Rozhovory

Papež František hovořil s jezuity v Kanadě

Alena Rousová

„V této zemi, která je jednou z největších provincií Tovaryšstva Ježíšova, pracujeme s radostí a nadějí podle obrazu svatého Jana de Brébeufa a jeho společníků, svatých kanadských mučedníků,“ začíná. „Žijeme mezi křehkými, jsme odvážní navzdory své křehkosti, vědomi si velikosti každého člověka a vždy dychtiví sdílet poklady naší spirituality, jsme dnes povoláni být lidmi pro druhé a s druhými, poutníky.“ Pokračuje: „Jsme s Vámi na lodi, veslujeme s Vámi, oceňujeme směr, který dáváte církvi, a modlíme se za Vás. Děkuji Vám, že přispíváte k práci na usmíření s domorodými národy.“

Nakonec papeži nabídne dárek: obrázek motýla, kterého papež obdivuje, dokonce žertuje: „Když vidím tuto krásnou fotografii, zasévá mně do mysli pochybnost. Je tak krásná, že by to mohla být jezuitská léčka. Nevím, jestli je to motýl, nebo netopýr!“ Všichni přítomní propukli v smích. Po několika slovech díků František pokračuje vzpomínkami na své předchozí cesty do země.

„V Kanadě jsem potřetí. Poprvé to bylo v sedmdesátých letech dvacátého století. Chystal jsem se absolvovat třetí probaci ve Španělsku, a protože jsem již byl jmenován novicmistrem, navštívil jsem několik noviciátů. Jel jsem do Kolumbie a Mexika. V Kanadě ve skutečnosti nebyli žádní novicové, ale otec generál mě požádal, abych sem přijel navštívit otce Michela Ledruse. Šel jsem se s ním tedy setkat v Saint Jérôme. Otec Ledrus byl opravdu velký duchovní mistr. To byla moje první cesta do Kanady. Podruhé to bylo v červnu 2008 na Mezinárodním eucharistickém kongresu zde v Quebecu. Zamyslel jsem se nad tématem „Eucharistie buduje církev, svátost spásy“. Toto je tedy moje třetí návštěva ve vaší zemi. Mnohokrát děkuji za přivítání!

Zasáhlo mě slovo, které jste řekl, Marcu, „křehkost“. Tolikrát slyšíme říkat, že jezuité jsou armádou církve, mocnou armádou… To všechno je fantazie! Naše myšlení by nikdy nemělo odrážet naši vlastní soběstačnost. Věřím, že skutečná síla jezuity začíná v uvědomění si vlastní křehkosti. Je to Pán, kdo nám dává sílu.

Dobře, teď jako ve fotbale mějme míč uprostřed a hrajme si se svými otázkami!“

Svatý otče, jsme v procesu smíření, který ještě neskončil. Jsme na cestě. Jaké jsou útěchy této Vaší pouti?

„Před pěti lety mě navštívil kanadský premiér, stejný, jakého máte dnes. Na té schůzce mě požádal, abych něco udělal s domorodými obyvateli a s rezidenčními školami. Také o nich se mnou mluvili biskupové. Úsudek všech byl, že je třeba něco udělat, ale také, že to musí být dobře připraveno. Biskupové po léta dobře připravovali proces, který došel tak daleko, že umožnil tuto mou návštěvu. Přešli jsme z fáze, kdy se zdálo, že se tato záležitost týká především biskupů příslušných oblastí, k plnému zapojení episkopátu.

Víte, nejdůležitější věcí je právě to, že se biskupský sbor dohodl, přijal výzvu a postoupil vpřed. Tato kanadská zkušenost je příkladem jednotného episkopátu. Když je episkopát jednotný, může se vypořádat s výzvami, které se objeví. Jsem svědkem toho, co jsem viděl. To tedy chci zdůraznit: pokud jde všechno dobře, není to kvůli mé návštěvě. Jsem jen třešnička na dortu. Jsou to biskupové, kteří všechno udělali ve vzájemné jednotě.

Je také dobré s pokorou pamatovat na to, že domorodí lidé jsou opravdu velmi schopní se s touto otázkou vypořádat a dokážou se angažovat.

To jsou zázraky, které se mohou stát, když je církev jednotná. Také jsem viděl důvěrnost mezi biskupy a domorodými národy. Samozřejmě, nemá smysl skrývat, že jsou někteří, kteří působí proti uzdravení a usmíření, ve společnosti i v církvi. Dokonce i včera večer jsem viděl malou tradicionalistickou skupinu protestovat a říkat, že církev je něco jiného... Ale tak se věci mají.

Vím jen, že jedním z nejhorších nepřátel jednoty církve a episkopátu je ideologie. Pokračujme tedy v tomto procesu na cestě. Líbí se mi motto cesty, které to říká jasně: Kráčet společně. Jít, ale spolu. Znáte úsloví: „Chceš-li jít rychle, jdi sám; pokud místo toho chcete jít jistě, jděte spolu.“

Mluvíte o pouti, smíření a naslouchání. Formuje toto vše Vaši synodální vizi církve? Je to to, o čem mluvíte?

