Rozhovory

Kardinál Jean-Claude Hollerich k synodalitě (1. část)

Pavel Ambros

Jste bývalý misionář v Japonsku, jezuita, lucemburský arcibiskup, kardinál. Uctíváte Boha stále stejným způsobem?

Když jsem jako mladý kněz odjel do Japonska, byl to pro mě velký šok. V té době jsem byl mladíkem, který byl unesen lidovým katolicismem v Lucembursku. S dalšími jezuity, z nichž každý měl ten či onen model katolicismu, který si s sebou přinesl, jsme všichni velmi rychle zjistili, že neodpovídá očekáváním Japonska. Pro mě to představovalo krizi. Musel jsem odložit veškerou zbožnost, která byla do té doby bohatstvím mé víry, a vzdát se forem, které jsem miloval. Stál jsem před volbou: buď se zřeknu své víry, protože jsem ji nemohl prožívat v té formě, kterou jsem znal, nebo se vydám na vnitřní cestu. Vybral jsem si druhou možnost. Než jsem ji mohl hlásat, musel jsem se stát hledačem Boha. Pořád jsem si říkal: „Bože, kde jsi? Kde se nacházíš, v tradiční kultuře i v postmoderním Japonsku?“

Když jsem se před deseti lety vrátil do Evropy, musel jsem začít znovu. Popravdě řečeno jsem si myslel, že najdu katolicismus, který jsem v mládí opustil. Ale ten svět už neexistoval. Dnes, v této sekularizované Evropě, máme stejný úkol: hledat Boha.

Stala se dnešní Evropa misijním polem?

Ano, už dlouho. Lucemburk mého mládí byl trochu jako Irsko, s velkými procesími, velkou lidovou zbožností a tak dále. Když jsem byl malý, všechny děti chodily do kostela. Rodiče sami nechodili, ale poslali mě tam, protože to bylo normální. Vzpomínám si, že ve škole jedna dívka z mé třídy nešla k prvnímu svatému přijímání, což vyvolalo skandál. Způsobilo to rozruch. Ale když se nad tím zamyslím, vidím, že to v minulosti nebylo až tak slavné. Jako dítě jsem to samozřejmě neviděl, ale teď si uvědomuji, že už tehdy bylo v té společnosti hodně trhlin a pokrytectví. Lidé v podstatě nevěřili o nic víc než dnes, i když chodili do kostela. Měli jakýsi kulturní návyk chodit v neděli do kostela. Tato praxe však nebyla inspirována Ježíšovou smrtí a vzkříšením.

Myslíte si, že tento kulturní katolicismus skončil?

Zatím ne. V různých částech světa se liší. Jsem však přesvědčen, že covid proces urychluje. V Lucembursku máme o třetinu méně návštěvníků kostela. Jsem si jistý, že se nevrátí. Jsou mezi nimi lidé, kteří mají už svůj věk a pro které bude obtížné vrátit se k náboženské praxi, chodit do kostela. Jsou však i katolíci, pro které se stala nedělní mše důležitým rituálem, který vnesl do jejich života stabilitu.

Pro mnohé zůstává označení katolík jakýmsi převlekem, který je obdařen obecnou morálkou. Pomáhá jim to držet krok se společností, být dobrými křesťany, ale bez toho, aby bylo definováno, co to vlastně znamená. Tato doba však musí skončit. Nyní musíme budovat církev na základě víry. Nyní víme, že jsme a budeme v menšině. Nemělo by nás to překvapovat ani zarmucovat. Mám sladkou jistotu, že můj Pán je dnes přítomen v Evropě.

A Vy o tom nepochybujete?

Ani ne. Vůbec o tom nepochybujte. Už mě tato otázka nepronásleduje. Když jsem byl mladší, bál jsem se, že ho nenajdu. Jako by mě pronásledoval strach. Musel jsem to zjistit, jinak by mě to stáhlo ke dnu. Nyní jsem mnohem klidnější.

Je to moudrost stáří?

Nevím, jestli existuje něco jako moudrost stáří (smích), byl bych rád, kdyby existovala! Ale v hloubi duše děláme stále stejné hlouposti a stále narážíme na stejnou zeď. Alespoň víme, že zeď existuje a že bude bolet. Nyní také vím, že jsem jen jedním z Pánových nástrojů. Existuje mnoho dalších. Toto vědomí ve mně vždy vyvolává trochu podezření vůči všem, kdo tvrdí, že mají nejlepší recept na hlásání Boha.

