Rozhovory

Osvobození od nenávisti

Pavel Ambros

„Svatý otče, jsme vaši spolubratři z ruské oblasti Tovaryšstva Ježíšova. Pracujeme ve třech zemích: v Rusku, Bělorusku a Kyrgyzstánu. Je nás asi třicet z jedenácti zemí. Žijeme v Bělorusku, kde Tovaryšstvo přežilo své potlačení v osmnáctém století. Tito jezuité se významně zasloužili o obnovu Tovaryšstva v roce 1814. Působíme ve městě Vitebsk, kde máme farnost. Biskup nedávno vysvětil kostel zasvěcený svatému Ignáci. V Rusku jsme v Moskvě, kde máme Institut vyšší formace pojmenovaný po svatém Tomáši. Tam také vychází ruské vydání La Civiltà Cattolica. Představený a ředitel institutu je zároveň generálním sekretářem Konference katolických biskupů v Rusku.

Zabýváme se pastorací v Moskvě, ale také mimo město, a to i ve farnosti vzdálené tisíc pět set kilometrů. Pracujeme také v Kirově, který je vzdálený tisíc kilometrů směrem na Ural. Nedávno nastoupili do hlavního semináře v Petrohradě dva jezuité, jeden z Chile a jeden z Polska. Na Sibiři jsme v Novosibirsku, kde je biskupem Joseph Wert, náš spolubratr, kterého Jan Pavel II. před jednatřiceti lety jmenoval biskupem celé Sibiře. Máme tam také kulturní a duchovní centrum nesoucí jméno Inigo. Od roku 1993 jsme zodpovědní za speciální program před vstupem do semináře, který připravuje kandidáty do hlavního semináře v Petrohradě.

Jsme také v Tomsku, univerzitním městě, kde máme velmi dynamickou a živou farnost a katolickou školu, jedinou v celém Rusku. Přijali jsme také farnost v Novokuzněcku, kde pracujeme jak s latinskými, tak s řeckokatolíky.

Pracujeme také v Kyrgyzstánu. Apoštolským administrátorem je zde P. Anthony Corcoran SJ. Chtěl by postavit novou katedrálu nedaleko centra města, a proto sem přinesl základní kámen vážící třicet kilogramů, abyste jej požehnal. V hlavním městě Biškeku jsme zodpovědní za pastorační práci, ale také za Charitu. Pomáháme zejména chudým a dětem bez ohledu na náboženství. Pracujeme také na jihu země, v Džalal-Abadu a v Oši, druhém největším městě Kyrgyzstánu.

Myslím, že jsem vyjmenoval všechny naše aktivity. Stručně řečeno, pracujeme na geografických, kulturních a náboženských hranicích. Abychom mohli odvážně pokračovat, prosíme vás o apoštolské požehnání.“ Papež poté uvedl rozhovor.

Moc vám děkuji za to, že jste přijeli mě navštívit. Tato setkání s jezuity jsou už na mých cestách zvykem. Klást otázky a také komentovat, jak si přejete. Využijme náš společný čas naplno!

Svatý otče, jak se máte? Jak se cítíte? Jaký je váš zdravotní stav?

Zdraví je dobré. Mám problém s nohou, který mě zpomaluje, ale zdraví obecně je dobré: fyzické zdraví, ale (...) také duševní zdraví!

Jak se díváte na geopolitickou situaci, kterou zažíváme?

Probíhá válka a myslím, že je chybou myslet si, že jde o kovbojku, kde jsou hodní a zlí. A je také chybou myslet si, že jde o válku mezi Ruskem a Ukrajinou, a tím to končí. Ne: jedná se o světovou válku.

Jaké jsou ale podle vás příčiny toho, co zažíváme?

