Články / Články Dnes je 4. 2. 2023  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

George Aschenbrenner SJ o zpytování vědomí

Středa, 19.10.2022
Připravil P. František Hylmar SJ

František Hylmar

V letošním roce si připomínáme padesát let od vydání jednoho z nejdůležitějších článků týkajících se ignaciánské spirituality. V roce 1972 vyšel v Review for Religious v prvním čísle onoho roku článek jezuity George Aschenbrennera s názvem Zpytování vědomí (Consciousness Examen). V něm Aschenbrenner upozornil na fakt, že mnohem spíše než morálním účetnictvím (examenem svědomí) má být tento čas časem rozlišování a nacházení Boha v našem konkrétním životě (examen vědomí). Článek je sice primárně určen pro řeholní osoby, nicméně je užitečnou reflexí pro každého člověka, který touží po růstu v lásce, naději a víře coby jedinečná osoba s unikátním životním příběhem.

V rámci výročí od vydání tohoto článku ho nabízíme v českém (původně samizdatovém) překladu od P. Juvenála Antonína Valíčka OFMCap, který upravil František Hylmar SJ, rektor pražského kostela svatého Ignáce z Loyoly. Originální článek je možné nalézt ZDE. Pro ty, kteří by chtěli zjistit více o historickém kontextu vzniku Aschenbrennerova článku a o rozlišování vědomí jako takovém, může být pomůckou diplomová práce Robina Herinka Examen. Zpytování (s)vědomí podle sv. Ignáce z Loyoly, dostupná ZDE. Doporučujeme i aplikaci Ignaciánský examen nebo knihu Marka Thibodeaux Schůzky s živým Bohem. Níže naleznete samotný překlad:

Examen je obvykle první modlitbou, která mizí z denního života řeholních osob. Děje se to z mnoha důvodů, které mají jedno společné: zdá se, ač se to zřídka otevřeně vysloví, že examen není v běžném životě plném práce přímo prakticky užitečný. V tomto článku se snažím ukázat, že všechny uváděné důvody a z nich vycházející negativní závěry vycházejí ze základního nepochopení examenu a jeho úlohy v řeholním životě. Na examen je třeba pohlížet v souvislosti s duchovním rozlišováním. Je to každodenní intenzivní cvičení se v rozlišování v životě člověka.

Zpytování vědomí

Pro mnoho dnešních mladých lidí život znamená především spontaneitu. Je-li spontaneita potlačena nebo znemožněna, je člověk mrtvý. Z tohoto pohledu examen zbavuje život spontaneity. Je to suchá a neživotná reflexe, která bere životu veškerou bezprostřednost. Tito lidé dnes nesouhlasí se Sokratovým názorem, že nereflektovaný život nestojí za to žít. Pro tyto lidi Duch spočívá ve spontánnosti, a proto cokoliv překáží spontaneitě, není duchovní.

Tento názor přehlíží skutečnost, že v našem vědomí a v naší zkušenosti pramení dvojí spontaneita: jedna dobrá, vedoucí k Bohu, a druhá nedobrá, která k Bohu nevede. Tyto dva typy vnitřního spontánního nutkání a hnutí se projevují v každém z nás. Vtipná a výmluvná osoba, která umí být zábavná a středem pozornosti a kterou všichni považují za spontánní, nemusí být vždy příkladem dobré spontaneity. Náročným úkolem lidí, kteří touží cele a bytostně milovat Boha, není dávat prostě průchod své spontaneitě, ale dokázat různé projevy spontaneity pečlivě zkoumat a dávat v životě prostor pouze těm spontánním hnutím, která jsou od Boha a vedou k Bohu. Chceme ve svém každodenním životě nechávat projevovat spontaneitu vycházející opravdu z Ducha. Ale tuto opravdovou duchovní spontaneitu se musíme učit vnímat. Při tom hraje zásadní úlohu examen.