Neexistuje žádný kouzelný recept?

Ne, je tu jen pokora evangelia.

A když jste byl mladší, věřil jste na kouzelné recepty?

Ano, samozřejmě jsem v ně věřil. Ale je to krásné bláznovství mládí. Ukazuje, že nadšení mladých lidí existuje.

V čem je poselství křesťanství aktuální i dnes?

Lidé se za dva tisíce let nezměnili. Stále hledáme štěstí, a nenacházíme ho. Stále toužíme po nekonečnu, a nacházíme své vlastní hranice. Dopouštíme se nespravedlností, které mají závažné důsledky pro ostatní lidi, což nazýváme hříchem. Nyní však žijeme v kultuře, která má tendenci potlačovat lidskost. Tato konzumní kultura slibuje uspokojení lidských tužeb, ale nedokáže to. V době krize a otřesů si však lidé uvědomují, že ve svých srdcích mají spoustu skrytých otázek. Poselství evangelia je mimořádně svěží v odpovědi na toto hledání smyslu a štěstí. Poselství je stále aktuální, ale poslové se někdy objevují v převlecích z dob minulých, což samotnému poselství neprospívá nejlépe. Proto se musíme přizpůsobit. Samozřejmě ne proto, abychom změnili samotné poselství, ale proto, abychom ho předali, i když jsme to my, kdo ho oznamuje. Svět se stále dívá, ale už se nedívá naším směrem, a to bolí. Poselství evangelia musíme předkládat tak, aby se lidé mohli orientovat ke Kristu.

Právě proto papež František loni v říjnu zahájil synodu o synodalitě, jejímž jste generálním zpravodajem. Nedávno jste řekl, že nevíte, co do zprávy napíšete.

Má úloha spočívá v tom, že naslouchám. Pokud budu předkládat příliš mnoho návrhů, odradím lidi, kteří mají jiný názor. Takže jsou to lidé, kteří do mé hlavy budou vše vnášet a zaplňovat stránky. Toto je synoda. Musí být otevřená. Jak říká papež, Duch Svatý je mistr stavitel. Musíme mu tedy také udělat místo. Tato metoda je důležitá proto, že se dnes již nemůžeme spokojit s vydáváním příkazů shora dolů. V celé společnosti, v politice i podnikání dnes záleží na vytváření sítí. Tato změna v rozhodování jde ruku v ruce se skutečnou změnou civilizace, které čelíme. A církev se v tomto prostředí musí adaptovat tak, jak to dělala vždy ve svých dějinách. Rozdíl je v tom, že tentokrát má civilizační změna nebývalou sílu. Máme teologii, kterou nikdo nepochopí ani za 20 nebo 30 let. Tato civilizace zanikne. Proto potřebujeme nový jazyk, který musí vycházet z evangelia. A na vývoji tohoto nového jazyka se musí podílet celá církev: to je smysl synody.

Jako předseda COMECE jste se na začátku října zúčastnil setkání s evropskými pravicovými a středopravicovými stranami v Římě. Kardinál Pietro Parolin je při odchodu povzbudil, aby křesťanství nepovažovali za supermarket, z něhož si lze vybrat jen určité hodnoty. Existuje toto pokušení i mezi politiky?

Nepochybně. Pravicoví politici přebírají křesťanské symboly, mají rádi růžence a kříže, ale ne vždy to souvisí s Kristovým tajemstvím. Souvisí to s naší minulou evropskou kulturou. Chtějí se odvolávat na kulturu, aby ji zachovali. Jedná se o zneužití náboženství. Znám i levicové politiky, kteří o sobě tvrdí, že jsou přesvědčení křesťané, bojují proti klimatickým změnám, ale v Evropském parlamentu hlasují pro to, aby se potraty staly základním právem a aby byla omezena svoboda svědomí lékařů. To je také chápání náboženství jako supermarketu.

Člověk může být křesťanským demokratem, socialistou, ekologem a tak dále, a přesto může být i křesťanem. Tato rozmanitost politických formací je pro společnost velmi přínosná. Politici však mají často tendenci nechávat si své náboženské preference pro sebe. V tomto případě už nejde o náboženství, ale o osobní přesvědčení. Náboženství potřebuje veřejný prostor, aby se mohlo projevit.

Foto: Servizio Informazione Religiosa.

 odeslat článek     vytisknout článek