Zde je obětí tohoto konfliktu Ukrajina. Mám v úmyslu zdůvodnit, proč se této válce nepodařilo vyhnout. A válka je svým způsobem jako manželství. Pro pochopení je třeba prozkoumat dynamiku, která konflikt vyvolala. K vyprovokování války přispěly mezinárodní faktory. Už jsem se zmínil, že mi v prosinci loňského roku přišla jedna hlava státu říct, že má velké obavy, protože Severoatlantický pakt se vydal štěkat na ruský práh, aniž by pochopil, že Rusové jsou imperiální a obávají se nejistoty na hranicích. Vyjádřil obavy, že vyvolají válku, která vypukla o dva měsíce později. Nelze tedy zjednodušovat úvahy o příčinách konfliktu. Vidím konflikt imperialismů. A když se imperialismus cítí ohrožen a je navíc v úpadku, reaguje tak, že si myslí, že řešením je rozpoutat válku, aby si to vynahradil, a také prodávat a testovat zbraně. Někteří například tvrdí, že španělská občanská válka byla vyvolána jako příprava na druhou světovou válku. Nevím, jestli je to skutečně tak, ale mohlo by to tak být. Nepochybuji však o tom, že již zažíváme třetí světovou válku. Během jednoho století jsme zažili tři: jednu v letech 1914–1918, jednu v letech 1939-1945 a nyní prožíváme toto století.

Od února se snažíme osvobodit srdce od nenávisti. Pro nás je to prioritní pastorační závazek. Říkáme lidem, že nenávidět kohokoli není křesťanské. Rozdělení je však břemeno, které neseme. Každý den se modlíme růženec za mír.

To je to, co musíme udělat: osvobodit srdce od nenávisti. Od prvního dne války až do včerejška jsem o tomto konfliktu neustále mluvil a zmiňoval utrpení Ukrajiny. V den nezávislosti země byla na Svatopetrském náměstí vlajka a já jsem o ní samozřejmě mluvil. Poté, co jsem hovořil o Ukrajině, jsem si řekl, že se vyjádřím k utrpení obou národů, ukrajinského a ruského. Protože ve válkách trpí lidé, lidé. Jako vždy na to doplácejí chudí lidé. A to vyvolává nenávist. Ti, kdo vedou válku, zapomínají na lidskost a nehledí na konkrétní životy lidí, ale upřednostňují stranické a mocenské zájmy. Skutečnými oběťmi jsou v každém konfliktu obyčejní lidé, kteří za válečné šílenství platí na vlastní kůži. Pak jsem se také zmínil o dívce, která byla vyhozena do vzduchu. V tu chvíli lidé zapomněli na všechno, co jsem do té doby řekl, a věnovali pozornost pouze této zmínce. Ale chápu reakce lidí, protože hodně trpí.

Chci se zmínit, že den po začátku války jsem šel na ruské velvyslanectví. Bylo to neobvyklé gesto: papež na velvyslanectví nikdy nechodí. Osobně přijímá velvyslance pouze při předávání pověřovacích listin a na konci jejich mise při návštěvě na rozloučenou. Řekl jsem velvyslanci, že bych rád mluvil s prezidentem Putinem, pokud mi ponechá malý prostor pro dialog.

Přijal jsem také ukrajinského velvyslance a dvakrát jsem telefonicky hovořil s prezidentem Zelenským. Na Ukrajinu jsem vyslal kardinály Czerneho a Krajewského, kteří vyjádřili papežovu solidaritu. Sekretář pro vztahy se státy Mons. Gallagher ji rovněž navštívil. Přítomnost Svatého stolce na Ukrajině má hodnotu pomoci a podpory. Je to způsob vyjádření přítomnosti. I já jsem se tam chystal. Zdá se mi, že Boží vůle není jít právě v tomto okamžiku; uvidíme však později.

Přišlo za mnou několik ukrajinských vyslanců. Mezi nimi byl i prorektor Katolické univerzity na Ukrajině, kterého doprovázel prezidentův radní pro náboženské záležitosti, evangelikál. Mluvili jsme, diskutovali. Přišel také vojenský velitel, který má na starosti výměnu vězňů, opět s náboženským poradcem prezidenta Zelenského. Tentokrát mi přinesli seznam více než tří set vězňů. Požádali mě, abych udělal něco pro výměnu. Okamžitě jsem zavolal ruskému velvyslanci, jestli by se s tím nedalo něco udělat, jestli by se nedala urychlit výměna vězňů.