Koná-li se examen v souvislosti s rozlišováním, stává se spíše zpytováním vědomí (examen of consciousness) než svědomí (conscience). Ve zpytování svědomí zní úzce moralizující podtón. Ačkoli nám vždycky říkali, že v řeholním životě zpytování svědomí (examen of conscience) není totéž, co příprava ke zpovědi, ve skutečnosti bylo vysvětlováno a praktikováno tak, jako by bylo. Šlo v něm hlavně o to, co dobrého nebo špatného jsme každý den vykonali. Rozlišování se nezabývá hlavně a pouze mravní hodnotou dobrých nebo špatných skutků; zabývá se spíše tím, jak se nás Pán dotýká a jak na nás působí (často zcela spontánně) v hloubi našeho citového vědomí. Co se odehrává v našem vědomí, je prvotnější a důležitější než naše skutky, které můžeme popsat jako právně dobré nebo špatné. Denní examen si především všímá toho, jak existenciálně a vědomě zakoušíme Otcovo „přitahování“ (Jan 6,44) a jak nás naše hříšná přirozenost nenápadně pokouší a láká, abychom se v sotva patrných sklonech svého vědomí vzdalovali od důvěrného spojení s Otcem. Pak teprve sleduje, jak se to vše projevuje v našich činech. Budeme zde pojednávat o zpytování vědomí (examen of consciousness), abychom dokázali dávat v srdci místo oné nádherné spontaneitě, která je zároveň dotykem Božím a naléháním Ducha, a abychom s ní dokázali spolupracovat.

Examen a řeholní identita

Examen, o kterém zde mluvíme, není totéž, co úsilí o vlastní sebezdokonalování podle Benjamina Franklina. Hovoříme o zakoušení v duchu víry a o rostoucí citlivosti vůči jedinečným a zcela zvláštním projevům, kterými nás oslovuje a volá Boží Duch. Takový růst samozřejmě vyžaduje čas. V tomto smyslu je examen denní obnovou a růstem v naší řeholní identitě jako konkrétní a jedinečné tělesně-duchovní osoby milované a povolávané Bohem v hloubi svého prožívání. Nemohu si dělat zpytování a nekonfrontovat se přitom se svou identitou v Kristu před Otcovou tváří – se svou řeholní identitou chudoby, čistoty a poslušnosti v následování Krista podle charizmatu svého řeholního povolání.

Přesto bývá naše každodenní zpytování často tak všeobecné, vágní a neurčité, že se zdá, jako by naše řeholní identita (jezuitská, dominikánská, františkánská apod.) nehrála žádnou roli. Zpytování nabývá skutečné hodnoty, konfrontujeme-li se v něm denně se svou jedinečnou řeholní identitou a obnovujeme-li ji a zakoušíme-li, jak nás Pán nenápadně zve k jejímu prohlubování a rozvíjení. Vždy bychom měli dělat examen s co nejpřesnějším a aktuálním chápáním své řeholní identity. Nezpytujeme se jako jakýkoli křesťan, nýbrž jako konkrétní křesťanská osoba s jedinečným povoláním a s jedinečnou milostí ve víře.

Zpytování a modlitba

Zpytování je modlitba a hrozí při něm velmi reálné nebezpečí prázdné sebereflexe nebo nezdravé sebestředné introspekce. Na druhé straně, nedostatek úsilí při zpytování a přístup k životu pouze podle přirozeného hlediska nás činí povrchními a necitlivými vůči jemným a hlubokým Božím projevům v srdci. Kvalita a účinnost modlitby examen závisí na jejím propojení s pravidelnou kontemplativní modlitbou. Bez tohoto vztahu examen sklouzne do roviny pouhé sebereflexe k vlastnímu zdokonalení, vydrží-li vůbec.

V denní kontemplativní modlitbě nám Otec ve svém rytmu zjevuje tajemný řád veškeré skutečnosti v Kristu, jak říká Pavel Kolosanům: „… těm chtěl Bůh oznámit, jaké bohatství (božské) slávy je pro pohany v tomto tajemství“ (Kol 1,27). Kontemplující člověk mnoha nenápadnými, především neverbálními způsoby zakouší toto zjevování Otce v Kristu. Přítomnost Ducha vzkříšeného Ježíše v srdci věřícího umožňuje pociťovat a „slyšet“ pozvání (výzvu!) podřizovat se tomuto zjevení. Bez odpovědi ve smyslu tohoto „podřízení se“ je kontemplace prázdná.

A právě tento způsob uctivého, učenlivého (ve smyslu „poslušnosti vírou“, o které hovoří Pavel v Řím 16,26) a nemoralizujícího podřizování se je dílem každodenního zpytování – poznávat a zakoušet ona vnitřní Boží pozvání, jež toto podřizování se den za dnem vedou a prohlubují, a nespolupracovat s oněmi nenápadnými hnutími, která tomuto podřizování se odporují. Bez kontemplativního otevírání se Otcovu zjevování skutečnosti v Kristu jak ve formální modlitbě, tak i v neformální dispozici k modlitbě, se denní examen vyprazdňuje, usychá a skomírá. „Nenasloucháme-li“ Otcovu zjevování jeho cest, které jsou tak jiné než naše (Iz 55,8-9), stává se examen pouhým sebeutvářením ve smyslu lidského a přirozeného sebezdokonalování, nebo, a to je horší, může přejít v sobecké chození po vlastních cestách.

