Rozhovory

Kardinál Jean-Claude Hollerich k synodalitě (2. část)

Pavel Ambros

Není však pro křesťany obtížnější zapojit se do politiky?

Za prvé je pravda, že křesťanů ubývá. Za druhé je pravda, že se v politice angažují stále méně. Vidíme to po každých volbách. Navíc je zřejmé, že poselství biskupů společnosti již není tak slyšet. Ve Francii to zažíváte již několik let. To je důsledek toho, že jsme v menšině.

Abychom lidem pomohli pochopit, co chceme, musíme vést dlouhý dialog s těmi, kteří již nejsou křesťany nebo jsou křesťany jen na okraji. Pokud zastáváme určité postoje, není to proto, že bychom byli konzervativní, ale proto, že věříme, že život a lidská osoba by měly být ve středu pozornosti.

Abychom to mohli říci, myslím, že potřebujeme vést dialog a mít přátelské vztahy s těmi, kdo mají pravomoc rozhodovat, i s politiky, kteří mají jiný názor. I když nejsou křesťané, sdílíme s nimi upřímný zájem spolupracovat pro dobro společnosti. Pokud nechceme žít v rozdělené společnosti, musíme být schopni naslouchat příběhům druhých.

Znamená to, že by se církev měla vzdát obhajoby svých myšlenek?

Ne, o to nejde. Musíme se snažit porozumět druhým a budovat mosty se společností. Chceme-li mluvit o křesťanské antropologii, musíme vycházet z lidské zkušenosti našeho partnera. Přestože je křesťanská antropologie úžasná, brzy jí přestaneme rozumět, pokud nezměníme svou metodu.

A k čemu nám je, že se ozýváme, když nám nikdo nenaslouchá? Mluvíme sami za sebe, abychom se ujistili, že jsme na správné straně? Je to proto, abychom uklidnili své vlastní stoupence? Nebo mluvíme proto, abychom byli vyslyšeni? Co je předpokladem k tomu, že nám bude nasloucháno?

Především pokora. Myslím, že i když si to církev nemusí nutně uvědomovat, má pověst instituce, která ví všechno lépe než ostatní. Proto potřebuje hodně pokory, jinak nemůže vstoupit do dialogu.

To také znamená, že musíme ukázat, že se chceme učit od ostatních. Zde je příklad: jsem zcela proti potratům. A jako křesťan nemohu mít jiný postoj. Chápu však také, že existuje obava o důstojnost žen, a diskuze, kterou jsme v minulosti vedli proti potratovým zákonům, již nemá dnes ohlas.

Co ještě můžeme udělat pro ochranu života?

Když už náš způsob vyjadřování nemá váhu, nesmíme se zatvrdit, ale musíme hledat jiné cesty.

Ve Francii se mnozí domnívají, že církev ztratila velkou část své důvěryhodnosti kvůli sexuálním zločinům, které se v ní páchají. Jaký je Váš postoj k této krizi?

Především chci říci, že toto zneužívání je skandální. A když se podíváme na čísla ve zprávě Nezávislé komise pro sexuální zneužívání v katolické církvi (Jean-Marc Sauvé), vidíme, že nejde o pochybení několika lidí. Někde je systémová chyba, kterou je třeba řešit. Neměli bychom se bát ran, které by nám to mohlo způsobit a které jsou naprosto nicotné ve srovnání s ranami obětí. Proto musíme být velmi upřímní a připraveni přijmout oprávněné výtky, které bolí.

Před několika týdny jsem byl v Portugalsku, kde jsem sloužil mši svatou. Byl tam malý chlapec, který se na mě při mši díval, jako bych byl sám dobrotivý Bůh. Viděl jsem, že ve mně vidí zástupce Boha, jímž jsem během liturgie skutečně byl.

Zneužívání takových dětí je skutečný zločin. Jedná se o mnohem závažnější trestný čin, než kdyby se ho dopustil učitel nebo sportovní trenér. Skutečnost, že to bylo tolerováno, aby byla chráněna církev, bolí. Zavírali jsme oči! Zcela to odčinit snad ani sami nemůžeme.

