Aktuality

Setkání jezuitů z postsovětských republik s papežem Františkem

Stalo se již tradicí, že si papež František během svých zahraničních cest vyhrazuje čas na setkání se svými spolubratry z řádu, místními jezuity, aby s nimi hovořil na různá témata a seznámil se s jejich prací. V minulosti se tak stalo v Polsku (během Světového dne mládeže 2018), na Slovensku, na Maltě, v Kanadě a naposled v hlavním městě Kazachstánu, kde se Svatý otec zúčastnil kongresu představitelů světových a tradičních náboženství. Jezuité v současné době na území Kazachstánu nepůsobí (i když jsme tam kdysi byli přítomni na několika místech, a dokonce jsme v budoucím hlavním městě Astaně postavili kostel, který se stal katedrálou; v těchto dnech se tam také modlil papež, který se setkal s duchovními).

Na setkání s Františkem byli pozváni členové Tovaryšstva Ježíšova kromě Ruska a Běloruska (jezuité z města Vitebsk v čele s Klementem Wertem SJ) i ze zemí Střední Asie, kteří také dostali pozvání na setkání. Upřímně řečeno, zpočátku jsem váhal, zda se vydat na tak dlouhou cestu; můžeme se opravdu nazývat místními jezuity, když jsme ujeli tři tisíce kilometrů? Ale naše jezuitská poslušnost nás přemohla a letenky jsme si koupili. Stálo to za to. Kromě nás dostalo pozvání ještě sedmnáct dalších spolubratrů, kteří slouží v Moskvě, Petrohradě, na různých místech Sibiře a v Kyrgyzstánu. Dohromady jsme reprezentovali jedenáct (!) různých národností.

Setkání se konalo na nunciatuře 15. září ráno, poslední, třetí den papežovy návštěvy. Před takovou událostí samozřejmě panovalo vzrušení: taková šance se naskytne snad jednou za život. Jak se chovat, co říkat...? Papež František však dokáže napětí situace skvěle zmírnit. Přišel téměř o dvacet minut dříve a s každým se individuálně přivítal. Měl jsem to štěstí, že jsem byl jedním z tlumočníků, takže jsem si sedl vedle Svatého otce a byl jsem mu po celou dobu setkání tak blízko, že to bylo neuvěřitelné. Takový zážitek jistě zanechá silný dojem: Františkovo charizma je cítit téměř fyzicky. Nejde jen o to být nablízku člověku, kterému naslouchají miliardy lidí, ale o pocit, že tento člověk je skutečnou morální a duchovní autoritou, a to ne kvůli svému formálnímu postavení, ale proto, že důsledně uskutečňuje to, čemu věří a k čemu ho vybízí Duch Svatý. Zároveň je tu vědomí, že papež je člověkem se svými nedokonalostmi a omezeními, počínaje jeho fyzickým zdravím: bylo působivé, jak se kvůli problémům s kolenem musel nechat přesunout z invalidního vozíku na židli a zpět, jak obtížně se mu stojí. Přitom všem se František chová velmi jednoduše a bezprostředně, žertuje a srdečně se směje: opravdu umí bořit zdi.

To, o čem papež mluvil s jezuity, je samozřejmě tajemství, které nelze prozradit „pod hrozbou smrti“. Dělám si legraci. Ve skutečnosti nám papež neodhalil žádná zvláštní tajemství, snad kromě vědomí tajemství Božího království, které je velmi blízko, ale je skryto běžnému vnímání. František nám především připomněl, abychom byli nablízku Božímu lidu, abychom byli lidem nablízku, abychom dokázali cítit jejich bolest a utrpení, zejména v našich těžkých časech. Nechyběla diskuze o tragických událostech nedávné doby – o válce a jejích důsledcích. Když se jeden z přítomných zeptal papeže na modlitbu, která mu nejčastěji zní v srdci, odpověděl, že je to velmi prostá prosba k Bohu: „Pane, pohleď na svůj lid!“. Pastýř univerzální církve k nám promluvil o důležitosti přímluvné modlitby s odvahou a vytrvalostí, s důvěrou, ale zároveň s „dotíráním“ na Boha, jako to dělal Abraham, když se modlil za obyvatele Sodomy. Papež zdůraznil, že bez praxe společenství s Bohem, bez bytí před Bohem, není jezuitské povolání možné. Svatý otec také bratrům připomněl, že nelze být nejprve odborníkem a pak jezuitou. Je třeba nejprve žít své povolání, skutečně cítit, že patříme do řeholní komunity, a pak teprve vidět, co dělat a v jaké oblasti se zdokonalovat. V souvislosti s mezináboženskou akcí, během níž opět zazněla silná výzva k míru, nás papež také v duchu ekumenizmu učil stavět mosty, hledat to, co spojuje, a ne rozděluje. Zdá se mi, že všechny tyto rady by měli aplikovat nejen jezuité, ale každý věřící ve svém životě podle okolností.

Doufám, že tyto mé dojmy alespoň trochu pomohly přiblížit atmosféru setkání s jezuitským papežem a povzbudí čtenáře k naslouchání jeho slovům. Kéž ho Pán zachová a vede svým Duchem pro dobro celé všeobecné církve.

Zdroj/Foto: Jezuité ruského regionu.

(pam)

 odeslat článek     vytisknout článek