Články

Pokušení spoléhat na mocné spojence

Pavel Ambros

Tato národnostně smíšená společnost je pro Židy nečistá. Matouš chce zdůraznit univerzální zaměření Kristova poslání. Mesiáš přichází pro všechny. To je slovo do pranice. Odkaz na Izajáše v prvním čtení nás uvádí do obšírnějších souvislostí. Politické pozadí čte duchovně: jsme na severu Izraele, v době asyrské nadvlády po rozdělení království. Jsme v území Zabulonově a Neftalimově, v nejúrodnější a nejbohatší části Galileje, které je svědkem nebývalé krutosti ze strany Tiglatpilesara III. († 727 př. Kr.). Trestá oslepením každého, kdo se pokusí o vzpouru. Setkal se s ním král Achaz, který nechtěl znamení od Boha. Zmínka o lidech vysílených útlakem, chodícím v temnotách je tedy skutečná a tvoří pozadí, na němž Kristus začíná své působení. Matouš zdůrazňuje tuto temnou a tísnivou realitu a touhu po osvobození. Proč tento trest na Boží lid? Protože jeho trvalým hříchem je falešná naděje, že se zachrání tím, že si najde silnějšího spojence. Ježíš na toto dávné proroctví z doby před sedmi stoletími navazuje: ukazuje, že nezáleží na časovém odstupu, ale stále přítomné duchovní pravdě. Ve stejném duchu můžeme číst i zmínku o Midjáncích; Židé čelí stejně útlaku probouzejícímu děs, sní o mocném spojenectví, které by nepřítele porazilo. Bůh se nechává slyšet a volá Gedeona. A ten? Vítězí s hrstkou mužů. (Žd 11,32–34)

Copak to není trvalé pokušení i církve? Spoléhat na mocné spojence a sílu? Ježíš ukazuje jinou cestu: naše domnělá síla, opírající se o mazanost světa, naše lidské propočty, brání Bohu, aby jednal na způsob Kristův. Síla křesťana spočívá v něčem jiném: nechat působit Boha. On sám, osobně, vede ke spáse. Proto ono: „Obraťte se (μετανοεῖτε), neboť se přiblížilo nebeské království.“ Směřování je špatné, protože žijete v klidných, hnilobných vodách starého člověka. Je třeba vstoupit do bouře Ducha. Copak by stačilo jen slepě jít dál? Nevidět dál? Nechat působit Boha předpokládá vstoupit do jiného světa. V něm je podstatné vše, co je začátkem dovršení všeho v Kristu. Máme opustit mentalitu spojenectví s mocnými, přestat se o ně opírat a brát vážně to, na co spoléhá svět. Vynikající ekonomická prosperita církevních podniků nás nezachrání, tím spíše závislost na dotacích. Nebo se chceme klanět zlatému teleti? Platí to pro pohany, kteří se opírali o svou ekonomii (Mk 5,1–20), i pro Židy, kteří se opírali o Zákon (Řím 3,9; Ef 2,1-5); oběma Kristus říká: Obraťte se, nemůžete jít vpřed, směr je špatný.

Co znamená, že království nebeské přišlo do země Zabulon a Neftalím? Bůh se přiblížil k člověku. Přišel sem, ke mně. Předobrazem onoho – obraťte se navždy – zůstává otec víry Abrahám: vyjdi a jdi. A po obrácení přichází povolání, volání: pojď a následuj mě. Nejsem to já, kdo přebírá iniciativu. Není to moje náboženská praxe. Nejsem to já, kdo promítá do Boha svá očekávání a své představy o vlastní spáse, ale naopak. Stávám se aktivním přijímáním (!) Spasitele. Jde o to, abychom reagovali přijetím, a ne připisováním si zásluh. Odpovídám tomu, kdo mě volá. Povolání se shoduje s vykoupením. Tato duchovní zkušenost je v životě nesmírně důležitá, zvláště podíváme-li se na to, jak slibné povolání někdy končí životem nevykoupeného člověka. Místo toho se nebeské království přibližuje, protože je to Bůh, kdo nás spojuje: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý.“ (Jan 15,16). Povolání je novost života, kdy se mění způsob chápání náboženství a víry. Kde nedávám pravidla spásy, ale přijímám výzvu a následuji Syna.

Foto: Paul Signac, Rybolov, západ slunce, 1891.

 odeslat článek     vytisknout článek