Nyní se dostávám k vaší otázce. Někteří lidé ztratili důvěru. Abychom ji získali zpět, pokud je to možné, musíme mít velkou pokoru. Při doprovázení společenství nebo osob je třeba mít vždy na paměti zásadu absolutní úcty k těm, které doprovázíme. Nemohu vynechat ani jednu osobu. Zdá se mi zřejmé, že tyto otázky budou během synodního procesu ležet všem na srdci a všichni je budeme pečlivě zvažovat. Změny přijmout musíme.

Pokud došlo k systémovému selhání, jsou podle Vás nutné systémové změny?

Ano. V mé diecézi, stejně jako v mnoha jiných, máme samozřejmě Chartu dobrého chování, jež musí podepsat všichni, kněží i laici, pracující v církvi. Před vysvěcením se seminaristé podrobují osmi psychologickým sezením, která mají odhalit pedofilii. Děláme, co můžeme, ale nestačí to. Potřebujeme církev, která je strukturovaná tak, aby tyto věci již nebyly možné.

Co to znamená?

Kdyby ženy a mladí lidé měli větší slovo, objevily by se tyto věci mnohem dříve. Musíme se přestat chovat, jako by ženy byly v církvi okrajovou skupinou. Nejsou na okraji církve, ale v jejím středu. A pokud nedáme hlas těm, kteří jsou v ohnisku církve, budeme mít velký problém. Nechci být příliš konkrétní: tato otázka bude nevyhnutelně položena na synodě, v různých kulturách, v různých souvislostech. Ženy však byly příliš opomíjeny. Musíme jim naslouchat, stejně jako ostatním členům Božího lidu. Biskupové musí být jako pastýři, kteří naslouchají svému lidu. Neřeknou jen: „Ano, slyším vás, ale tohle mě nezajímá.“ Musí být uprostřed svého stáda.

Jaké další změny je třeba provést?

Formace kléru se musí změnit. Neměla by se zaměřovat jen na liturgii, i když chápu, že jí seminaristé přikládají velký význam. Laici a ženy musí mít možnost podílet se na formaci kněží. Výchova kněží je povinností celé církve, a proto musí tento krok doprovázet celá církev, ženatí i svobodní muži a ženy.

Za druhé, musíme změnit pohled na sexualitu. Až dosud jsme měli na sexualitu spíše potlačovaný pohled. Samozřejmě nejde o to, říkat lidem, že mohou dělat cokoli, nebo zrušit morálku, ale myslím, že je třeba říci, že sexualita je dar od Boha. Víme to, ale říkáme to? Nejsem si jistý. Někteří lidé přičítají nárůst zneužívání sexuální revoluci. Já si myslím pravý opak: podle mého názoru se nejhorší případy staly před rokem 1970.

V této oblasti musí mít kněží také možnost mluvit o své sexualitě a být vyslechnuti, pokud mají potíže s prožíváním celibátu. Musí mít možnost o tom svobodně mluvit beze strachu, že je jejich biskup pokárá. Pokud jde o homosexuální kněze, a těch není málo, bylo by dobré, kdyby o tom mohli mluvit se svým biskupem, aniž by je odsoudil.

Pokud jde o celibát v kněžském životě, ptejme se upřímně, zda kněz musí nutně žít v celibátu. Mám o celibátu velmi vysoké mínění, ale je nezbytný? Ve své diecézi mám ženaté jáhny, kteří svůj diakonát vykonávají úžasným způsobem a kteří pronášejí homilie, jimiž se lidí dotýkají mnohem silněji než my, kteří žijeme v celibátu. Proč nemít také ženaté kněze?

A i když kněz už nemůže žít v této samotě, měli ho umět pochopit, ne odsuzovat. Jsem už starý, takže mě to tolik netrápí.

Pociťoval jste, jak je obtížné prožívat tuto samotu?

Ano, jistě. V určitých obdobích mého života to bylo více patrné. A je také zřejmé, že každý kněz se čas od času zamiluje. Otázkou je, jak se v tomto případě zachovat. Nejprve je třeba mít poctivost, aby si to člověk přiznal, a pak jednat tak, aby mohl nadále žít své kněžství.

Foto: Servizio Informazione Religiosa.

 odeslat článek     vytisknout článek