Zpytování bez pravidelné kontemplace nemá smysl. Kdo pravidelně nekontempluje, připravuje se o úžasně bohatou zkušenost zodpovědného podřizování se, k němuž je kontemplativní osoba Bohem neustále zvána. Na druhé straně kontemplace bez pravidelného zpytování je povrchní, odtržená od života a zakrňuje. Chvíle modlitby se sice mohou stát velmi posvátným úsekem dne, ale natolik odtrženým od ostatního života, že nepřispívají k propojování modlitby s tím, co skutečně žijeme (ve smyslu nalézání Boha ve všech věcech). Examen efektivně propojuje každodenní kontemplativní zkušenost Boha s všedním životem. V závěru článku ukážeme, že je to důležitý prostředek k nacházení Boha nejen v době formální modlitby, ale ve všech věcech.

Rozlišující pohled srdce

Když jsme se jako začínající řeholníci poprvé dovídali o examenu, byla to zvláštní asi čtvrthodinová modlitba. Zpočátku se zdála poněkud stylizovaná, až umělá. Problém však nebyl v modlitbě examen, ale v nás; byli jsme začátečníci a ještě jsme nedokázali propojovat každodenní zpytování s procesem osobního rozlišování. Začátečníkům, kteří toto dosud nedokážou, může cvičení se v examenu připadat formální a stylizované, a přece může být velmi užitečné. Pokušení formálnosti by nás nemělo odradit. Nevyhne se mu ani řeholní novic, ani „veterán“, který s examenem znovu začíná.

Jestliže nepochopíme, k čemu examen směřuje, neporozumíme ani tomu, proč a jak ho máme dělat. Vlastním cílem cvičení se v examenu je rozvíjet rozlišující pohled srdce, avšak nejen po dobu jedné nebo dvou čtvrthodin denně, ale jako stálý a trvalý postoj. Ten je Božím darem – a to nejdůležitějším, jak pochopil už Šalamoun (1 Král 3,9-12). Proto musíme o tento dar vytrvale prosit, zároveň však musíme být vnímaví k tomu, jak se rozvíjí v našich srdcích. Aby se v nás tento postoj rozvíjel, musíme se denně cvičit v modlitbě examen.

Pět bodů zpytování, jak je uvádí svatý Ignác z Loyoly v knížce Duchovních cvičení [43], máme proto chápat a postupně s vírou zakoušet jako rozměry křesťanského vědomí, které se Božím působením vytváří v srdci a roste s tím, jak se konfrontuje se světem a s celou realitou. Dovolíme-li Otci, aby postupně proměňoval naši mysl a srdce podle Srdce svého Syna tak, aby se skrze živou zkušenost v tomto světě stávaly opravdu křesťanskými, pak bude examen s jednotlivými svými prvky, nyní chápanými jako vzájemně propojené rozměry našeho vědomí vnímajícího svět, mnohem organičtější součástí našeho vnímání a mnohem méně strojený. Neexistuje proto žádná ideální délka času pro jednotlivé prvky examenu, které jsou spíš každodenním organickým výrazem duchovní nálady našeho srdce. Jednou si od nás žádá více času jeden prvek, podruhé zase jiný.

Ignác ve zralém věku ke konci svého života neustále zpytoval (examinoval) každé hnutí i každý sklon svého srdce, to znamená rozlišoval, do jaké míry všechno, co prožívá, je či není slučitelné s jeho pravým já zaměřeným na Krista. To byl opravdový smysl jeho každodenních pravidelných a intenzivních examenů. Začátečníci i pokročilí si musejí uvědomovat jak smysl a cíl jedné nebo dvou čtvrthodin svého denního examenu, totiž neustále a trvale rozlišující srdce, tak i to, že mají modlitbu examenu postupně přizpůsobovat etapám svého osobního růstu a situaci světa, ve kterém žijí. Když si subtilními racionalizacemi zdůvodňujeme, že se už nemusíme denně zpytovat, protože jsme už trvale rozlišujícího srdce „dosáhli“, bráníme tím dalšímu prohlubování své křesťanské citlivosti vůči působení Ducha Svatého v našem denním životě.

