Články

Spojení matky se Synem v díle spásy

Pavel Ambros

Slovní spojení Matka Boží a slavnost, kterou katolický svět slaví na Nový rok, na první pohled neříká nic víc než to, že Maria byla Ježíšovou matkou. Avšak stejně jako Mariino lůno „obsahovalo Boha, kterého vesmír nemůže pojmout“ (z pravoslavné liturgie o Vánocích), její titul Matka Boží obsahuje celé světy významů. Paradoxem Vtělení je, jak říká středověká koleda, nebe a země na malém prostoru. Jednoduše řečeno, označení Marie za Matku Boží znamená, že její Syn byl božský. Řekneme-li, že Maria byla rodička, říkáme, že božský Syn se narodil z ženy (Gal 4,4), a tedy byl plně lidský. Tato věta je shrnutím základní víry, že „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1,14). Svatý Jan Damašský říká, že titul Theotokos „obsahuje celé tajemství Vtělení“.

Rozhodnutí Efezského koncilu roku 431 podnítilo úctu k Matce Boží v celé Římské říši. Jen několik let po těchto debatách nechal papež Sixtus III. postavit římskou baziliku Santa Maria Maggiore, jeden z prvních kostelů zasvěcených Panně Marii. V průběhu staletí se postupně hromadila stále hlubší vize osoby a role Panny Marie, která se projevovala ve složité spleti teologických spekulací, veřejného i soukromého uctívání, legendárních vyprávění, příběhů o zázracích, homilií a hymnů, architektury a obrazů. Nejslavnější z raných hymnů na Marii, Akathistos, připisovaný Romanovi Sladkopěvci († 556), ji oslovuje nejen jako Theotokos, ale i stovkami titulů, které ji – nebo spíše přesněji řečeno skutečnost, že porodila Spasitele – staví do středu všech dějin. Nebývalá vážnost Marie rostla, byla uctívána jako koruna všeho stvoření a postava, k níž se věřící mohli utíkat v neklidných dobách.

Ještě před výše zmíněným Efezským koncilem si mariánské svátky našly cestu do liturgie církve. Do církevních kalendářů v Konstantinopoli a Jeruzalémě byly zavedeny další mariánské slavnosti po vzoru svátků připomínajících Ježíšův život, smrt a vzkříšení. Když se v 7. století v Římě rozvinul vánoční oktáv, dostala Panna Maria svůj vlastní zvláštní svátek, Natale Sanctae Mariae (Památka svaté Marie), který se slavil 1. ledna na konci vánočního oktávu. Slavnost, která zahajuje náš kalendářní rok, je tak nejstarším mariánským svátkem univerzální církve.

Přesto se můžete oprávněně ptát, co mají tyto historické a teologické jednotlivosti společného s 1. lednem 2023? Můžeme vyjít z učení Druhého vatikánského koncilu: „Spojení matky se Synem v díle spásy je zřejmé od chvíle pozemského početí Krista až do jeho smrti.“ Starobylé chápání scény ukřižování z Janova evangelia interpretuje Ježíšova slova k jeho matce a milovanému učedníkovi tak, že tato láska mezi matkou a synem je nyní rozšířena na všechny učedníky: Matka Boží je také a neoddělitelně Matkou církve. Přesto v posledních zhruba padesáti letech úcta katolíků k Matce Boží, alespoň v některých kruzích, poklesla nebo se stala nepodstatným doplňkem zdravého života víry. V této ekumenicky citlivější době, kdy může být Maria stejně jako její Syn znamením rozporu, se Ježíšova matka někdy vytratila z povědomí. Přesto poznávání a milování Ježíše vyžaduje, abychom poznávali a milovali také Marii. Nebo, jak říká jeden pravoslavný teolog, „ignorovat Matku znamená špatně interpretovat Syna“. Avšak i když pro některé křesťany takto přítomná není, přesto zůstává neustále přítomna své Církvi. Podle sv. Pavla VI. „tato slavnost poskytuje mimoto výbornou příležitost znovu se poklonit novorozenému Knížeti pokoje“ (Marialis cultus, 5). „Zrodila nám původce života a stále se za nás u něho přimlouvá“ (Vstupní modlitba). Toto tajemství spásy je v podstatě jako zářivý diamant, kde každá hrana odráží celek. Všechny rozdílné názvy a důrazy církevních svátků na 1. leden odrážejí stejnou, hlubokou pravdu o Vtělení – tajemství, v němž má Maria jedinečnou, ústřední roli.