Podívejte, vadí mi, že se používá přídavné jméno „synodální“, jako by to bylo pro církev poslední rychlé řešení. Když se řekne „synodální církev“, je tento výraz nadbytečný: církev je buď synodální, nebo není církví. Proto jsme přišli na synodu o synodalitě, abychom to zopakovali. Jistě můžeme říci, že církev na Západě ztratila svou synodální tradici. Církev Východu ji zachovala. O způsobech, jak žít synodalitu, lze jistě diskutovat. Pavel VI. zřídil sekretariát biskupské synody, protože měl v úmyslu pokračovat v této otázce. Postupovala synoda po synodě, pokusně, zdokonalovala se, lépe rozuměla, dozrávala.

V roce 2001 jsem byl relátorem biskupské synody. Nahradil jsem kardinála Egana, který se musel vrátit do své diecéze, do New Yorku kvůli tragédii Dvojčat. Pamatuji si, že stanoviska byla shromážděna a zaslána na generální sekretariát. Pak jsem shromáždil materiál a připravil ho k hlasování. Přišel za mnou tajemník synody, přečetl si materiál a řekl mi, abych odstranil ten či onen detail. Byly tam věci, které nepovažoval za vhodné a cenzuroval je. Došlo zkrátka k předvýběru materiálu. Bylo málo pochopení pro to, co je synoda. Na konci minulé synody v anketě o tématech, kterými se bude příští synoda zabývat, byly prvními dvěma kněžství a synodalita. Pochopil jsem, že je nutné uvažovat o teologii synodality, aby bylo možné učinit rozhodující krok vpřed.

Připadá mi zásadní opakovat, jak to často dělám, že synoda není politická schůze ani výbor pro parlamentní rozhodnutí. Je to vyjádření církve, kde je hlavním protagonistou Duch Svatý. Kde není Duch Svatý, není synoda. Může existovat demokracie, parlament, diskuze, ale neexistuje žádná „synoda“. Pokud si chcete přečíst nejlepší teologickou knihu o synodě, přečtěte si znovu Skutky apoštolů. Tam je jasně vidět, že hlavním protagonistou je Duch Svatý. Působení Ducha je prožíváno na synodě. Nastává dynamika rozlišování. Člověk například zažije, že se někdy nápad rychle pohne, lidé se pohádají a pak se stane něco, co věci zase spojí, co je kreativně sladí. Proto rád objasňuji, že synoda není zaměřena na hlasování, ani to není dialektická konfrontace mezi většinou a menšinou. Rizikem je také ztráta celkového obrazu, smyslu pro věc.

Stalo se tak při redukci synodních témat na konkrétní problém. Například synoda o rodině. Říkalo se, že byla organizována kvůli přijímání znovu sezdaných rozvedených. Ale v posynodální exhortaci je na toto téma pouze poznámka pod čarou, protože vše ostatní jsou úvahy o tématu rodiny, například o rodinném katechumenátu. Je tam tolik bohatství. Nelze to všechno vtěsnat do trychtýře jednoho problému. Opakuji, pokud je církev církví, pak je synodální. Bylo tomu tak od začátku.

Komentáře novinářů k Vaší cestě a projevům se mi zdají většinou velmi pozitivní. Jedna otázka, kterou si novináři položili, však zní: Proč se papež omlouvá jménem křesťanů, ale nikoli církve jako instituce? Jak můžeme odpovědět?

Ano, slyšel jsem. Podívejte, opravdu nerozumím, v čem je potíž. Nemluvím za sebe ani za ideologii nebo stranu. Jsem biskup a mluvím jménem církve, nikoli svým jménem. Mluvím ve jménu církve, i když to výslovně neuvádím. Ve skutečnosti to nemusím uvádět explicitně, protože je zřejmé, že to dělám. Naopak, řekl bych, musím jasně říci, že je to moje osobní myšlenka, když nemluvím jménem církve. Pak ano, to musím říct.

Pracuji v církevních médiích. Je v této oblasti důležité spolupracovat a vytvářet sítě, a to i s biskupy?

Rozhodně! Důležité je především rozšířit dialog. Dialog není nikdy nadbytečný mezi mediálními profesionály a jistě ani s biskupy. Výměna, konfrontace a dialog jsou základem komunikace.

Když jsme u médií, napadá mě jedna věc. Viděl jsem, že někteří se divili, proč jsem se během této cesty nesetkal s těmi, kteří se stali obětí sexuálního zneužívání. Ve skutečnosti jsem v tomto ohledu před cestou dostal několik dopisů. Odpověděl jsem na tyto dopisy a vysvětlil, že byly dva problémy. První byl čas, rozvrh. Druhým, pro mě důležitým, bylo, že jsem chtěl na této cestě upozornit na silné téma, které se týká domorodých obyvatel, aby to bylo velmi jasné. Mnoho lidí mi odpovědělo, že pochopili, že to vůbec není vyloučení. V jiných kontextech, jako byla návštěva Irska, byla setkání možná a téma se jasně objevilo.