Ve světle těchto předběžných poznámek k examenu jako rozlišujícímu vědomí uvnitř světa se nyní podívejme na jednotlivé prvky examenu, jak je svatý Ignác představuje v knížce Duchovních cvičení [43].

Prosba o osvícení

V Duchovních cvičeních má Ignác jako první část examenu úkon díkůvzdání. Pořadí prvních dvou částí examenu je možné bez nějaké újmy zaměňovat a já sám bych jako vhodný úvod k examenu doporučoval modlitbu za osvícení.

Examen není pouze věcí přirozené schopnosti člověka pamatovat si a zpětně analyzovat určitou část dne. Je to věc Duchem vedeného náhledu na život a odvážně ochotné citlivosti vůči Božímu volání v srdci. Usilujeme při něm o postupně zrající vděčný vhled do tajemství toho, kým jsme. Nezjeví-li nám to Otcova milost, tohoto druhu vhledu nedosáhneme. Musíme si jako křesťané dávat pozor, abychom se neuzavírali do světa svých přirozených lidských schopností. Dnešní ztechnizovaný svět představuje v tomto ohledu zvláštní nebezpečí. Křesťan si hluboce cení přirozených mezilidských vztahů, ale zároveň ve víře překračuje meze toho, co je zde a nyní, i omezené přirozené příčinnosti, a objevuje Otce, který miluje všechno a působí ve všem, skrze vše a nade vším. Proto začínáme examen výslovnou prosbou o osvícení, které se sice uskuteční prostřednictvím našich schopností, jehož by však naše přirozené schopnosti samy o sobě nikdy nedosáhly. Ať nám Duch Svatý pomáhá vidět se trochu víc tak, jak nás vidí Bůh!

Reflexivní vděčnost

Postoj křesťana uprostřed světa je postoj chudáka, který nic nevlastní, ani sám sebe, a přece je v každém okamžiku vším a skrze všechno obdarováván. Když se příliš zabýváme sami sebou a popíráme svou vnitřní chudobu, pak tyto dary ztrácíme, a buď začneme vyžadovat, co si myslíme, že si zasluhujeme (což často vede ke zlostné frustraci), nebo všechno, co život přináší, bereme bez povšimnutí jako samozřejmost. Pouze opravdu chudý člověk dovede ocenit i ten nejmenší dar a cítit opravdovou vděčnost. Čím hlouběji žijeme z víry, tím více si uvědomujeme, jak jsme chudí a obdarovávaní, a náš život se stává pokorným a radostným děkováním. Tyto skutečnosti by se postupně měly stát trvalou součástí našeho vědomí.

Po úvodní modlitbě za osvícení by mělo naše srdce spočinout v opravdové vírou naplněné vděčnosti vůči Otci za jeho dary v právě uplynulé části dne. V bezprostředním běhu událostí jsme si možná vůbec neuvědomovali, že jsme byli obdarováni, ale nyní při reflexivní modlitbě vidíme fakta ze zcela jiného úhlu. Naše nenadálá vděčnost – nyní postoj pokorného a nezištného chudáka – nás připravuje na to, abychom i v průběhu nadcházejících událostí dokázali jasněji vnímat, že jsme obdarováváni. Svou vděčnost bychom měli zaměřit na jedinečně osobní a konkrétní dary, které jsme dostali, ať velké a zjevně důležité, nebo nepatrné a zdánlivě bezvýznamné. Mnoho věcí ve svém životě považujeme za samozřejmé; Bůh nás postupně povede k pochopení, že všechno je dar. Je spravedlivé chválit ho a děkovat mu!

Praktický zpětný pohled na naše jednání

Ve třetí části examenu obvykle spěšně a více či méně důkladně procházíme své jednání v uplynulé části dne, abychom si je zařadili do kolonky dobré nebo špatné. Právě to bychom neměli dělat! Nejdříve bychom se měli ve víře zaměřit na to, co se nám a v nás přihodilo od posledního zpytování. K tomu slouží pomocné otázky jako například: Co se v nás dělo? Jak v nás působil Pán? Co od nás žádal? Teprve na druhém místě si máme všímat svých skutků. Tato část examenu předpokládá, že jsme dosáhli vnímavosti ke svým vnitřním pocitům, náladám a nejjemnějším pohnutkám a že se jich nebojíme, ale naučili jsme se brát je velmi vážně. Zde v hlubinách naší citovosti, někdy spontánní a silné, jindy nezřetelné, s námi nejniternějším způsobem jedná a působí na nás Bůh. Tyto vnitřní nálady, pocity, nutkání a hnutí jsou oněmi „duchy“, které musíme třídit a rozlišovat, abychom v této nejintimnější oblasti svého bytí dovedli rozeznat Pánovo volání. Jak už jsme řekli výše, examen je hlavním prostředkem rozlišování toho, co si v nitru uvědomujeme.