Titul Theotokos vznikl nejprve z duchovních instinktů prvních generací křesťanů, kteří zakoušeli účinky přímluvy Panny Marie jako ovoce Vtělení. Pozdější křesťanští myslitelé vyjádřili stejnou myšlenku pojmy, které byly ustálené v řecké a římské kultuře. Platí zásada: „Co katolická víra vyznává o Marii, pramení z toho, co vyznává o Kristu; co však učí o Marii, to opět osvětluje její víru v Krista.“ (KKC 487). Modlitba i nauka vyjadřují skutečnost, že uctívat Marii jako Matku Boží znamená také ctít a milovat jejího Syna.

Stejně tak slavení obřízky ve vánočním oktávu, jak to církev dělala po staletí, zdůrazňuje skutečnost, že Ježíš byl Žid. Jeho židovství, zděděné po matce, je výrazem a zárukou jeho skutečné lidské existence. Skrze panenskou Matku máme plně lidského Spasitele, který zakusil hlad, hněv, osamělost a únavu, stejně jako důvěrný vztah se svým nebeským Otcem, a který tak s námi může soucítit v našich slabostech. Dítě, které Maria držela v náručí v chrámu, je navíc dlouho očekávaným Mesiášem, naplněním staletého čekání a nadějí: starý Simeon poznává Ježíše jako světlo pohanů a slávu Božího lidu. Připomínka udělení jména Mariinu synovi Josefem nám také připomíná jeho židovský původ, ale navíc odráží Mariinu poslušnost archandělova příkazu nazvat svého syna Ježíšem. V židovském pojetí jméno vystihuje hlubokou identitu člověka: Ješua, hebrejský originál jména Ježíš, znamená: Hospodin zachraňuje. Syn Panny Marie se také jmenuje Emanuel, Bůh s námi, dovršuje Boží věrnost svému stvoření. A v jezuitském světě má slavnost Nejsvětějšího jména Ježíš (která se dříve slavila také ve vánočním oktávu, ale nyní se přesunula na 3. leden) zvláštní ohlas: Tovaryšstvo odvozuje své jméno od Ježíše a přijalo christogram IHS (iota-éta-sigma), první tři písmena řecké podoby jeho jména: IESUS (Ιησούς) jako svůj vlastní znak.

Ještě jeden pohled na tuto slavnost si žádá naši pozornosti. Nový rok 2023 bude slavit neklidný svět, který se zdá být naplněn násilím a napětím více než po mnoho minulých let. V roce 1968 vyhlásil Pavel VI. 1. leden každoročním Světovým dnem míru. Copak nemáme v letošním roce vyprošovat od Boha prostřednictvím Královny svrchovaný dar míru? Jako vždy i letos se církev modlí, aby Matka Boží a Matka církve vyslyšela naše prosby, nedopustila, abychom byli v neštěstí, ale vysvobodila všechny národy země z nebezpečí. Papež František připomíná: „Nikdo se nemůže zachránit sám. Po překonání covidu-19 se společně vydat na cesty míru. „‚Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak: zůstaňme bdělí a střízliví‛ (1Sol 5,6). Je to výzva, abychom zůstali bdělí, neuzavírali se ve strachu, zármutku nebo rezignaci, nepodléhali rozptýlení, nenechali se odradit, ale naopak abychom jako strážní byli schopni bdít a zachytit první záblesky úsvitu, zejména v těch nejtemnějších hodinách.“ Ukrajina naši pomoc, stejně jako jiné země drcené válkou, stále potřebuje.

Co si přát na počátku roku 2023? Abychom „při vyčkávání na setkání s Pánem zůstali pevně stát nohama i srdcem na zemi a byli schopni pozorně sledovat skutečnost a běh dějin. I když se události našeho života zdají být tak tragické a my se cítíme být zatlačeni do temného a tíživého tunelu nespravedlnosti a utrpení, jsme povoláni k tomu, abychom si uchovali srdce otevřené pro naději a důvěřovali Bohu, který se zpřítomňuje, doprovází nás s něhou, podporuje nás v naší únavě a především usměrňuje naši cestu.“ (Z poselství papeže Františka ke Světovému dni míru 1. ledna 2023)

Foto: Sedmadvacetiletá umělkyně z Mogileva-Podolského Kateryna Žovta.

 odeslat článek     vytisknout článek