Články

Zemřel jezuitský historik Kurt Peter Gumpel SJ

Pavel Ambros

Několik let pobýval otec Gumpel na ošetřovně rezidence svatého Petra Kanisia nedaleko generální kurie jezuitů, kam se v roce 2010, přesně po padesáti letech služby v kurii, přestěhoval s otcem Paolem Molinarim. Prožili tak poslední etapu dlouhé cesty společně. Narodil se 15. listopadu 1923 v Hannoveru. Jeho rodina měla velmi vysoké společenské postavení, ale byla pronásledována nacisty. O tomto dramatickém období svého mládí vždy mluvil velmi diskrétně, ale sám vyprávěl, že jeho matka byla uvězněna a dědeček zabit. Proto musel velmi brzy opustit Německo a jeho formace pokračovala pod cizím jménem nejprve ve Francii a poté v Nizozemí na jezuitské koleji v Nijmegenu. Zde během války po maturitě pokračoval ve filozofických studiích a v září 1944 vstoupil do noviciátu Nizozemské provincie Tovaryšstva Ježíšova. V letech 1946–47 zastával různá místa na koleji svatého Ignáce v Amsterdamu, ale v letech 1947–49 byl poslán do Říma jako lektor filozofie na Germaniku (německo-maďarské koleji), kde bylo mnoho jeho žáků v těchto poválečných letech starších než on.

Následovalo teologické vzdělání v Anglii na jezuitské fakultě Heythrop College v letech 1949–1953. Zde se Gumpel seznámil s mladým italským jezuitou Paolem Molinarim (kterého učil angličtinu), čímž začalo jeho celoživotní přátelství a spolupráce. V roce 1952 byl vysvěcen na kněze. Třetí probací ukončil svou jezuitskou formaci ve španělské Gandii v letech 1953–54. Vrátil se na Germanikum jako lektor teologie a získal doktorát na Gregoriáně. V roce 1960 byl jmenován asistentem nového generálního postulátora Tovaryšstva Ježíšova otce Molinariho. Tím začalo dlouhé období života otce Gumpela v jezuitské generální kurii a jeho angažovanost ve prospěch nesmírně namáhavého nasazení pro blahořečení a svatořečení jezuitů. Vzal na sebe závazek, který ale dalece přesahoval rámec Tovaryšstva Ježíšova. V letech 1972–1983 byl konzultorem Kongregace pro svatořečení a v letech 1983–1993 zde byl relátorem. Současně vyučoval spiritualitu a právo na Gregoriáně i Orientále. Společně s otcem Molinarim se mu podařilo dokončit celkem třicet devět kanonizací a blahořečení. Samotný otec Gumpel jako zpravodaj sledoval více než sedmdesát kauz. Neuvěřitelná práce, vždy odvedená s nasazením a svědomitostí skutečně kompetentních lidí, ať už v oblasti historie, teologie nebo spirituality.

Ze života a činnosti otce Gumpela je třeba připomenout několik „drobností“. Jan XXIII. a Pavel VI. si například velmi vážili otců Molinariho a Gumpela a často si vyžádali jejich rad a služeb. Otec Gumpel připomněl, že se během koncilu na přání Pavla VI. zúčastnil několika zasedání biskupských konferencí v Africe. Získával pro něj aktuální informace, poznatky a teologické rady. Nejvíce otce Gumpela v jistém smyslu proslavila kauza Pia XII. Ke konci koncilu Pavel VI. oznámil zahájení procesu blahořečení dvou papežů: Pia XII. a Jana XXIII.

Blahořečení Pia XII. bylo svěřeno Tovaryšstvu Ježíšovu. Postulátorem se proto stal otec Molinari, který mohl s pomocí otce Gumpela provádět důkladné studie ve vatikánských archivech. Měli neomezený přístup ke všem pramenům. V roce 1983 byl otec Gumpel oficiálně pověřen zastávat úlohu relátora blahořečení Pia XII. Pravděpodobně nikdo jiný nestudoval a nepoznal postavu a dílo Pia XII. do takové hloubky jako on. Právě proto byl nejodhodlanějším a nejoddanějším obhájcem Pia XII. tváří v tvář obviněním a námitkám, které se na něj snášely z různých stran. Gumpel byl mimořádný polyglot, hovořil plynně anglicky, italsky, německy, francouzsky, nizozemsky a španělsky. Kromě mnoha publikací a vystoupení na konferencích poskytl více než tři sta rozhovorů v televizi, rozhlasu a dalších médiích. Pro mnoho novinářů zůstávají rozhovory s Gumpelem nezapomenutelné. Živý, jasný, rozhodný, navíc dokázal mluvit doslova celé hodiny a velmi přímočaře odpovídat i na ty nejnáročnější otázky. Nikdy tuto nelehkou roli obhájce neodmítl, hájit památku Pia XII. spolehlivými argumenty a dokumenty bylo pro něj životním posláním.

Nikdy nepochyboval o tom, že Pius XII. si zaslouží kanonizaci a že jej církev dříve či později za svatého prohlásí. Na mnoho dotěrných otázek odpovídal vždy stejně: „Jsem pevně přesvědčen, a nezáleží na tom, jestli budu ještě naživu, že jednoho dne bude Pius XII. vyzdvižen na oltář a uctíván jako světec.“

Byl skutečným učencem, který závazek k opravdově radikálnímu životu řeholníka doprovázel osobní askezí, často velmi přísnou. Jeho spolubratři věděli, že za zdánlivým vnějším chladem či strnulostí se skrývá pozorná a velkorysá ochota sloužit druhým. Jeho láska a věrnost církvi, jeho oddanost papežům, kterým sloužil, byla příznačná. Tovaryšstvo Ježíšovo v něm mělo významného člena. Stal se nejoddanějším, nejkompetentnějším a nejlaskavějším obhájcem Pia XII. Proto nám bude určitě chybět. Nyní, po téměř sto letech života, však nastal čas, aby si odpočinul a setkal se s Tím, o němž s dojetím říkal: Vím, komu jsem uvěřil.

Foto: Slovenští jezuité.

 odeslat článek     vytisknout článek