To předpokládá přístup k životu založený opravdu na víře, na tom, že život je na prvním místě naslouchání a pak odpovídající jednání:

„Základním postojem věřícího člověka je postoj toho, kdo naslouchá. Nastavujeme ucho tomu, co říká Pán. Na všechny různé způsoby a na všechny různé úrovně, v nichž dokáže naslouchající rozeznat slovo Pána a jeho vůli, musí odpovídat Pavlovou „poslušností víry“ ... Je to postoj přijímání, pasivity a chudoby člověka, který je neustále v nouzi, radikálně závislý, vědomý si svého postavení tvora.“ (David Asselin SJ, Christian Maturity and Spiritual Development, Review for Religious, vol. 27(1968), p. 594.)

Proto velmi potřebujeme vnitřní klid, pokoj a vášnivou ochotu přijímat, díky nimž dokážeme v každém okamžiku a v každé situaci naslouchat Božímu slovu a pak na ně odpovídat svým jednáním. Ve světě, který si zakládá na činnosti (jež se stává aktivizmem), na produktivitě a na výkonu (přičemž pravidlem Božího království je účinnost), je tento pohled víry na každém kroku skrytě, pokud ne otevřeně, zpochybňován.

A tak se zde nejdříve zabýváme oněmi nenápadnými niternými a citovými hnutími, jejichž prostřednictvím s námi Pán jednal během posledních hodin. Možná, že jsme v uplynulých chvílích jeho volání nerozeznali, nyní je však vidíme přímo a jasně. Teprve na druhém místě se zabýváme svými činy v tom smyslu, do jaké míry byly odpovědí na Boží volání. Příliš často se nejprve věnujeme tomu, co děláme my sami, a tím ztrácíme smysl pro své činy jako odpovědi. Nepohání nás a nemotivuje Duch Svatý, ale my sami (Řím 8,14), což je nenápadný projev nedostatku víry a neschopnosti žít jako syn nebo dcera svého Otce. Z hlediska víry platí v království Božím více činnost jako odpověď než činnost jako taková.

Při tomto všeobecném zpětném pohledu není třeba se stresovat a snažit se připomínat si každou vteřinu od posledního zpytování. Spíše se máme zabývat konkrétními a příznačnými detaily a událostmi, které odhalují naše návyky a přinášejí nám jasnější vhled. Tím se dostáváme k tomu, čemu Ignác říká zvláštní, specifické zpytování – examen particulare (examen zaměřený na jednu určitou záležitost, pozn. překl.).

Tato součást examenu byla mylně chápána, možná víc než jiné. Ze zvláštního zpytování se často stávalo úsilí o odstraňování neřestí a získávání ctností mechanickým přístupem k sebezdokonalení ve smyslu „rozděl a panuj“. Postupovalo se podle seznamu od jedné neřesti a ctnosti ke druhé, každé se věnoval určitý čas, a pak se šlo dál. Zvláštní zpytování (examen particulare) by ovšem mělo být spíš uctivým a upřímným osobním setkáním s Pánem v našem srdci než snahou o dosažení dokonalosti podle nějakého programu.

