrpení toho času, zejména starých lidí. Je to zajímavé: jsou to vždy oni, kdo platí účet. Ale také mladí, protože jim bereme naději. Způsobujeme, že si osvojují postoj Turandot: „Naděje, která vždy klame.“ Ne, naděje neklame! Ale jsou to sami mladí i staří, kteří drží ve svých rukou, i v srdci, možnost, jak na situaci reagovat: kvůli tomu tolik zdůrazňuji, aby mladí a staří spolu vedli dialog. Moudrost stáří, i se samotou, kterou trpí… Moudrost starých, zanechaných v domově důchodců, tolikrát přehlížená a opomíjená. Rád jsem chodíval do domovů důchodců v Buenos Aires, v tomto velikém městě jich bylo tolik! Zeptal jsem se jedné ženy: „Jak se máte? Kolik máte dětí? Ach, čtyři! A navštěvují vás?“ „Ano, ano, nenechávají mě samotnou.“ Tento rozhovor vyslechla zdravotní sestra a při odchodu mi pošeptala: „Otče, už půl roku k ní nikdo nepřišel.“ Opustit staré je vlastně upustit od moudrosti, protože my jsme často jacísi nadlidé, všechno víme. Nevíme nic! Samota starých a vykořisťování mladých, protože mladým se bez moudrosti, která pochází od druhých, vede špatně. Toto vše měl Ježíš v onom okamžiku v srdci: my všichni jsme tam byli. Připomněla jste Statio orbis, které se konalo v březnu před dvěma lety, a jak jste ten okamžik vnímala. Ale já jsem nevěděl, že náměstí zůstane prázdné, nevěděl jsem. Přišel jsem, a nebyl tam nikdo. Bylo to poselství od Pána, abychom dobře pochopili samotu. Samotu starých, samotu mladých, které také necháváme samotné. „Nechej je, ať si dělají podle svého.“ Ne! Sami se stanou otroky! Doprovázejme je! Proto je důležité, aby převzali dědictví starých. Samota mladých, starých. Samota lidí, kteří trpí v nemocnicích. Samota osob, které procházejí osobní, rodinnou tragédií. Samota ženy trpící násilím od svého muže, která pro záchranu rodiny mlčí. Je tolik našich samot! Také vy máte svoji. Já mám svoji. Malé samoty, ale právě zde, v těchto malých samotách, můžeme pochopit samotu Ježíše, samotu kříže.

Nikdy jste se necítil sám, když jste nesl svou službu?

Ne, Bůh ke mně byl dobrotivý. Nevím. Vždy, když se stane něco vážného, pošle mi někoho, kdo mi pomůže. Zpřítomňuje se. Je velmi velkorysý. Možná proto, že ví, že já sám to nemohu zvládnout! (směje se)

Chtěla bych říci, že onoho 27. března – myslím, že mluvím opravdu za všechny – jste nás vzal do náručí, dal jste nám toho dne tolik síly! Všichni jsme si toho byli vědomi a myslím, že jsme ten den tak nějak začali znovu. Další otázka: Ježíš byl zbičovaný, ponížený, korunovaný trním, ukřižovaný. A to vše mu svým způsobem způsobila jeho vlastní rodina, protože byl zrazený Jidášem, zapřený Petrem. Smrtelné rány mu způsobili jeho nejbližší. Tedy: jaké jsou rány, které církev stále způsobuje Ukřižovanému dnes?

V tomto ohledu mluvím jasně, protože jsem o tom přesvědčen. Nejtvrdší kříž, který církev dnes způsobuje Pánu, je světskost, duch mondénnosti. Duch mondénnosti, který je také duchem mocenskosti, ale nejen to. Je to život světským stylem, který – a to je zvláštní – se vyživuje a roste penězi. Je to pozoruhodná věc. Ve třech pokušeních ďábel Ježíši dělá světské nabídky. První, hlad, je pochopitelný, je to lidské. Ale dále? Moc, marnost – mondénní věci. Protože tento způsob je přitažlivý a církev, když upadne do světskosti, do světského ducha, je poražena. Duch světskosti je ten, který dnes páchá nejvíce škody, ale bylo to tak vždycky. Když nám Ježíš říká: „Prosím, udělejte jasnou volbu, nemůžete sloužit dvěma pánům. Buď sloužíte Bohu,“ čekáme, že dodá, „anebo sloužíte ďáblu“. Ale ne – říká: „Buď sloužíte Bohu, nebo sloužíte penězům.“ Používat peníze, abychom konali dobro, abychom nechali prospívat rodinu, s dobrou prací, je dobré. Ale sloužit! Pro světskost toto je kamenem úrazu.

Lev XIII. zavedl zvyk na konci mše se modlit modlitbu proti ďáblu, protože, jak řekl, bylo nebezpečí, že ďábel by mohl do církve proklouznout i škvírami ve dveřích. Je tedy podle vás taková škvíra, kterou se ďáblu podařilo proklouznout, dnes v církvi?

Světskost, ale to bylo vždycky. V každé epoše světskost mění jméno, ale vždy je to světskost. Tuto modlitbu k archandělu Michaelovi se modlím každý den ráno. Každý den! Protože mi pomáhá vítězit nad ďáblem. Někdo, kdo mě nyní poslouchá, by mohl snad říci: „Ale Svatosti, jste přece vzdělaný, jste papež – a věříte v ďábla?“ Ano, věřím, můj drahý, věřím. Mám z něj strach, proto se musím tolik bránit a chránit. Ďábel udělal tolik manévrů, aby Ježíši dal skončit tak, jak skončil – na kříži. Moc temnot nad Ježíšem: „Toto je vaše hodina,“ moc temnot.

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=c9Ly0A9JxME&t=70s; https://www.vatican.va/content/francesco /it/speeches/2022/april/documents/20220415-a-sua-immagine-venerdisanto.html.
Foto: ilfattoquotidiano.it.

 odeslat článek     vytisknout článek