Když mě navštívil ukrajinský katolický biskup, předal jsem mu svazek dokumentů se svými prohlášeními na toto téma. Invazi na Ukrajinu jsem označil za nepřijatelnou, odpornou, nesmyslnou, barbarskou a svatokrádežnou agresi. Přečtěte si všechna prohlášení! Tiskové středisko je shromáždilo. Chtěl bych vám však říci, že mi nejde o to, abyste papeže hájil, ale aby se lidé cítili pohlazeni vámi, kteří jste papežovými bratry. Papež se nerozčiluje, když je špatně pochopen, protože dobře vím, jaké utrpení se za tím skrývá.

Svatý otče, jsem přesvědčen, že budete hrát roli, pokud a až nastane mír. A bude to silný příspěvek. Jsme skupina jezuitů z různých zemí. Jaké kroky nám jako jezuita radíte? Co od nás žádáte? Co můžeme dělat?

Pro mě je důležité ukázat blízkost. To je klíčové slovo: být nablízku, pomáhat lidem, kteří trpí. Lidé musí cítit, že jejich biskup, jejich farář, církev je jim blízká. To je Boží styl. Čteme to v Deuteronomiu: „Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je nám nablízku Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme?“ (Dt 4,7) Boží styl je blízkost.

Jako provinciál Argentiny jste žil v diktatuře. Jaké jste tam měl zkušenosti?

Diktátorské vlády jsou kruté. Diktatura je vždy krutá. V Argentině brali lidi, nakládali je do letadla a pak je házeli do moře. Kolik znám politiků, kteří byli ve vězení a mučeni! V těchto situacích člověk ztrácí nejen práva, ale také lidskou citlivost. Tehdy jsem to cítil. Mnohokrát jsem také slyšel dobré katolíky říkat: „Zaslouží si to, ti komunisté! To si zasloužili!“ Je hrozné, když politická idea převáží nad náboženskými hodnotami. V Argentině to byly matky, které se postavily proti diktatuře a hledaly své děti. Právě matky jsou v Argentině statečné.

Otázka a prosba: Co je ve vašem srdci? Co je ve vaší konkrétní modlitbě? A prosba za seminaristy: co jim vzkazujete?

Začínám tím druhým. Moje prosba pro seminaristy: aby byli zdravě prostí mladí muži, nevyvyšovali se. Jedním z problémů některých seminářů je, že nepřijímají normální lidi. Dávejte si pozor na staromilské náboženské nebo lidské projevy. Seminaristům říkám: buďte prostí i v modlitbě. Modlete se jako syn ke svému otci. Právě obyčejná lidská kvalita znamená vážnost. Ptáte se, co nosím ve svém srdci a v modlitbě. Modlitba, která je pro mě přirozená, je vždy zvolání: „Pohleď na svůj lid, Pane!“ S žádným dalším nepřijdu. Je to opravdu velmi jednoduché. Přímluva je klepání na Pánovo srdce. Je to přímluvná modlitba. A nezapomínejme, že modlitba vyžaduje parrésii, jasnost a odvahu. Vzorem je Abraham, když se modlí: „Ať se můj Pán nehněvá, když...“, a pak svou prosbu naléhavě vysloví. Je třeba se modlit pulseando, jakési přetlačení s Bohem, jak říkáme ve španělštině. Je to odvážná modlitba tváří v tvář. Ani ne tak hledáním útěchy, kterou je třeba hledat, ano. Myslíme si, že parrésia (odhodlanost, otevřenost, upřímnost, svoboda slova) je pouze ctnost jednání, ale ne, je to také ctnost modlitby.

Když se podíváte na situaci v Tovaryšstvu Ježíšově, co vás potěší a co znepokojí?

Nedávno jsem se v generální kurii zúčastnil setkání s jezuitskými bratry z celého světa. Bylo jich asi čtyřicet. Byl jsem opravdu potěšen z toho, jak se mezi sebou bavili. Útěchou mi je, když se jezuita modlí a důvěřuje Pánu. Domnívám se, že úroveň Tovaryšstva je v tomto ohledu dobrá. Na druhou stranu mě neutěšuje, když vidím jezuitu, který je spíše rádoby odborníkem na to či ono téma, než že by byl jezuitou. Jedna věc předchází specializaci: je to afektivní příslušnost ke společnosti.

