Články

Přicházející spása není událostí podle kategorií tohoto světa

Pavel Ambros

Jan však četl dějiny jako prorok také s určitým dramatem, a když viděl farizeje a saduceje, dal najevo ostrost svého vidění. Týkalo se rozlišování pravosti života víry. Příměr byl nabroušený: hovoří o sekeře položené u kořene, o lopatě, která všechno počistí, a neuhasitelném ohni.

Dnes nacházíme téhož Jana Křtitele, největšího ze všech zrozených z žen, ve vězení, jistě v těžkostech, ne-li v osobní krizi. Jako upřímný prorok, který si nebere servítky, skončil ve vězení. Jeho učedníci mu přinesli zprávu o Ježíši, kterého nazýval Mesiášem. Byla to snůška báchorek, skutečný hnojomet, co na něj kydali ti, kteří byli dotčeni Janovou kritikou. Ježíš je žrout a opilec, jí s hříšníky, zve se s nimi na večeři a je nazýván přítelem hříšníků. A nejen to. Namísto sekery do kořenů se rozhodl ještě rok trpělivě a milosrdně okopávat a zalévat to, co náboženští horlivci chtěli zničit.

Lidé si dobře pamatovali slova jako: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, zbavena svého neduhu!“ (Mk 5,34), stejně jako i jeho: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“ (Jan 8,11). Jan mluvil tak, jak mluvil i Kristus k náboženským vůdcům: „Zmijí plemeno!“ (Mt 12,34). Vykreslil je jako obílené hroby, které se tváří nábožensky, ale uvnitř mají jed, tedy smrt. Nositelé smrti, strážci smrti.

Jan by si snad mohl snadno myslet, že všechno špatně pochopil, že se spletl. Kristus jako Mesiáš se v evangeliích jeví zcela odlišně, než jaké jsou představy o něm; vůbec ne jako Mesiáš, který přichází soudit, ale jako ten, který přichází zachraňovat, který přichází pro ty, kdo jsou v nouzi, pro nemocné. Jistě, jeho druhý příchod bude parousia, soud. První příchod je však příchod Mesiáše, který přišel zachránit všechny, ztracené, obtížené a nemocné.

Poté je zřetelně vyjádřena druhá Janova obtíž. Kristus cituje slova proroka Izaiáše, jež hovoří o Mesiáši, který přišel i proto, aby osvobodil vězně. Ale Jan se může v té chvíli ptát: Proč já zůstávám ve vězení? A navíc Kristus v odpovědi učedníkům vynechává právě pasáž o propuštění vězňů.

Z toho můžeme vyvodit dva velmi důležité duchovní důsledky. Představy o Mesiáši mohou být velkým klamem, plodem pouze lidských představ, tedy představ starého člověka, jak by chtěl být spasen. Žije z představ, klamných, jak přejde do věčného života. Kristus není Mesiášem podle přání našeho těla, naší psychiky, ale podle Otcovy lásky. Druhým důsledkem je, že ani pro ty, kteří se cítí být velmi zapojeni, zapojeni do života církve, není spása automatická. Přicházející spása není událostí podle kategorií tohoto světa. Spása však přichází skrze křest Duchem a ohněm, který nastává, když je nám dán jeho život, život Syna, abychom mohli žít své lidství podle Boha. Člověk je jediným tvorem, který nejenže dostal od Boha život, ale podle Boha dostal život prožívaný v důstojnosti syna, Božího dítěte.

 odeslat článek     vytisknout článek