Články

Benedikt XVI. – utrpení, vděčnost, nebeská hudba (1. část)

Pavel Ambros

O jaké utrpení se ale jedná? O utrpení Božího Syna Ježíše z Nazareta s člověkem, který se rodí do tohoto světa. Rodák z hornobavorského městečka Marktl nedaleko Altöttingu se narodil ve své lidské křehkosti, plachosti a skrytosti do nelaskavého a nepřátelského světa nacistické éry. Ratzinger byl v šestnácti letech povolán jako branec do německých protileteckých jednotek, po válce prožil měsíce v zajateckém táboře. Odezvu najdeme v jeho předmluvě k textům kázání jezuitského apoštola Mnichova Ruperta Mayera. Ve svém kázání (2. 5. 1987) představuje blahořečeného světce, odpůrce fašizmu, živého mezi námi. Je pro něho tím, kdo vstupuje do naší přítomnosti a oslovuje nás. Říká něco, co je zároveň svědectvím jeho postoje k životu v době nacistické totality: „Vzpomínání je nutné. Ale odsuzování minulého se také může velice snadno zvrhnout do jistého druhu rituálu neviny, ve kterém se my sami jevíme v lepším světle. Tak se distancujeme od nutného zpytování svědomí a obrácení v této hodině. Stane se to, když se podíváme do života patera Ruperta Mayera, protože je živý. Je živý dnes. V tomto zrcadle poznáváme, jak je to s námi. Necháme se jeho svědectvím soudit a očistit.“

Cesta utrpení profesora Ratzingera měla vždy nová zastavení, dodejme, jeho osobní křížové cesty. „Pouze Bůh zná hodnotu a sílu jeho přímluvy, jeho obětí přinesených pro dobro církve.“ (František, 31. 12. 2022) Po koncilu zažil profesor Ratzinger v Tübingenu studentskou revoltu roku 1968. My ji máme u nás, v naší kolektivní paměti, zcela zakrytou invazí sovětských vojsk a mnoho o ní nevíme. Byly to však násilné konflikty se studenty, které ho přiměly k útěku (!) do Regensburgu. Trauma z roku 1968 vstoupilo do jeho vnitřního nahlížení na svět. To se změnilo: východiskem se mu stala kritika relativizmu, tedy kulturně-civilizační polemika s nemožností spolehlivě rozpoznat pravdu. Zraňující zkušenost roku 1968, která utvářela jeho postoje a argumentaci, umožňuje pochopit, proč byl po své rezignaci hodnocen veřejným míněním povrchně jako osoba rozporuplná. Soud je to ovšem laciný. A můžeme se s ním setkávat opakovaně dodnes, kdy se z nedostatku vlastní invence mnozí uchylují k mlácení prázdné slámy. Utrpení můžeme tušit i za zrušením exkomunikace uvalené na čtyři biskupy lefébristy v roce 2009, ve snaze o smír v latentním konfliktu, v nekončících střetech o tzv. tridentskou liturgii. Musel čelit mafiánským praktikám tradicionalistů, kteří jeho oprávněné starosti chtěli využít pro své mocenské cíle. Bolest jej vedla k tomu, aby usiloval o dosažení interního smíření v lůně církve zdůvodněné fikcí tzv. mimořádné formy liturgie církve (Summorum pontificum, 2007). Bolest marná, protože jeho úsilí bylo překrucováno, jeho záměr znevážen. Velmi bolestně prožíval zamrzání ekumenizmu a mezináboženského dialogu. Navzdory svému úsilí vytvořit novou kulturu praktikování petrovské služby si nezískal jen přátele, ale zažil střet s židovskou pospolitostí kvůli velkopátečním přímluvám. Vnímala jej prizmatem antisemitizmu. Muslimy rozrušila citace slov byzantského císaře Manuela II. Paleologa při jeho akademické přednášce v Regensburgu (2006, „Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed, a nalezneš tam pouze věci špatné a nelidské, jakou je jeho rozkaz šířit jeho víru mečem“). Ta mu nikdy nebyla zapomenuta, protože nepřímo obvinil islám, že blízkost k násilí je mu vlastní. Podobně i protestanté velmi těžce nesli, když hovořil o rozdílu pohledů katolického učení na protestanská společenství, církevní společenství, která se liší podstatně od Kristovy církve, přítomné plně jen v církvi katolické. Ne bez vnitřního utrpení prožíval vyostřené diskuze v hromadných sdělovacích prostředcích, jestliže pojednávaly o závažných etických otázkách či kněžském celibátu. Neviděl v navrhovaných radikálních řešeních odpověď na nedostatek kněží, ani v nich neviděl pomoc lidem v jejich sociální bídě. Neprávem byl obviňován z restauračních snah a mediální nálepkování jeho osobní věrnosti doprovázené karikaturami (Panzerkardinal) ukazovalo spíše na kombinaci hlouposti a zlé vůle jeho oponentů. Ty ovšem nebyly sto zahlédnout jeho vnitřní krásu, hloubku a hodnověrnost. Jemu nikdy jazyk neutíkal před rozumem, i když nastala doba mlčení před tajemstvím Boží prozřetelnosti. Jeho mlčení však nebylo zatajováním. Bylo zpřítomněním neseného utrpení. Jakého? Utrpení probodeného Srdce Pána. Byl pozván k intimitě srdcí. Proto se díval na tento svět s pláčem. Ne svého srdce, nýbrž Srdce rozdrceného, a přece stále laskavě milosrdného. Tímto svým postojem již uvozoval éru papeže Františka. Nejbolestnější ranou však byla osobní zrada jeho nejbližšího okolí ve vatikánských palácích, kdy jeho osobní komorník Paolo Gabriele mu zcizil nejdůvěrnější dokumenty a předal je novinářům. Po jeho odsouzení ho Benedikt XVI. navštívil ve vězení, odpustil mu a udělil milost. Snad ještě větší bolestí pro něj bylo postupné odkrývání hloubky a bolesti sexuálního obtěžování uvnitř církve, které potíral s neuvěřitelnou houževnatostí a razancí. Viděl v ní bolest Kristova mystického těla. A právě v této bolesti a utrpení se rodilo vůbec to nejcennější, co zůstává jeho dědictvím, živým a inspirujícím.

Foto: RadioVaticana.

 odeslat článek     vytisknout článek