Články

Člověk posedlý svým vlastním já

Pavel Ambros

Farizeus, člověk, který se musí vždy tvářit jako dokonalý a slušný, se bojí, že bude hříšníkem jako celník. Celník je takový hříšník, že nemá možnost se skrýt. Aby ze sebe farizeus zahnal přízrak selhání a omylu, zdůrazňuje své bezúhonné chování do té míry, že už nevidí nic jiného než sebe. Farizeus je člověk posedlý svým vlastním já. Je tak odhodlaný budovat si vlastní image, že ničí jakoukoli možnost vztahu. Pomalu končí sám, protože nikdo není schopen stát v jeho přítomnosti, dokonce ani Bůh! Farizeus se ve své modlitbě staví na místo Boha, přisuzuje si jméno, které patří jen Bohu: Já jsem.

Aby se přesvědčil o své dokonalosti, musí farizej v sobě snižovat ostatní. Upřímné srovnání by zničilo jeho přesvědčení, že je nejlepší. Aby se farizeus takovému srovnání vyhnul, vychází vždy z negativního předpokladu o druhých: všechny ostatní musí považovat za špatné a nedůvěryhodné, protože jen tak může zaručit svou jedinečnost.

A skutečně říká, že se postí dvakrát týdně, ačkoli zákon předepisuje půst pouze jednou ročně, a to o svátku Jom kipur (den smíření; Lv 16,29). Farizeus se však postí i za ty, kteří podle něj tak nečiní. Stejně tak říká, že platí desátek ze všeho, ale zákon stanovil desátek pouze z toho, co se prodá (Dt 12,17). Farizeus totiž platí desátek i z toho, co koupí, v případě, že ten, kdo mu zboží prodal, tak neučinil, jak měl. Farizeus se ve své iluzi dokonalosti snaží zakrýt všechny možné mezery, které zanechává nedokonalost, již přisuzuje druhým. Život posedlý představou vlastní dokonalosti rozhodně nemůže být životem smířeným.

Celník naopak vidí svůj život takový, jaký je. Jeho hřích je zřejmý, ani by pořádně nevěděl, kam ho schovat: jeho ruce jsou ušpiněné penězi z daní, navíc vybraných ve jménu cizinců, kteří utlačují jeho lid, a jistě i z prospěchářství a krádeží. Celník také dovolí Bohu, aby ho viděl takového, jaký je. Uvědomuje si své limity, vítá je a umí požádat o pomoc.

Ten, kdo pozná své hranice, umožňuje žít vztahům: celník se zastaví v odstupu, to znamená, že pozná, že je v přítomnosti druhého. V jeho jazyce ustupuje ono Já tomu, co je vztahu důležitější: Ty. Uznání vlastního hříchu nás již staví do vztahu s Bohem. Proto je život celníka životem smířeným.

Způsob, jakým vstupujeme nebo nevstupujeme do vztahů s druhými, nás odhaluje, vypovídá o nás mnohem víc než to, co říkáme slovy. Náš život mluví. Ostatní nám nevyhnutelně nastavují zrcadlo a nebude nám k ničemu, když se je budeme snažit zničit jen proto, aby nám nikdo neřekl, že nejsme nejlepší.

Foto: Alena Rousová.

 odeslat článek     vytisknout článek