Když už mluvíme o zneužívání, jsem právník. Udělal jste spoustu změn. Někteří Vás nazývají papežem změn. Provedl jste také změny na trestní rovině, pokud jde o zneužívání, a to bylo pro církev prospěšné. Zajímalo by mě, jak se věci vyvíjejí k dnešnímu dni a zda do budoucna předpokládáte další změny.

Ano, to je pravda. Bylo potřeba udělat změny a ty byly provedeny. Zákon nelze uchovávat v lednici. Zákon provází život a život jde dál. Stejně jako morálka se zdokonaluje. Dříve bylo otroctví zákonné, nyní již není. Církev dnes řekla, že i držení atomové zbraně je nemorální, nejen její použití. To se dříve neřeklo. Morální život postupuje stejným směrem. Je to učení svatého Vincence Lerinského: ita étiam christiánae religiónis dogma sequátur has decet proféctuum leges, ut annis scílicet consolidétur, dilatétur témpore, sublimétur aetáte („takže i dogma křesťanského náboženství by se mělo řídit těmito zákony správného chování, aby se v letech upevnilo, časem rozšířilo a věkem povzneslo.“). Svatý Vincenc Lerinský srovnává biologický vývoj člověka s přenosem depositum fidei z jednoho věku do druhého, který s postupem času roste a upevňuje se. Lidské chápání se s časem mění a lidské vědomí se prohlubuje.

Vize nauky církve jako monolitické, kterou je třeba bránit bez nuancí, je mylná. Proto je důležité mít úctu k tradici, té autentické. Někdo kdysi řekl, že tradice je živou pamětí věřících. Tradicionalismus je naproti tomu mrtvý život našich věřících. Tradice je život těch, kteří nás předcházeli a kteří jdou dál. Tradicionalismus je jejich mrtvou pamětí. Od kořene k plodu, to je zkrátka cesta. Musíme brát původ jako referenci, nikoli konkrétní historickou zkušenost branou jako věčný model, jako bychom se tam museli zastavit. Z „včera se to tak dělalo“ se stává „vždy se to takhle dělalo“. Ale to je myšlenkové pohanství! To, co jsem řekl, platí také pro právní záležitosti, pro právo.

Jsem haitský jezuita. Procházíme procesem národního usmíření, ale naděje se ztrácí. Vzhledem k tomu, co zažíváme v Kanadě, co můžeme říci haitské církvi, aby měla naději? Co můžeme jako jezuité dělat?

Haiti je v současné době v kritické situaci. Prochází utrpením, jako by nemohlo najít správnou cestu vpřed. Nezdá se mi, že by mezinárodní organizace pochopily, co mají dělat. Cítím se být Haiti velmi blízko, v neposlední řadě proto, že mě někteří moji přátelé kněží neustále informují o situaci. Obávám se, že upadá do propasti zoufalství. Jak můžeme pomoci Haiti růst v naději? Pokud existuje jedna věc, kterou můžeme jako církev udělat, je to jistě modlitba, pokání... Ale musíme si položit otázku, jak můžeme pomoci. Lidé na Haiti jsou ušlechtilý národ. Jednoduše vám říkám, že jsem si vědom toho, co se děje.

Rád bych se vás zeptal na otázku týkající se liturgie a jednoty církve. Jsem studentem liturgiky a zajímalo by mě, jak důležitý je tento předmět ve formaci. Mám také na mysli naše pastorační nasazení jako jezuitů.

Když dojde ke konfliktu, s liturgií se vždy špatně zachází. V Latinské Americe před třiceti lety došlo k monstrózním liturgickým deformacím. Pak se přesunuli na opačnou stranu se zaostalým opojením starými formami. V církvi vzniklo rozdělení. Moje aktivita v této oblasti měla za cíl sledovat linii Jana Pavla II. a Benedikta XVI., kteří povolili starověký rituál a požádali o následné ověření. Poslední ověření jasně ukázalo, že je potřeba tuto praxi regulovat a především se vyhnout tomu, aby se stala věcí, řekněme, „módy“ a zůstala spíše pastorační otázkou. Těším se na studie, které upřesní úvahy o důležitém tématu: liturgie je společná chvála Božího lidu!

Nyní uplynula hodina rozhovoru a osoba, která má na starosti organizaci apoštolské cesty, nenápadně upozorňuje, že je čas jít. Papež děkuje všem za setkání, za přijatý dar a za blízkost, kterou od jezuitů pociťuje. Poté všechny vyzve ke společné modlitbě Zdrávas Maria, na závěr udělí požehnání a navrhne skupinovou fotografii.

Zdroj/Foto: La Civilta Cattolica.

 odeslat článek     vytisknout článek