Aktuality

Jezuitské kostely jako zdroj nového poznání

V moderním pojetí volného času se setkáváme stále častěji s tím, že nejsme sto propojovat práci a volný čas a stavět vnitřní základy nerozdělitelného životního pocitu. Proto se dnes stále více hovoří o sociálním času, v němž chceme vědomě čelit konzumnímu způsobu života odlišením se od většinového pohledu na svět. Čas cestování může být rovněž časem poznávání a osobního růstu. Volný čas má sloužit v prvé řadě obnově sil, relaxaci, zábavě, změně životního rytmu. Nárokování volného času a volání po něm ve společnosti sílí. Stává se zdrojem zisků zábavního a turistického průmyslu. V oblasti cestování jsme stavěni před volbu, jak se naše svoboda vypořádá s množstvím nabídek, které mnohonásobně překračují naše možnosti. Jednou z těchto alternativ, které by nám pomohly vymanit se z nastražených pastí turistických reklam, se může stát i vědecký výzkum kulturního dědictví, o které se zajímáme osobně. Za začátku července tohoto roku se objevil zajímavý článek v L‛Osservatore Romano, který nás může podnítit například k tomu, že se začneme jinýma očima dívat i na jezuitské kostely kolem nás. Jsou zdrojem poznání ze všech oborů lidských činností.

Maria Esther Vallejo Gavonel a Francesca Innocenzi, dvě studentky doktorského studijního programu na římské La Sapienza, k tomu mimo jiné poznamenávají:

„Sakrální stavby Tovaryšstva Ježíšova tvoří mezinárodní soubor nesmírného architektonického a uměleckého bohatství a rozmanitosti. Stále představují zdroj nových poznatků, a to i díky cennému vědeckému a provoznímu přínosu vědeckotechnických oborů, které umožňují zkoumat a pochopit stavební materiál v různých měřítcích a metodikách. Výzkum probíhající na doktorském studiu, v oboru restaurování architektonických památek, ve spojení s programem studií církevního kulturního dědictví na Gregoriáně se zabývá srovnávací analýzou architektonických a stavebně-technických charakteristik pěti významných jezuitských kostelů v Jižní Americe a kostela Nejsvětějšího jména Ježíš v Římě.“

Výzkum zjistil zajímavé souvislosti: na základě stavebně-historických studií existují důkazy o spojitosti mezi jezuitským kostelem Nejsvětějšího jména Ježíš v Římě (Il Gesù), který sloužil jako architektonická matrice v Jižní Americe. Zde byl římský vzor, podobně jako i u nás, přizpůsobován místním poměrům a ekonomickým zdrojům.

„Na stavbě zkoumaných jihoamerických kostelů se podíleli italští, španělští a středoevropští jezuitští otcové a bratři a kvalifikovaná i nekvalifikovaná pracovní síla španělského, mestického, domorodého a afrického původu, a to v souladu s řádovými stavebními předpisy, které se vyznačují termínem Ratio Aedificiorum. Výroba stavebních materiálů (cihel a vápna) probíhala často v pecích spravovaných Tovaryšstvem Ježíšovým, aby byla zaručena kvalita a potřebné dodávky, nezřídka svěřené italským jezuitským bratřím.“ Obě dvě studentky podrobily srovnávací analýze zdivo použité v jihoamerických kostelech a zdivo použité ve dvou významných sakrálních stavbách řádu nacházejících se v Římě (Il Gesù a Sant‛Ignazio). S jakým výsledkem? Zde se ukázala jako velmi efektivní spolupráce dvou vědkyň: „Diagnostik kulturního dědictví (vědec v oblasti konzervace), který je zodpovědný za překlenutí propasti mezi světem architektury a přírodními vědami (chemie, fyzika) a jehož úloha spočívá v charakterizaci materiálů, které tvoří materiální základ kulturního dědictví. Druhou postavou je petrograf, který se zabývá rozpoznáváním minerálních složek v horninách a původem materiálů používaných ve stavebnictví.“ Musíme si ještě chvíli počkat na konečné výsledky. Již ale dnes víme, že jejich výzkum, který tyto mladé vědkyně provádějí v Laboratoři petrografie a v Laboratoři rentgenové difraktometrie na katedře Věd o Zemi římské univerzity Sapienza, „umožní porovnat mineralogické složení, což následně osvětlí výrobní postupy materiálu použitého při stavbě jihoamerických a římských kostelů a podíl církevních řádů na rozvoji architektury na novém kontinentu.“

Tato inspirace může být i užitečným podnětem pro naše české výzkumné instituce. Protože skutečně platí, že „obohacení znalostí o stavebním materiálu sakrálních staveb je funkční pro pochopení historických dějů, které vedly k jejich vzniku, stejně jako pro preventivní opatření a restaurátorské práce zaměřené na jejich budoucí zachování.“ Když uvážíme, že zhruba před patnácti lety byl odhadován vnitřní dluh, který je spojen s kulturním dědictvím církevního majetku v České republice, na několik stovek miliard korun, je zřejmé, že se otázka jejich ochrany a využití týká nejen církví a církevních organizací, ale celé společnosti.

Foto: Archiv (kostel sv. Ignáce v Praze).

(pam)

 odeslat článek     vytisknout článek