Když dosáhneme dostatečné citlivosti a serióznosti vůči láskyplnému Bohu, začneme si uvědomovat, že musíme něco změnit. Selháváme v mnoha ohledech a musíme se zbavit mnoha nedostatků. Bůh však nechce, abychom řešili všechno najednou. Obvykle nás volá k obrácení především v jedné oblasti našeho srdce, což je vždy počátek nového života. Vnitřně nás pobízí v jedné oblasti a připomíná nám, že bereme-li život v ním skutečně vážně, musíme se v tomto ohledu změnit. Často je to právě ta oblast, na kterou bychom nejraději zapomněli a práci na ní odsouváme na později. Nechceme, aby nás Boží slovo v této oblasti odsoudilo, a tak se snažíme zapomenout a rozptylujeme se prací na jiném bezpečnějším poli, které vyžaduje obrácení, ale ne s tak bodavou naléhavostí jako to předchozí. Jsme-li však poctiví a otevření vůči Pánu, pak právě v té první oblasti srdce velmi osobně zakoušíme oheň jeho slova, kterým nás právě zde a v tuto chvíli konfrontuje. Tuto vinu často nebereme dostatečně vážně nebo se ji snažíme utlumit usilovnou prací na jiné věci, kterou chceme napravit my, zatímco Pán chce zde a v tuto chvíli něco jiného. Začátečníkům chvíli trvá, než dosáhnou potřebné vnitřní citlivosti vůči Bohu, aby postupně dokázali rozeznávat jeho volání k obrácení v určité oblasti života (což bude možná vyžadovat velmi bolestný zápas). Začátečníci udělají lépe, když tento čas využijí k tomu, aby zjistili, co chce Bůh, aby se tomu v tuto chvíli ve zvláštním zpytování věnovali, než aby začínali s nějakou nedokonalostí podle svého výběru nebo zadanou někým jiným.

Zvláštní zpytování (examen particulare) je tedy velice osobním, upřímným a někdy velice jemným zakoušením Pána, který nás v srdci volá k hlubšímu obrácení se k němu. Věc, která si žádá obrácení, se nám ani po dlouhé době nemusí dařit změnit, důležité ale je, že zde vnímáme Boží osobní výzvu. Prožitek Pána volajícího k obrácení v jedné malé části našeho srdce je často vyjádřen prospěšným zdravým vědomím viny. To by mělo být pečlivě interpretováno, a pokud chceme pokročit ve svatosti, nemělo by zůstat bez odpovědi. Díváme-li se na zvláštní zpytování jako na takovouto osobní zkušenost Pánovy lásky k nám, pak pochopíme, proč svatý Ignác doporučuje, abychom kromě formálního examenu ještě ve dvou důležitých okamžicích dne, na jeho začátku a v jeho závěru, tímto způsobem obraceli celou svou pozornost na svou zkušenost s Pánem (ať už prakticky vede k čemukoli, například k větší pokoře nebo k připravenosti jednat s lidmi s větším ohledem na ně atd.).

V tomto třetím rozměru formální modlitby examen hraje ústřední úlohu rostoucí vědomí naší hříšnosti. Je to spíš na víře založená duchovní skutečnost, kterou nám skrze naši zkušenost zjevuje Otec, než skutečnost striktně morální a zatížená vinou. Hluboké vědomí hříšnosti závisí na našem růstu ve víře, je dynamické a vždy končí díkůvzdáním – zpěvem „zachráněného hříšníka“. Velmi hlubokým způsobem hovoří o hříšnosti a vděčnosti ve druhé kapitole své knihy Růst v Duchu François Roustang. Může nám to přinést užitečný vhled do vzájemného vztahu druhé a třetí složky formálního examenu, zvláště jako neodlučných aspektů našeho křesťanského vědomí.

Lítost a zármutek

Křesťanské srdce stále zpívá – píseň hluboké radosti a vděčnosti. Toto aleluja však může být jen povrchní, odtělesněné a bez hloubky, pokud není dotčeno opravdovým zármutkem. Náš zpěv je zpěvem hříšníků, kteří si stále uvědomují, že podléhají svým hříšným sklonům, a přece díky vítězství Ježíše Krista zažívají obrácení k novému životu. Proto v přítomnosti našeho Spasitele nikdy nevycházíme z pocitu podivuhodné lítosti.

S tím, jak se postupně odvracíme od hříchu a stáváme se více Božími syny a dcerami, v nás Otec touží tento základní rozměr pohledu našeho srdce prohlubovat, pokud mu to dovolíme. Díváme se tímto způsobem na své skutky od posledního examenu, hlavně na to, do jaké míry byly sobecky neadekvátní odpovědí na působení Pána v našem srdci. Ve zvláštním zpytování budeme s lítostí reagovat především na nedostatek svých poctivých a odvážných odpovědí na Boží volání. Tento zármutek a lítost nejsou ani pocitem hanby ani depresí z vědomí naší slabosti, ale zkušeností víry, když si totiž stále více uvědomujeme, jak nesmírně náš Otec touží po tom, abychom ho dokázali milovat každou nitkou svého bytí.

Po tomto vysvětlení by už mělo být jasné, jakou hodnotu má každodenní zastavení se k formálnímu zpytování a konkrétní vyjádření srdečné lítosti, které by mělo přirozeně vyplývat z třetího kroku examenu, zpětného zkoumání našich skutků.

