Názory

Ignác z Loyoly – snílek pevně stojící na zemi

Pavel Ambros

Zde je příklad jedné takové události. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu se Ignác chtěl vrátit do vlasti, protože tamní vzduch by mu podle lékařů pomohl. Těsně před odjezdem z Paříže dostal zprávu, že byl nahlášen inkvizitorovi. Nečekal, ale sám se vydal za inkvizitorem a řekl mu, co ví a že hodlá odjet do Španělska. V jeho svéživotopisu čteme: Zeptal se ho také, zda by nad ním nechtěl vynést rozsudek. Inkvizitor mu odpověděl, že to nepovažuje za vážnou věc. Po přezkoumání poznámek týkajících se exercicií se otci Ignácovi dostalo pochvaly, ale nenechal se tím uchlácholit. Začal znovu naléhat na inkvizitora, aby proces dotáhl do konce. Ten nechtěl. Poté přišel do svého domu s notářem a svědky a nařídil sepsat o celé záležitosti protokol (Poutník, 86). Dělal to pokaždé, když byl obviněn a stanul před soudem.

Neskrývala tato důslednost velkého snílka? Člověka touhy, nebo přesněji jedné touhy? „Největší útěchu mu činilo dívat se na nebe a na hvězdy, což dělal často a dlouho, neboť tehdy se cítil velmi silný ke službě Bohu,“ čteme na jiném místě. (Poutník, 11) Dělal to, kdykoli mohl, když se za jasných nocí díval na hvězdnou oblohu, a to i v Římě, kde strávil poslední roky svého života. Vycházel ze svého pokojíčku, rád vyšel, aby uviděl římské nebe. Ignác toužil po nebi. Toužil po věčném životě. Proto chtěl sloužit, ctít a oslavovat Boha (DC 23).

Někdo si řekne, že je to nerozvážné, až dětinské (naivní). Opravdu? Stará jezuitská tradice vkládá do úst svatého Ignáce jedno okřídlené rčení: „Jak se pozemské stává fádním, když vzhlédnu k nebi! Jestliže žijeme z dovršení, z přicházení Krista, odtud při pohledu na zem člověk na pozemské nezapomíná, právě naopak, dívá se na vše pozemské lépe a hlouběji.

 odeslat článek     vytisknout článek