Chtěl bych jen dodat, Svatý otče, že mezi potěšujícími událostmi letošního roku je i to, že jeden Rus byl vysvěcen na kněze, máme ruského novice a před dvěma měsíci přijeli z Vietnamu do Kyrgyzstánu dva jezuité, profesor sociologie a jeden scholastik ve formaci. V Kyrgyzstánu žije náš jezuitský bratr, který spolupracuje s apoštolským administrátorem otcem Corcoranem. Kyrgyzstán je velmi malá církev. Do této místnosti by se vešli všichni katolíci! Jeden otec rodiny mi doporučil, abych vám řekl, že v Kyrgyzstánu jsou také katolíci. Podpora Svatého stolce je pro nás velmi důležitá, stejně jako podpora nunciatury.

Je pravda, že nunciatura je longa manus (prodlouženou rukou) Svatého stolce, který pomáhá místním církvím, zejména těm menším. Nyní vám však položím otázku: jak vidíte Vatikán vy, lidé z periferie?

Někdy je to tak daleko, že zapomínáme! Protože jsme tak malá skupina, je pro nás velmi důležité, abychom patřili k univerzální církvi. Lidé si také uvědomují, že nejsme malá sekta, ale součást univerzální církve. Někdy bolí, když člověk získá dojem, že církevním představitelům na životě církve v malé zemi příliš nezáleží. Někdy se i vlády ptají, proč se církev málo stará o naši situaci.

Máte pravdu! Proto je v této situaci důležité křičet, aby vás bylo slyšet! Dejte o sobě vědět! Církev ve středu je zaneprázdněna mnoha každodenními záležitostmi a může být v pokušení zapomenout nebo nevěnovat dostatečnou pozornost. Ale když dítě pláče, pláče, pláče... nakonec matka mléko dá! Církev potřebuje, aby všechny hlasy byly slyšet, aby se vyjadřovaly, a to i v nářečí!

Naši pravoslavní bratři mi doporučili, abych papeži vyřídil, že jsou vám velmi vděční, protože jste s prostými a potřebnými lidmi. Spolupracujeme s našimi pravoslavnými bratry v oblasti péče o lidi se zdravotním postižením. Požádali mě, abych vám vyřídil, že jsou vám velmi vděční.

To velmi rád slyším. Myslím, že dochází k postupnému sbližování mezi katolíky a pravoslavnými. A to je podle mě velmi důležité. Musíme spolupracovat, modlit se jeden za druhého, překonávat podezření. Zrovna včera jsem na kongresu náboženských představitelů přijal čtyři ruské pravoslavné biskupy. Vidím, že stále přetrvávají obavy z uniatismu. Ale já jsem odpověděl, že toto slovo je již zapomenuto. Bojí se, že budeme něco jako tchyně, že se vrátí uniatismus. Mají tohoto ducha. Musíte je uklidnit a to pomáhá.

Otče, co jste cítil, když vás zvolili za papeže?

Přijetím jsem splnil svůj čtvrtý slib poslušnosti.

Schůzka se chýlí ke konci. Představený oblasti žádá papeže, aby požehnal velký kámen, který bude prvním kamenem pro stavbu katedrály v Kyrgyzstánu. Obsahuje další kámen z Kafarnaumu. Kostel bude zasvěcen Dobrému pastýři. František se ho dotkne a požehná mu. Pak mu představený dává další drobné dárky s tím, že jsou malé a chudé. Papež poznamenává: „Chraňte chudobu! Když není chudoba, vstupuje do ní všechno zlo! Chudobu je třeba hlídat.“

Poté obdrží fotoalbum o práci Tovaryšstva v regionu. Pak slaměného anděla, typického pro Bělorusko, a nakonec čelenku z Kyrgyzstánu. Po modlitbě Zdrávas Maria a požehnání se všichni společně vyfotili. Než se papež rozloučil, pozdravil přítomné jezuity jednoho po druhém.

Zdroj/Foto: La Civilta Cattolica.

 odeslat článek     vytisknout článek