Naděje a rozhodnutí pro budoucnost

Tento poslední krok denní modlitby examen vyrůstá velmi přirozeně z kroků předcházejících. Vede nás k tomu, abychom pohlédli do tváře budoucnosti, s níž se máme setkat a začlenit ji do svého života. Jak se ve světle rozlišování nedávné minulosti díváme do budoucnosti? Ztrácíme odvahu, jsme sklíčení nebo máme z budoucnosti strach? Jestliže se nacházíme v takovémto rozpoložení, musíme se ptát proč a snažit se je vysvětlit. Své pocity vzhledem k budoucnosti si musíme poctivě přiznat a nepotlačovat je v naději, že tím odejdou.

Konkrétní vyjádření tohoto posledního kroku bude záviset na organickém toku konkrétního examenu. Naše rozhodnutí vhledem k bezprostřední budoucnosti nebude pokaždé stejné. Kdyby bylo, zcela určitě by to znamenalo, že jsme čtyři předešlé kroky zpytování neprošli opravdově.

Tuto chvíli examenu by měla provázet velká touha vyjít vstříc budoucnosti s očištěným zrakem a obnovenou vnímavostí. Měli bychom také prosit, abychom stále lépe poznávali skryté cesty, na nichž se s námi chce Pán setkávat, abychom v nadcházejících životních situacích rozeznávali jeho hlas a abychom na jeho volání odpovídali s větší vírou, pokorou a odvahou. To by mělo platit hlavně pro niternou zkušenost Pánova volání k bolestnému obrácení v určité oblasti našeho srdce, které jsme objevili ve zvláštním zpytování. Naše srdce by v tuto chvíli mělo být naplněno velkou nadějí – nadějí, která se nezakládá na našich neschopnostech nebo schopnostech vzhledem k budoucnosti, ale má základ v našem Otci, na jehož slavném vítězství v Ježíši Kristu máme skrze jejich Ducha podíl. Čím víc budeme důvěřovat Bohu a dovolíme mu, aby nás v životě vedl, tím víc budeme zakoušet pravou nadpřirozenou naději. Budeme ji ve svých slabých schopnostech a skrze ně bolestně zakoušet, ale ona je bude zcela přesahovat. Bude to zkušenost někdy hrozivá a všeho nás zbavující, ale v posledku radostně jásává.

Ducha závěru modlitby examen krásně vyjadřuje úryvek svatého Pavla z listu Filipanům 3,7-14, zvláště slova: „…nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli…“ (Flp 3,13-14).

Zpytování a rozlišování

Tento článek zakončíme ještě několika stručnými poznámkami o examenu, jak zde byl popsán, a rozlišování duchů. Chápeme-li examen ve výše uvedeném světle a denně jej tak praktikujeme, stává se něčím mnohem víc než jen krátkým cvičením konaným jednou nebo dvakrát denně a vcelku podružným ve srovnání s formální modlitbou a aktivním prožíváním Boží lásky v běžném životě. Naopak, stává se cvičením, které tak zaostřuje a obnovuje naše osobní prožívání víry, že spíše vynecháme kontemplativní modlitbu než examen. Zdá se, že takto se díval na praxi zpytování svatý Ignác. I když připouští přizpůsobení a zkrácení denního rozjímání, pokud k tomu je důvod, nikdy nehovoří o vynechání examenu. Jako by pro něj byl examen něčím zásadním a nedotknutelným. Může se nám to zdát divné, ale pokud obnovíme své chápání examenu, uvidíme, že je tak vnitřně propojený s naším osobním růstem, a tak významný při nalézání Boha vždy a ve všech věcech, že se stane naší hlavní každodenní modlitbou.

Podle Ignáce život spočívá v umění nacházet Boha ve všech věcech. V závěru života se svěřil, že „pokaždé, když chce najít Boha, najde ho“, (Vlastní životopis [99]). To je zralý Ignác, který svým jasným „ano“ vyzařujícím z jeho nejhlubšího nitra dovolil Bohu zcela si přivlastnit celé jeho bytí, a proto kdykoli chtěl, dokázal si uvědomovat hluboký pokoj, radost a spokojenost (tzv. útěchu, viz Duchovní cvičení [316]), a tak zakoušel v srdci Boha. V této fázi života byl Ignác plně a zřetelně zakotven v Kristu, jak píše Pavel: „Nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá (zachováváním) Zákona“ (Flp 3,9). V Kristu Ignác nacházel své opravdové já a byl sám sebou.

Ignác dokázal nacházet Boha, kdykoli si přál, a byl schopen nacházet jej ve všech věcech tím způsobem, že si ověřoval, zda jeho vnitřní hnutí, nálady nebo pocity odpovídají jeho pravému já. Kdykoli v sobě na základě bezprostředního vnitřního hnutí nacházel vnitřní soulad (projevující se jako pokoj, radost a spokojenost) a cítil se být opravdu sám sebou, pak věděl, že slyší Boží Slovo, které mu v tu chvíli něco říká. A odpovídal na ně s pokornou odvahou, pro něj tak typickou. Když však „v hloubi srdce“ zaznamenal vnitřní disharmonii, neklid a nepokoj (pečlivě odlišené od povrchního odporu mysli, srov. John Carroll Futrell SJ, Ignatian Discernment, St. Louis Institute of Jesuit Sources, 1970, str. 64) a nedokázal najít soulad svého já s Kristem, pak v tomto vnitřním hnutí rozeznal „zlého ducha“ a zakoušel Boha tak, že „šel proti“ tomuto hnutí neútěchy (srov. Duchovní cvičení [319]). Tak dokázal pečlivým rozlišováním svých vnitřních prožitků („duchů“) ve všech věcech nacházet Boha. Rozlišování duchů se mu tedy stalo velmi praktickým každodenním cvičením se v umění milovat Boha celým srdcem, celým tělem a celou silou. V každém životním okamžiku dokázal milovat a nacházet Boha v hlubokém a tichém pokoji a radosti.

Ve svých zralých letech dokázal Ignác nacházet Boha v aktuálním vnitřním hnutí, pocitu nebo přání téměř okamžitě, protože Bůh už měl plně ve svých rukou základní „nastavení“ nebo „nasměrování“ jeho bytí. Co zralý Ignác dokázal téměř okamžitě, může od začátečníka žádat namáhavý proces modlitby trvající několik hodin nebo dnů podle důležitosti impulzu nebo hnutí, které je třeba rozlišit. V některých svých spisech používá Ignác termín examen ve smyslu tohoto testování okamžitého souladu se svým pravým já, které dokázal konat několikrát v každou denní hodinu. Také však hovoří o examenu v užším formálním smyslu dvojí čtvrthodinové modlitby denně.

Vnitřnímu a esenciálnímu vztahu mezi tímto dvojím významem examenu je věnován tento článek.

Aschenbrenner, George A., SJ, “Consciousness Examen,” Review for Religious. Vol. 31, No. 1, 1972, 14-21.
Samizdatový překlad P. Juvenála Antonína Valíčka OFMCap upravil podle originálu P. František Hylmar SJ.


Foto: Alena Rousová.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
19.12.2022 Setkání Eucharistického hnutí mládeže
16.11.2022 Adventní duchovní obnovy pro vysokoškoláky
12.8.2022 Pokoj začíná pravdou
18.7.2022 Kurz duchovního doprovázení 2022–2023
11.7.2022 Mezinárodní sympozium o duchovních cvičeních



Náš tip

Breviář

Kompletní online verze jezuitského breviáře v češtině

Na webu breviar.cz nyní můžete najít kompletní online verzi jezuitského breviáře v češtině. Ve spodní části stránky vyberte v roletce možnost „s vlastními texty jezuitského řádu (SJ)“ a stiskněte tlačítko „Potvrdit“.





Úmysly Apoštolátu modlitby

Úmysl papeže
Za farní společenství
Modleme se, aby se farnosti žijící v opravdovém společenství stávaly stále více komunitami víry, bratrství a pohostinnosti vůči těm nejpotřebnějším.

Národní úmysl
Za kontinentální synodální setkání
Modleme se, aby mezinárodní synodální setkání v Praze přispělo k nalézání Boží vůle pro místní církve v Evropě.

více »

Nejbližší akce

Odhodlaní putovať: Svatý Hostýn


Akademická farnost Olomouc


více »

Nejbližší duchovní akce

Kněžské exercicie


Duchovní cvičení (nejen) pro členy Matice svatoantonínské


Duchovní cvičení pro kostelníky a akolyty


Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


více »

Kalendárium

Památka jezuitských misionářů a mučedníků

Památka sv. Pavla Mikiho a druhů

První mučedník jezuita


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil